Ladákh (3. část)
03.05.2019
SEDLA A ÚDOLÍ
Je necelých šest ráno a my, od shora dolů obaleni prachem, jímž nás nemilosrdně počastovali urputní léhští metaři, opouštíme za štěkotu polodivoké psí smečky náruč ladácké metropole. K tomu, abychom se mohli dobrat dílčího cíle cesty, tedy superlativy ověnčeného údolí Nubra, nám poslouží řádně obouchaná Mahindra Scorpio, pronajatá na pár dnů i s řidičem. Už po pár kilometrech, jakmile projedeme policejní kontrolou v Pullu, začíná asfaltka šplhat prudce vzhůru, formována změtí serpentýn. Nad šedohnědými kopci kolem se přes celý obzor klene majestátní šestitisícové pohoří Stok-Kangri, ozdobené desítkami sněžných vrcholků. Střídavá stínohra pokrývající hluboké údolí a na samém jeho dně, sevřen skalnatým masivem, se skromně krčí drobný trojúhelník městské zástavby ukrytý v zeleni řídkého stromoví. Hotová pohlednice! Když pak setrvalé stoupání dovede naše námahou supící SUV až k vrcholovému bodu krajiny – údajně v pořadí třetímu nejvyššímu silničnímu sedlu světa Kardung La - nestačíme zírat. Tohle místo totiž láká turisty, jakoby bylo očarováno magickým kouzlem. U cedule označující výšku 5602 m n. m., probíhá v nekončící sérii až komický selfie cirkus. Paradoxem zůstává, že podle GPS je reálná cifra odpovídající skutečnosti o celých 243 metrů nižší. Zkrátka - chybička se vloudila…
Díkybohu opouštíme tuto lokální atrakci tak rychle, jak jen to jde. Zatímco za našimi zády zůstává sněhem pokryté a promrzlé suťovisko, oživené shlukem plechových vojenských baráků, armádní ošetřovnou a dvěma vysokohorskými latrínami, otevírá se už po hodině jízdy dolů zcela jiný pohled. Za zvuků permanentního skřípění brzd totiž zvolna klikatě klesáme až k jakési deltě, vzniklé soutokem řek Nubra a Šajók. Oněch, nad Léhem těžce vydobytých dva tisíce výškových metrů, tak ztrácíme jako nic.
Údolí Nubry prý vytvořil kdysi dávno obří ledovec. Na dohled odsud se táhne mohutné pohoří Karákóram, tvořící hranici mezi Čínou a Pákistánem. I proto bylo toto území až do roku 1994 zapovězeným místem. Dnes už lze získat sedmidenní povolenku, byť přísně limitovanou určitým územím. Přestože je zdejší široké říční koryto napůl vyschlé, zůstává i tak obklopeno svěží vegetací. O pár kilometrů dál se prý dokonce pěstují jablka, ječmen, …a když dá Buddha, dokonce i skutečné meruňky.
Ale nejen to - vlevo v kopci, nedaleko vesnických stavení, se tyčí bělostný kaskádovitý komplex údajně vystavěný už ve 14. století - Diskit Monastery. Jde o význačný klášter, pyšnící se spoustou prastarých budov. Slabá půlhodinka chůze stačí, aby vám bylo dovoleno vstoupit do tajemného světa svatyní sekty Gelugpa, kde sazemi ztmavlé stěny pokrývá neskutečné kvantum mystických maleb. Mimochodem – na znovuvzkříšení celé téhle krásy se již po dlouhé roky opakovaně podílí i skupinka českých restaurátorů. Na jedné z plochých klášterních střech přijímáme pozvání na čaj a během rozpravy s mnichy jen nevěřícně zíráme do údolí, kde se v centru otevřené modlitební plochy vypíná olbřímí, pětatřicetimetrová, socha Maitréji - Buddhy budoucnosti. Věřící, shromáždění u paty monumentu vypadají z té dálky jako mikro-mravenci.
