Váránasí - koloběh života a smrti
11.09.2019
Na Váránasí se zvolna snáší noc…
Hořící pohřební hranice vrhají mihotavé načervenalé světlo na desítky mlčenlivých siluet zachumlaných do dlouhých umolousaných šálů. Snad jen bělma očí odrážející občasný obraz plamenů dávají tušit, že jde o živoucí figury, o pozůstalé, vyprovázející své blízké na poslední cestě.Přes množství přítomných vládne všude kolem až překvapivé ticho. Krom praskotu mohutných polen, gejzírů jisker tryskajících z času na čas vzhůru k obloze i všudypřítomně nasládlého a jen složitě definovatelného pachu zvolna prohořívajících lidských ostatků, nedávásnad nic tušit, jak veledůležitý a emotivní děj se zde právě teď před našimi zraky odehrává…
Tohle mysticky vyhlížející smuteční shromáždění, postávající v hloučcích na stupních schodišť spalovacího ghátu Manikarnika, odnepaměti spoluvytváří cosi jako nedílnou součást hinduistických náboženských tradic. I navzdory donekonečna se opakujícím kremačním rituálům tu totiž vždy půjde o akt výjimečnosti a nezaměnitelnosti, o naprosto specifické pojímání místního dění …a v důsledku toho pak samozřejmě také o slovy jen stěží popsatelné vnímání onoho (z pohledu laika) neuvěřitelně ponurého pohřebního místa.
Jen pár metrů pod námi, doslova na dosah, proplouvá už po tisíciletí zdánlivě stále stejně netečně mohutná a temná masa vody, bohy vyvolená řeka Matka Ganga – posvátný a věčně pohyblivý hrob všech zemřelých hinduistů…
ŽIVOUCÍ LEGENDA
Váránasí, jinak také Benáres, Káši či věhlasné „Město světla“, ležící při západním břehu Gangy v indickém státu Uttarpradéš je zcela přirozeně kulturním i spirituálním centrem celého indického subkontinentu. Krom toho, že patří k jedné z nejdéle trvale osídlených městských lokalit na světě, je Váránasí též uznávaným náboženským středobodem hned několika věrouk, především hinduismu, buddhismu či džinismu. Město, považované mimo jiné i za jedno ze sedmi nejposvátnějších v celé zemi, se pyšní čtyřmi významnými univerzitami. Bývá spojováno s řadou slovutných osobností, které se rozhodly, alespoň na čas, sdílet s ním společný osud. Počínaje osvíceným maharádžou z Káší, kulturním patronem města, až po plejádu mnoha indických filozofů, básníků, spisovatelů či hudebníků.
Předlouhý příběh existence Váránasí asi nejlépe vystihuje v literatuře často citovaná sentence Marka Twaina, jíž se pokusil historii města ve zkratce charakterizovat: „…je starší než samy dějiny a tradice, mnohem starší nežli původní legendy, …a dokonce ještě dvakrát tak staré, jako tohle všechno dohromady!“
Pověst praví, že zdejší poutní místo založil již před pěti tisíci lety velký bůh Šiva. Prapůvod města bývá obvykle spojován s prastarým příběhem, popisujícím souboj dvou nejmocnějších hinduistických božstev. Poté, co prý Šiva uťal Brahmovi v zápalu boje jednu z pěti hlav, aby tak zneuctil jeho personu, upustil následně svou kořist právě zde, v důsledku čehož dal pak vzniknout samotným základům Váránasí. Navzdory poutavé legendě ovšem realita, podložená výzkumy z posledních let, posouvá datum počátků tohoto významného náboženského místa o něco blíže k současnosti, do doby zhruba pět set let před narozením Buddhy (což bylo 567 př. n. l.). Archeologové totiž nalezli poblíž Ramnagaru několik artefaktů datovaných již k roku 800 před n. l., jasně svědčících o původním osídlení této lokality.
Velký věhlas získalo Váránasí již během prvních dvou tisíců let své existence, kdy se stalo nositelem vzdělanosti i umění - tragédii ovšem znamenal vpád muslimských hord, odehrávající zkraje druhého tisíciletí. Tehdy bylo vypáleno množství hinduistických chrámů, aby poté na jejich troskách vznikla řada nových mešit. Teprve v 17. století, s vládou mughalského krále Akbara, si zdejší hinduisté mohli částečně oddechnout. Ovšem, nikoli nadlouho. Za další tragickou etapu v životě Váránasí lze bezesporu považovat bezuzdné řádění dalšího z mughalských panovníků – Aurangzeba, jenž krom ničení původní zástavby přiřkl městu i nové muslimské jméno, tedy Mohammadabád. Mnoha hinduistickým učencům nezbyla v té době jiná možnost, nežli uprchnout do bezpečí odlehlejších částí Indie. Obrat nastal na počátku osmnáctého století s příchodem indo-árijského národa Maráthů.
Právě díky této události se nedlouho poté stalo Váránasí nezávislým královstvím Kashi. Následně zde byly obnoveny původní zvyky, spojené s hinduistickými naukami. Tak to také zůstalo až do příchodů Britů. Ti roku 1910 ustavili Váránasí nově vzniklým indickým státem, jenž jim pak po dlouhá léta sloužil, coby centrum výroby hedvábí a parfémů. K politickým změnám zde došlo až v roce 1947, s vyhlášením indické nezávislosti. V současnosti je hnacím motorem ekonomiky celého váránasského okresu především turistický ruch. Statistiky hovoří až o sedmi miliónech návštěvníků, s jasnou převahou „tuzemských turistů“ pocházejících ze zdejšího subkontinentu.
OBOUSTRANNÁ POHLEDNICE
Váránasí odjakživa přitahovalo poutníky, potulné askety, následovníky Buddhy i vyznavače džinismu. Takový už bývá úděl většiny svatých měst. Ve skutečnosti jej ovšem nereprezentuje pouze ušlechtilost tisíců místních chrámů, vyzařujících mystickou auru, dokonce ani všudypřítomný fenomén umírání či smrti, jak by se snad mohlo na první pohled zdát – souběžně se vším již dříve vyřčeným totiž Váránasí kolotá i zcela obyčejným všednodenním životem. Podobně, jako v kterémkoliv jiném indickém velkoměstě žijí zdejší obyvatelé především těmi nejběžnějšími starostmi o obživu, stejně jako drobnými lidskými radostmi.
Děti každé ráno vyrážejí za školními povinnostmi, trhovci halasně nabízejí své zboží a křivolaké uličky, pokryté prachem a přeplněné dílnami i krámky, úpí pod náporem uspěchaných lidí, míjejících se v těch nejužších možných místech (často sotva o jeden jediný kravský chlup) s posvátnými sudokopytníky. Symbolem Váránasí tedy zaručeně není jen onen světoznámý Zlatý chrám obtížený tunou vzácného kovu, nebo snad honosné paláce čtvrti Godaulia, nýbrž též i zcela obyčejná místa plná pouličních vývařoven i nikým nezastupitelných postav zvaných „čajválové“, kteří tu v šeru výklenků, nabízejí svůj výtečný ručně pasírovaný milk tea, vonící směsí exotických koření. Jakoby šlo o dvě zcela odlišné tváře, jednoho a téhož města.
A právě tak to má nejspíš i být…
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
