Ladákh (2. část)
02.04.2019
V SRDCI LADÁKHU
Pro většinu návštěvníků je ladácká metropole, ležící ve výšce 3505 metrů nad mořem, především výchozím bodem k nepřebernému množství treků. Ovšem i samotné město nabízí spousty zážitků, obzvlášť zajímá-li vás historie neoddělitelně spjatá s touto lokalitou a její náboženskou tradicí.
V létě, tedy po dobu 4 – 5 měsíců, město slušně profituje z turistického ruchu, po zbytek období se tu ovšem žije pouze díky přítomnosti armády etablované na blízkém letišti i na dalších vojenských základnách. Během posledních 15 let se počet obyvatel Léhu skoro zdvojnásobil, takže zde nyní žije přibližně třiatřicet tisíc lidí. Původní domky z vepřovice a dřeva se tak čím dál víc prolínají s moderními stavbami nově budovaných hotýlků a penziónů. V ulicích potkáte, krom baťůžkářů ze Západu, také pestrou směsici místních - obchodníky z Kašmíru, Indy z Himáčalpradéše, venkovany z okolních vesnic prodávající denně na hlavní třídě své zeleninové výpěstky, stejně jako velké množství tibetských emigrantů, a také mnichů, přináležejících k některému z blízkých klášterů.
Máme obrovské štěstí, soudě alespoň podle poloprázdných uliček a tržišť, hlavní nápor turistů sem totiž dorazí nejdříve v půli července. Sotvaže trochu pookřejeme, vede naše první cesta vzhůru kopcem, podél malé gompy Soma s typickými čhorteny, až k bývalému královskému paláci. Monumentální stavba, kterou tu před více jak čtyřmi stoletími nechal zbudovat buddhistický vladař Sengge Namgjal, připomíná svým tvarem slavnou třináctipodlažní Potalu v tibetské Lhase. Léžský palác je sice podstatně menší, a také mnohem více zanedbaný, zato tu během prohlídky prakticky nikoho nepotkáte. Můžete si tak zcela beze svědků vychutnat perfektní, doslova panoramatický, pohled na celou městskou zástavbu, ať už z některého z četných balkónů či přímo z rozlehlé palácové terasy. Od roku 1830, kdy tento nevídaný devítipatrový kolos trvale opustila ladácká královská rodina, budova (i navzdory snahám o průběžné restaurování) bohužel spíše chátrá.
Kamenitá pěšina vycházející od paty paláce ovšem pokračuje stále dál. A hlavně výš. Škrábu se vzhůru jako brouk za světlem a ztěžka popadám dech. Těch pár set metrů převýšení je totiž opravdu znát. Konečně se vyhoupnu na hřeben a mohu s nadšením pozdravit svůj vymodlený cíl - gompu Namgjal Tsemo. Užívám si pocitu zadostiučinění z ostré hrany Hory vítězství, jejíž dvojitý vrchol vzájemně spojují dlouhé provazce modlitebních praporců. Skalnaté panorama, nahoře korunované klášterem usazeným na břidlicovém ostrohu, je tu doplněno nevelkou červenou stavbou chrámu Maitréja, pyšnícího se dalším z řady vele-sošných Buddhů i pestrou suitou bódhisattvů. Svatyně Gonkhank, coby srdce samotného kláštera Namgjal Tsemo, je plná nádherných fresek a náboženských předmětů. Naproti přes hluboké údolí je pak z ochozu možno spatřit i běloskvoucí stúpu Šanti, jednu z nových dominant Léhu. Tuto „pagodu míru“ zde nechali postavit japonští věřící z Řádu pro šíření Buddhova světla a před časem ji slavnostně otevřel samotný Dalajláma. Na skalách kolem gompy Tsemo ženy pálí v píckách hromady vonných bylin a mladý mnich–obřadník jim k tomu z modlitebny přináší i tradiční obětinu v podobě mísy, po vrch naplněné ječmennou campou. Ovívá se rituálním smotkem pavích per zdobících vytepávanou konvici, a když mi po chvíli s úsměvem nabízí misku s čajem, vypadá nadmíru spokojeně. Svatý kouř štípe do očí a my mlčky pozorujeme protilehlý, 6153 metrů vysoký, sněžný hřeben masivu Stok-Kangri, jehož se už zanedlouho dotknou poslední sluneční paprsky. Ač je mi buddhistická věrouka spíše vzdáleným pojmem, přesto mne napadá: „Kde jinde hledat příznačnější místo k rozjímání o pomíjivosti pozemského života, nežli právě zde…?“
