Váránasí - není ghát jako ghát
14.10.2019
Řeku Gangu, omývající levobřežní hranu Váránasí, lemuje pět kilometrů dlouhá soustava ghátů. Jde o skutečné unikum. Co do počtu se odborníci nejčastěji shodují na zhruba stovce těchto velkoryse pojatých schodištních celků. Nezanedbatelná část z nich byla vybudována právě během vlády Marathů. V průvodcích bývá nejčastěji zmiňován hlavní kremační ghát Manikarnika. To ovšem neubírá na věhlasu oněm desítkám ostatních, jejichž funkce, vycházející z potřeb a zvyklostí hinduistických věřících, je viditelně odlišná.
Některé z nábřežních ghátů, umístěných už na předprsni linie Dumraon Colony, působí vcelku nenápadným dojmem, nicméně mnohé další, ležící blíže centrální části Godaulia, naopak doslova překypují životem. Prvními z prvních jsou tak už od časných ranních hodin v permanenci tzv. koupací gháty. Mimochodem - právě ty, zde ve Váránasí, jednoznačně převažují. Typickým příkladem mohou být třeba gháty Panchganga, stíněný obří Alamgírovou mešitou, nebo Adi Kéšava (tzv. prapůvodní Višnu), který lze najít až na samém okraji města, skoro kilometr za železničním mostem Málvíja.
Právě zde se do Gangy vlévá říčka Várána. Jak už ale bylo řečeno, ghátů má Váránasí bezpočet – Tulsi, Hanumán, Kédara, také Man Mandi, jemuž vévodí honosná stavba observatoře z 18. století, dále Čauky, Narada, Čaumsathi i Lalita ghát, v pozadí s dřevěným chrámem v nepálském slohu, oživeným erotickými náměty, Trilóčana a jeho posvátný lingam tříokého Šivy, nebo též Assi – pro změnu nejjižněji položený ghát ve Váránasí, kde při soutoku řek Gangy a Assi probíhá posvátná očista tisíců poutníků, dříve nežli složí slib věrnosti bohu Šivovi.
Když už mluvím o síle očistných koupelí – není snad pozoruhodnějšího divadla, než právě tento hinduistický rituál. Říční voda totiž přijímá všechny bez rozdílu – skupinky žen oděné do pestrobarevných sárí, polonahé muže v bederních rouškách, stejně jako rozdováděné děti skotačící půl kroku od na kost vyhublého sádhua, soustředěně praktikujícího ranní modlitbu. V úzkém výklenku těsně nad vodní hladinou, medituje v jogínském posedu další z řady svatých mužů. Měkké paprsky právě vycházejícího slunce barví celou scenérii do oranžových tónů a vodní hladina Gangy, považovaná věřícími za „amrit“, tedy za elixír života jenž očišťuje vše živé a přináší spásu zemřelým, pohupuje stovkami květinových obětin zdobených plamínky svící. Už samotný fyzický kontakt s Gangou provázený odříkáváním mantry znamená pro hinduistu očištění, poté je opakovaným nabíráním a vyléváním vody skrze sluneční záři člověku i tekutině požehnáno, a každý z věřících jenž poté propláchne také ústa, může následně vyřknout všechna svá přání a zároveň také slib (tzv. sankalpu).
Bezesporu za nejvelkolepější z velkolepých bývá považován váránasský ghát Dashashwamedh, ležící poblíž chrámu Vishwanath. Právě jeho široká schodiště zvou s rozbřeskem ke koupeli množství věřících. Díky zázračnému lingamu Brahmešvara tu prý lze dosáhnout spásy již pouhým omytím ve zdejší posvátné vodě. Před svítáním odsud každodenně vyrážejí desítky malých člunů zvaných „badžra“, umožňujících pozorovat východ slunce nad Gangou přímo z úrovně vodní hladiny. Služeb „loďkařů“ ale vesměs využívají především domácí hinduističtí poutníci. A není se vlastně čemu divit - řeka Ganga přece patří mezi uctívaná védská božstva.
