Údajně jde nejobsáhlejší veršovanou knihu na světě, páteřní dílo všech sikhských oslav a rituálů, psanou zvláštním paňdžábským písmem zvaným gurumukhí. Obsahem tohoto posvátného textu jsou krom poezie a náboženských hymnů sepsaných jednotlivými guruy i tzv. rágy (melodie), přičemž každá rága tu má své charakteristické intervaly, rytmus i tempo a bývá spojována s určitým ročním obdobím. Kniha Guru Granth byla pátým guru Ardžanem dokončena již tři roky poté, co se mu podařilo dostavět amritsarskou gurudváru Harimandir, tedy roku 1604. Díky Ardžanovi tak sikhové v krátké době získali rovnou hned dva doslova
Amritsar - město, vzdálené pouhých 29 kilometrů od neklidné indicko-pákistánské dělící čáry – takto fakticky jediného funkčního hraničního přechodu Attari – Wagah, jehož perimetr ovšem slouží i coby každodenní kolbiště poměřování dvou historicky vzájemně naprosto neslučitelných ideologií, nabízeje přitom, večer co večer během svěšování svých státních vlajek, až neskutečně groteskní podívanou z níž ovšem tak trochu i mrazí.
Těsně před svítáním, ještě dřív než se okolní vzduch stačí rozpálit na obvyklých pětatřicet stupňů, vstupuji (samozřejmě bosky a s hlavou pokrytou nezbytným šátkem) spolu se skupinkou místních poutníků, do lůna areálu amritsarského Zlatého chrámu - středobodu víry všech pravověrných sikhů. Nikdo z příchozích, včetně mé maličkosti, si totiž nechce nechat ujít rituál prakáš, tedy slavnostní otevření originálu posvátné knihy Guru Granth.
Nedá mi to, abych se na závěr, alespoň letmo nedotkl tématu umírání. V náboženském klimatu, kde je smrt přijímána víceméně lakonicky jako nezbytná součást všednodenního života, vyznívají i pohřební rituály zcela jinak, nežli bývá obvyklé v našich končinách. A právě Váránasí je městem, do něhož se nepřichází pouze žít, nýbrž (a to velmi často) také umírat. Tento svatý punkt, reprezentující nejstarší poutní místo na světě i pozemský příbytek boha Šivy, je věřícími považováno za Mahášmašanu, tedy za jedno velké pohřebiště, kde jsou již od věků spalována těla z celého vesmíru. Právě tady se také naplňuje tužba většiny hinduistů i džinistů, totiž – mókša. V sanskrtu tento výraz značí: „blažený stav vysvobození z koloběhu života, tedy i ze stále se opakujících reinkarnací“.
Řeku Gangu, omývající levobřežní hranu Váránasí, lemuje pět kilometrů dlouhá soustava ghátů. Jde o skutečné unikum. Co do počtu se odborníci nejčastěji shodují na zhruba stovce těchto velkoryse pojatých schodištních celků. Nezanedbatelná část z nich byla vybudována právě během vlády Marathů. V průvodcích bývá nejčastěji zmiňován hlavní kremační ghát Manikarnika. To ovšem neubírá na věhlasu oněm desítkám ostatních, jejichž funkce, vycházející z potřeb a zvyklostí hinduistických věřících, je viditelně odlišná.
Na Váránasí se zvolna snáší noc… Hořící pohřební hranice vrhají mihotavé načervenalé světlo na desítky mlčenlivých siluet zachumlaných do dlouhých umolousaných šálů. Snad jen bělma očí odrážející občasný obraz plamenů dávají tušit, že jde o živoucí figury, o pozůstalé, vyprovázející své blízké na poslední cestě.Přes množství přítomných vládne všude kolem až překvapivé ticho. Krom praskotu mohutných polen, gejzírů jisker tryskajících z času na čas vzhůru k obloze i všudypřítomně nasládlého a jen složitě definovatelného pachu zvolna prohořívajících lidských ostatků, nedávásnad nic tušit, jak veledůležitý a emotivní děj se zde právě teď před našimi zraky odehrává…
POD OCHRANOU HEMIŠSKÉ GOMPY Klášter Hemiš, reprezentující řád Drukpa, je se svými třemi modlitebními sály plnými posvátných svitků a knih považován za jednu z nejmocnějších duchovních institucí v Ladákhu. Od zbytku údolí odděluje tuto důstojnou stavbu uzoučká roklina, takže do posledního momentu zůstává skryta očím zvědavců. Každoročně, vždy v půli července, se v Hemiši odehrávají dvoudenní oslavy s čhamovými tanci v maskách, to vše za přítomnosti stovek slavnostně vyšňořených věřících.
CHLADNÝ SVĚT HORSKÝCH JEZER Míříme nekompromisně - směr východ, k jezeru Pangong. V bočním stoupavém údolí, v němž leží vojenská osada Tangtse, je silnice místy napůl zavátá pískem. Právě zde také objevím minimalistickou podobu posvátného lotosového květu vyskládanou z oblázků, vtlačených s náležitým respektem (nejspíš rukou kteréhosi z místních pastevců) do jejího hrbolatého, rádoby-asfaltového, povrchu.
SEDLA A ÚDOLÍ Je necelých šest ráno a my, od shora dolů obaleni prachem, jímž nás nemilosrdně počastovali urputní léhští metaři, opouštíme za štěkotu polodivoké psí smečky náruč ladácké metropole. K tomu, abychom se mohli dobrat dílčího cíle cesty, tedy superlativy ověnčeného údolí Nubra, nám poslouží řádně obouchaná Mahindra Scorpio, pronajatá na pár dnů i s řidičem. Už po pár kilometrech, jakmile projedeme policejní kontrolou v Pullu, začíná asfaltka šplhat prudce vzhůru, formována změtí serpentýn. Nad šedohnědými kopci kolem se přes celý obzor klene majestátní šestitisícové pohoří Stok-Kangri, ozdobené desítkami sněžných vrcholků. Střídavá stínohra pokrývající hluboké údolí a na samém jeho dně, sevřen skalnatým masivem, se skromně krčí drobný trojúhelník městské zástavby ukrytý v zeleni řídkého stromoví. Hotová pohlednice! Když pak setrvalé stoupání dovede naše námahou supící SUV až k vrcholovému bodu krajiny – údajně v pořadí třetímu nejvyššímu silničnímu sedlu světa Kardung La - nestačíme zírat. Tohle místo totiž láká turisty, jakoby bylo očarováno magickým kouzlem. U cedule označující výšku 5602 m n. m., probíhá v nekončící sérii až komický selfie cirkus. Paradoxem zůstává, že podle GPS je reálná cifra odpovídající skutečnosti o celých 243 metrů nižší. Zkrátka - chybička se vloudila…