Pomalu se šeří. Opatrně sestupujeme po vykotlaném schodišti, kolem vysokých klášterních zdí, dolů směrem k Changspa, předměstské části Léhu. V tu samou chvíli ožívá jeden z dřevěných balkónů nad našimi hlavami chraplavou hudební produkcí, zvukem dvou „dung čenů“ provázených duněním bubnu a tichým hrdelním zpěvem. Touhle púdžou se mniši loučí s právě uplynuvším dnem. A vlastně, tak trochu i s námi…
O tom, že zástavba Léhu připomíná mimo jiné i pestrou kulturní a náboženskou mozaiku svědčí třeba přítomnost křesťanského kostela či opodál něj stojící hinduistický chrám. A nejen to - nad střechami buddhistické metropole totiž sem-tam trčí i minarety několika zdejších mešit. Tou největší je Džámi masdžíd, v jejíchž útrobách, krom Alláhovy ochrany, najdete i bohatě zásobený obchůdek s mapami. V zákoutích starých ulic lze pak ještě narazit i na malou, ale velice pěknou mešitu Shia. Centrum Léhu tvoří široký Main Bazaar, kde potkáte stejně tak školáky v uniformách, jako korzující skupinky vojáků. Je tu sice spousta internetových kaváren, problém ale spočívá v častých výpadcích elektřiny. Na případný upload fotek tak raději zapomeňte. K pohodovému lelkování slouží návštěvníkovi desítky střešních restaurací. Dokonale nasyceni miskou horké kuřecí thukpy, odtud pak budete jen velkopansky sledovat cvrkot probíhající kdesi hluboko pod vámi, v městských ulicích. Bydlíme poblíž Fort Road, takže na hlavní obchodní tepnu to máme, co by kamenem dohodil. Z krámků se smíšeným zbožím zní vlezlá čínská hudba, kterou pak, z času na čas (a nejspíš kvůli politické rovnováze), vystřídají i zvuky buddhistických činelů tingša a tibetských mís. Přímo na chodníku si lze koupit hrst výtečných sušených meruněk, zatímco o kus dál, v zapadlých a prašných uličkách, narazíte na skromné dílny šperkařů a kovotepců, případně i na nejeden obskurně působící holičský kvelb. S blížící se tmou se v celém městě začnou houfovat smečky toulavých psů, aby hned poté co padne půlnoc, převzali za vytrvalého štěkotu a vytí definitivní vládu nad nočním Léhem. Máte-li okna do ulice a k tomu i chatrný spánek, je o zábavu postaráno.
A co nějaká ta stopa, vedoucí z naší vzdálené domoviny, až sem, do podhůří Himaláje? Inu - cosi by se tu opravdu našlo…
Právě tady, v Léhu, totiž roku 1887 založila dvojice protestantů z řádu Moravských bratří (takto prapotomků českých exulantů uprchlých po prohrané bitvě na Bílé Hoře) prosperující Moravskou misijní školu. A Moravian mission school je údajně již po dlouhá léta tím nejlepším vzdělávacím ústavem v celém Ladákhu. Během školní výuky prý dosud stále vycházejí z tradic Husa a Komenského. To ale není zdaleka všechno – na nedalekém hřbitově tu pod důstojným pomníkem odpočívá i moravský paleontolog a otec indické geologie, Ferdinand Stoliczka. Ten zemřel roku 1874, když ho při jedné z himálajských expedic skolila zrádná výšková nemoc. Obelisk s jeho jménem zde tak již dobrých 145 let s úctou opečovávají studenti výše zmíněné Moravské misie.
Kdo ví, možná že už kdysi dávno, ve 13. století, procházel právě tímto místem velký Marco Polo. Tehdy tu ovšem byla jen úmorná cesta plná kamenů, směřující vzhůru, k průsmyku Kardung La. Časy se sice v mnohém změnily, město Léh ale stále zůstává oním důležitým uzlíkem, zdobícím předlouhou šňůru věhlasné Hedvábné stezky…
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