Ani ne půl hodiny jízdy severozápadním směrem proti proudu řeky pak čeká další překvapení – regulérní písečná poušť. Sice nevelká, zato i s typickými stříbřitě šedavými dunami - a především …s opravdovými dvouhrbými velbloudy. A není jich tu zrovna málo! Že sedmikilometrový úsek plný písku trpí občasnými prašnými bouřemi, není nic až tak zvláštního, ale kde se tu vzali velbloudi? Tihle pětisetkiloví chlupatí baktrijští drobečci, jinak také zvaní drabaři, jsou živoucí připomínkou jedné z dávných tras Hedvábné stezky, jež tudy po staletí vedla. Někteří z původně kočovných velbloudářů se zde totiž usadili natrvalo a stáda dvouhrbých „baktrijců“ se tím pádem dědí dál, z generace na generaci, aby nyní – v časech vzmáhajícího se turismu – posloužila neskonalé potěše návštěvníků údolí. Netradiční zážitky vrcholí ubytováním v Nubra Summer Campu, ležícím hodný kus za vsí Hunder. Odsud dál na západ už začíná nepřístupná, vojensky střežená oblast. Na nocležníky čeká prostorný stan se skutečnými postelemi opatřenými peřinou, dokonce se tu lze nadít polní formy sprcháče či evropské záchodové mísy. Třešničkou na civilizačním dortu je pak i sporadicky fungující wi-fi.
NEČEKANÝ DOTEK SVATOSTI
Někdy stačí náhodný impuls a věci se začnou dít sami od sebe, aby poté člověku darovaly cosi nezapomenutelného… Cestou zpět podél koryta Šajóku míjíme desítky nevelkých, bíle nalíčených čhortenů, my ale kvůli doplnění paliva pokračujeme až do Khalsaru. Část místní zástavby, která byla před časem napůl smetena přívaly bahna a kamení tu vytvořila bizarně působící kulisu. Fakt, dost smutný pohled. Vzápětí už ale přichází zcela opačná imprese – ve vsi se totiž chystá neobyčejné přivítání. Po letech sem, do tohoto téměř zapomenutého koutu světa, míří jeden z vrcholných představitelů duchovního života, 102. Ganden Tripa, vrchní láma kláštera Ganden, Kyabje Rizong Rinpočhe. Jde o nejvyššího buddhistického hodnostáře sekty Gelugpa, tedy Žlutých miter, uvedeného do „úřadu“ roku 2009 Jeho Svatostí 14. Dalajlámou. Slavnostně vyzdobený stan plný pestrých látek a koberců ožívá očekáváním. Venkované v tradičním oblečení, svírající v rukou bílé šály kathu spolu s trsy květin a tibetskými meditačními korálky, vytvářejí důstojný špalír a v bezmezné úctě vzhlížejí k Rinpočhemu a jeho suitě. Po krátkém ceremoniálu provázeném modlitbou, skoro devadesátiletý Ganden Tripa s laskavým výrazem v asketické tváři zvolna dopíjí svůj čaj a postupně požehná všem přítomným. Trochu překvapivě přijde nakonec řada také na nás - i na amulety, které s sebou vezeme až ze vzdáleného kláštera v Lamayuru…
Pro místní khalsarské zemědělce je setkání s Kyabje Rizongem více než splněným snem, jistě budou z tohoto jediného okamžiku štěstí čerpat sílu po celý zbývající život.
ROYAL ENFIELD – STYLOVÁ ROAD MOVIE PO INDICKU
Nepřehlédnutelným fenoménem je v Ladákhu posledních let až zarážející všudypřítomnost silných motocyklů. Ne ovšem, jen tak ledajakých! V naprosté většině jde o prověřenou a dnes již i legendární značku – Royal Enfield. Tisíce rodilých Indů z jihu subkontinentu, ale též mnozí dobrodružně naladění Západoevropané - ti všichni, rok co rok, vyrážejí (řídítka ověnčena modlitebními praporky) na své vytoužené eskapády, cestou-necestou, napříč zdejší hornatou a prašnou krajinou. Still on the road...
Domovská továrna Royal Enfield působící ve městě Čennai je v současnosti nejstarším kontinuálně existujícím výrobcem motocyklů na světě. Prapůvodně anglické stroje jsou zde totiž vyráběny již od r. 1901, přičemž jeden z nejosvědčenějších typů indické provenience „Bullet“ (1938) je s menšími úpravami dodáván na trh ještě i dnes. A teď na skok k již dříve zmiňovanému průsmyku Kardung La – coby důkaz způsobilosti jízdy v těch nejtěžších možných terénech si čtyřicítka sériově produkovaných Royal Enfieldů roku 1997 připsala primát, to když bez problémů zdolala toto, motocykly dosud nepokořené, vysokohorské sedlo. Potvrzuje se tak stará pravda, že časy se sice mění, nicméně Royal Enfield zůstává…
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