Na podestách a stupních, ukryti pod bambusovými slunečníky, posedávají úctyhodně vyhlížející obřadníci (panduové), své živobytí nabízí i mnoho pouličních lazebníků, masérů, a v neposlední řadě také prodejců relikvií. Ve skrytých zákoutích se s jistou mírou obezřetnosti dá dokonce sehnat i celkem kvalitní ganja. Tenhle ghát zkrátka kypí životem, jak ve dne, tak i v noci…
Právě sem, na Dashashwamedh, pak také směřují i kroky většiny čerstvě přibyvších poutníků, proto aby zde došli vysněného spasení. A protože náboženské rituály si žádají své, nelze se ani příliš divit, vykazuje-li zdejší prostor patrně tu nejvyšší koncentraci svatých mužů na jeden metr čtvereční. V přilehlém místě zvaném Agni Pooja (Ghát uctívačů ohně) vykonává večer co večer pětičlenná skupina brahmánů působivé obřady, oslavující boha Šivu, sílu ohnivého živlu, i kult vody a slunce. Od mé první návštěvě ve městě, datující se až kamsi k počátkům devadesátých let, změnila slavnostní „púdža“ dosti podstatně svou podobu. To, že časem získala výrazně pompéznější charakter, jí ovšem ani dnes nikterak neubírá na mysterióznosti. Barvy, hra světel, vůně kadidla, intenzivní hudba i svit rituálních pochodní planoucích ohněm, to vše zaručeně uchvátí každého z přítomných…
Ryzí novinkou, takzvaně přímo od břehů Gangy, je naopak zdejší, vpravdě sofistikovaná výuka plavání. Sledován bedlivými zraky zástupu matek a jistě také k velkému pobavení všech zevlujících svatých mužů, provádí tu plavčík i s partou odrostlejších dětí roztodivné vodní kejkle. Samozřejmě, že za účinné pomoci obřích duší, až po okraj naplněných vzduchem. Inu, dobře tak - účel přece odjakživa světí prostředky!
Co bychom v našem povídání o ghátech určitě neměli opomenout, jsou městské prádelny, jinak řečeno - „dhóbi-gháty“. Ty jsou zde využívány k ryze praktickým účelům – mám na mysli ony speciální úseky nábřeží, kde je ve velkém prováděna očista a znovuvzkříšení všemožného textilu. Ženu-pradlenu tady ale zaručeně nepotkáte. Profese „pradláků“ je totiž ve Váránasí odjakživa čistě mužskou záležitostí. Žádný div! Pohled na tyhle chlapy v akci, kterak zápasí s nezdolnými látkovými smotky, připomíná bez nadsázky (úspěšné) krocení obřích indických krajt tygrovitých. Agresivní způsob ručního praní je pak patrně tou jedinou zaručenou metodou, jíž lze zbavit prachem nasáklé prádlo většiny nečistot. Kamenné náplavky, často doslova obtěžkané sušícím se oblečením, prostěradly či ubrusy, se tak rázem proměňují v jakýsi patchwork, hýřící barvami.
Jen o kus dál, na podestách schodišť, lze často potkat i skupinky místních výrostků, kterak (v zápalu hodném skutečných profíků) trénují razantní kriketové odpaly. Kožené míčky sviští vzduchem stodvacetikilometrovou rychlostí, občas ovšem některý skončí i v pasti kalné říční vody, uprostřed stáda koupajících se buvolů. V živém přenosu se tak možná - právě teď a tady - rodí jádro budoucí indické kriketové reprezentace. A proč ne, kdo ví?
Zatímco levý, vyvýšený, břeh řeky doslova praská ve švech, druhá strana vodního toku vzdálená odsud zhruba půldruhého kilometru, zeje až na výjimky prázdnotou. Hinduistická mytologie totiž považuje pravou stranu Gangy za zakletou. I proto zde nenajdeme žádné stavby ani jinou formu osídlení. Existuje ale i pragmatičtější vysvětlení – během každoročně se opakujících monzunů stoupá hladina řeky nezřídka až o sedm metrů a zdejší rozsáhlé rovinaté území pak v důsledku toho zůstává dlouhodobě zatopeno.
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
