Amritsar - středobod sikhského světa
15.01.2020
Těsně před svítáním, ještě dřív než se okolní vzduch stačí rozpálit na obvyklých pětatřicet stupňů, vstupuji (samozřejmě bosky a s hlavou pokrytou nezbytným šátkem) spolu se skupinkou místních poutníků, do lůna areálu amritsarského Zlatého chrámu - středobodu víry všech pravověrných sikhů. Nikdo z příchozích, včetně mé maličkosti, si totiž nechce nechat ujít rituál prakáš, tedy slavnostní otevření originálu posvátné knihy Guru Granth.
Cesta vedoucí k čelní bráně je seskládána z mramorových desek, které příjemně chladí do chodidel. Už po pár krocích, rámován bíle natřeným vstupním obloukem, se před vašima očima objeví vskutku působivý obraz - hlavní sikhská svatyně Harimandir Sahib, dominující uměle vytvořené čtvercové vodní nádrži přezdívané Jezero nektaru (Amrit Sarovar). Stovky kilogramů umně zpracovaných zlatých plátů ladně se vznášejících nad hladinou připomenou snad každému smrtelníkovi onu výjimečnou situaci, během níž mohou být jako mávnutím magického proutku popřeny všechny dosud platné fyzikální zákonitosti… Když se, chvíli poté, zablyští první sluneční paprsky na vrcholcích chrámových kopulí, uslyšíte odněkud z hloubi nádvoří i typickou hudební produkci zvanou kírtan. Ta tu zní prakticky nepřetržitě a ani uprostřed noci zcela neutichá. Věřící – muži, ženy i děti – se v houfu tísní na dlouhém molu vedoucím k centrální modlitebně. Směs dychtivosti, paradoxně prolnuté s trpělivostí, s níž jsou bez ohledu na čas lidé ochotni vyhlížet polstrovanou rituální schránku ukrývající nejsvětější sikhskou písemnost, je skutečně obdivuhodná. Když pak nosítka, i s obří knihou zavinutou ve vzácném hedvábí a brokátu, konečně spočinou v harimandirské svatyni (gurudváře), je Guru Granth Sahib namátkou otevřen na libovolném místě, aby poté ten, kdo je společenstvím určen za „granthí“ (recitátora svatých veršů), přečetl pasáž začínající vždy vlevo nahoře – cosi jako aktuální veršované poselství věnované všem přítomným. Teprve tímto aktem oficiálně začíná další z řady poklidně plynoucích amritsarských dnů…
Sikhismus a sikhové
Sikhismus, jedno z nejmladších světových náboženství, v sobě nese prvky islámu i hinduismu, částečně ale také bhaktismu a súfismu. Tato věrouka vznikla někdy na přelomu 15. a 16. století díky zakladateli jménem guru Nának (1469 – 1539). Jeho následovníci se k němu dodnes hlásí coby žáci-sikhové (ze sanskrtského slova "šišja"-žák). Základem sikhské víry je odmítání náboženských a sektářských rozdílů mezi lidmi. Finální podobu dostalo toto učení v r. 1699 (za panování gurua Góbind Singha) vytvořením sikhského bratrství Khálsa (Čistí), jehož členové vnímají lidstvo jako jednu jedinou kastu. Původní odkaz guru Nánaka, tedy - vnést harmonii spolu se vzájemným pochopením do rozpolcené společnosti - je tak ještě i dnes, víc než aktuální… Pokud jde o víru, tvoří sikhové v rámci celé Indie třetí nejpočetnější skupinu, byť jsou to reálně pouhá 2-3% z celkové populace.
Naprostá převaha této mnohamilionové „minority“ žije na území severoindického státu Paňdžáb, kde ovšem tvoří většinovou část obyvatelstva. Pro příslovečnou odvahu a spolehlivost, bývají z jejich řad už odedávna rekrutováni příslušníci ozbrojených sil (během obou světových válek zemřelo pod britskou vlajkou na 90 000 sikhských bojovníků). Výraznými znaky, podle nichž lze sikhy rozeznat již na první pohled jsou: neholený plnovous, nikdy nestříhané vlasy skryté pod typickým turbanem (dastár), speciální hřeben, ocelový kruhový náramek zdobící pravé zápěstí (kará), dále mečík zvaný kirpan coby symbol sebeobrany a boje proti nespravedlnosti, …a konečně - na počest gurua Góbind Singha (1675–1708), neohroženého bojovníka s džihádisty - i většinově používané příjmení Singh (lev). Již zmíněný „otec sikhismu“ a první z guruů – Nának, zavedl i tři základní složky sikhské věrouky: sévá – tedy manuální práci jako službu společenství a nejvyšší ideál etiky, dále langar – tzn. společné jídlo vyjadřující rovnost všech lidí, a také sangat – což je sikhská komunita, která se nikdy nikomu neuzavírá. Symbolem společenství zvaným „khanda“ jsou dva zahnuté meče a dvojsečné kopí, připomínající boje na obranu pravdy, a také kruh, jenž hlásá, že existuje pouze jedno Bytí. Základním principem sikhismu je pak věta: „Ikk óm kár sat nám“ (jest jediná podstata - a její jméno je Pravda).
A jen pro zajímavost - třetí guru Amar Dás (1552 – 1574), jenž se přátelil i s mughalským císařem Akbarem, změnil hodnost gurua v dědičný úřad, guru Rám Dás (1574–1581), tedy čtvrtý duchovní vůdce v pořadí, zase s nástupem do funkce položil základy města Amritsar. Zato pátý guru - Ardžan (1581 – 1606), se rozhodl vzepřít Mughalům a vyhlásit samostatnost Paňdžábu. Byl za to odsouzen k smrti utopením, což v důsledcích vedlo k dodnes přetrvávající animozitě mezi sikhy a muslimy. Podobně pak dopadl i předposlední z řady guruů - Tégh Bahádur – také on bojoval se zbraní v ruce proti mughalské moci, nicméně byl zajat a roku 1675 popraven.
Že jsou sikhové (především mužská část populace) už na první pohled rozpoznatelní, jak díky svému vzhledu, tak i oblečení, není nic až tak objevného. Neholené vousy, turban, a po levém boku dýka či meč – tohle zřejmě pozná i laik, jenž je v Indii poprvé. Jeden z důležitých symbolů víry, hřebínek kanghá, vetknutý obvykle ve smotcích bujných sikhských kštic, zůstává nicméně pozorovateli často zcela skryt. Zatímco dospělí jedinci se pyšní mnohdy až opulentně působícími pokrývkami hlav v celé barevné škále, malí chlapci nosí vlasy střídmě vyčesané do úhledných drdůlků. Mimochodem - poštěstí-li se vám být přítomen momentu, kdy sikh sejme z hlavy turban, aby rozčesal své vlasy – nejspíše užasnete. Jejich celoživotní růst totiž nese, chtě-nechtě, výrazné výsledky, takže délka sahající až k pasu, nebývá výjimkou. Je to, jakoby naráz oživla starozákonná legenda o biblickém Samsonovi…
I typická sikhská rodina se vymyká běžně uznávaným standardům. Kupříkladu - hlas ženy a muže mají obvykle rovnocennou váhu, což na zdejším subkontinentu, jistě není až tak časté. Také kasty, tolik zažité v indické společnosti, mezi sikhy nenajdete. Pokud jde o rodinné příjmy, jsou na tom příslušníci zmíněného společenství díky své příslovečné pracovitosti a adaptabilitě výrazně lépe, nežli většinová populace. Přesto, už od 60. let minulého století roste počet sikhů hledajících živobytí trvale mimo Indii (v současnosti žije již každý pátý v diaspoře).
Snad ještě jedna zajímavost na závěr kapitolky – zatímco Češi mají na praporcích a standartách vepsáno Husovo heslo: „Pravda vítězí“, nejrozšířenější pozdrav sikhského náboženského společenstva zní: „Sat srí akál“, tedy …pravda je nesmrtelná!
Je to všechno jenom náhoda…?
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
