Amritsar - Mr. Guru Granth
27.03.2020
Údajně jde nejobsáhlejší veršovanou knihu na světě, páteřní dílo všech sikhských oslav a rituálů, psanou zvláštním paňdžábským písmem zvaným gurumukhí. Obsahem tohoto posvátného textu jsou krom poezie a náboženských hymnů sepsaných jednotlivými guruy i tzv. rágy (melodie), přičemž každá rága tu má své charakteristické intervaly, rytmus i tempo a bývá spojována s určitým ročním obdobím. Kniha Guru Granth byla pátým guru Ardžanem dokončena již tři roky poté, co se mu podařilo dostavět amritsarskou gurudváru Harimandir, tedy roku 1604. Díky Ardžanovi tak sikhové v krátké době získali rovnou hned dva doslova
hmatatelné „pilíře“ své víry. Zhruba o sto let později, těsně před svým skonem (1708), rozhodl desátý guru Góbind Singh, že následnické právo guruů zastaví. Posvátnou autoritou, potažmo posledním guruem hodným adorace, se tudíž nově stala samotná kniha Granth. Od těch časů až dodnes tak sikhové ctí své Svaté Písmo stejně, jakoby šlo o „viditelné tělo živoucího gurua“… Veškeré sikhské obřady, ať už zasvěcení (amrit), sňatky či vše spojené s úmrtími, se vždy striktně odehrává v přítomnosti Guru Granthu. Chráněna baldachýnem zdobeným drahokamy, podepřena nadýchanými polštáři a ovívána na znamení absolutní úcty, poskytuje Svatá kniha věřícím útěchu i jistotu. Každodenní obřady vedou členové kongregace – sikhismus totiž nezná pojmy jako mnišský stav či duchovenstvo.
S pozdním odpolednem se znovu vracím do areálu Zlatého chrámu. Zdá se mi, že voda v bazénku určeném k očistě nohou má po horkém dni teplotu blízkou bodu varu. I ornamenty pokrytá mramorová podesta, tvořící pochozí plochu kolem Amrit Sarovaru, je dosud rozpálená skoro úplně stejně, jako před několika hodinami. V duchu děkuji za všudypřítomné kokosové běhouny, umožňující návštěvníkovi bezbolestné korzování, aniž by byl nucen vznášet se několik centimetrů nad zemí. Ani teď, s ubývajícím sluncem, se množství lidí lačnících po koupeli nijak výrazně nesnižuje. Snad jen dětí trochu ubylo. Těsně vedle mne právě vstupuje do vody trojice obstarožních sikhů. Opatrně se přidržují jistících řetězů a schod po schodu se důstojně noří do jezera. Jen tak, v bavlněných spodkách, s vlasy pečlivě omotanými honosnými turbany stejné barvy. S překvapením si všimnu, že ani jeden z nich při tomhle očistném rituálu neodložil svou krátkou dýku, houpající se volně při boku na dlouhém úzkém řemeni. Nejstarší z „plaváčků“ zaregistruje, kterak udiveně civím - usměje se skrze vousy a krátce mi pokyne. „Sat srí akál“ řekne ještě …a pak už se bez dalších cirátů naplno odevzdá posvátnému nektaru. Obrázek, úplně jako z nějaké reklamní pohlednice - tři sytě modré turbany, plující si jen tak, po hladině…
Prostranství před pětipatrovým palácem Akál takht se zaplnilo posluchači. Za doprovodu harmonia a bubnů tu znějí posvátné sikhské hymny. Část věřících se tiše přidává a mumlavě prozpěvuje jednotlivé verše. I tohle je forma jakési meditace. Stačí chvíle a člověk se ocitá uprostřed naprosto jiného světa – ta atmosféra je zkrátka úžasná. Slabou půl hodinu po tom, co se sluneční kotouč skryje za hradbu běloskvoucích budov, jimiž je celý posvátný areál kolem dokola obestavěn, začnou se opět dít věci… Skupinky poutníků se nyní po desítkách shlukují u zábran, chránících vstup na chrámovou lávku. Lidí je tu vpravdě nepočítaně. Netrvá dlouho a objeví se již důvěrně známý úctyhodně vypadající dopravní prostředek, předurčený k transportu Jeho Veličenstva Mr. Guru Granthu. Právě nastává čas „zavírání a ukládání Svaté knihy“. Procesí, s důstojností sobě vlastní, vkráčí do nitra Harimandiru, kde je poté „Velký Sáhib“ - živoucí kniha a učitel všech sikhů - za zvuků meditační hudby a obřadných zpěvů pečlivě skryt a zaopatřen, tak aby mohl po celodenním předčítání zaslouženě spočinout na poduškách v oproti stojící budově parlamentu, sídla bratrství Khálsa. Okamžiky vytržení neberou konce. Šťastlivci, tísnící se v předních řadách se ze všech sil snaží alespoň na zlomek vteřiny dotknout květy obsypaných nosítek. Ještě dlouho po tom, co se za duchovními hodnostáři doprovázejícími Guru Granth, zavře zlatá tepaná brána, ozývají se do nastalé tmy polohlasem memorované verše modliteb… S nastupující nocí se pak všude kolem rozhostí nebývalý klid. Jen měkký třpyt lamp bohatě osvěcujících siluety modliteben a minaretů, zrcadlí (v nyní již skoro liduprázdném prostoru) odlesky na čerstvě vyleštěném mramoru…
Strávníci a nocležníci
Psát o amritsarském chrámovém areálu a nezmínit přitom jeho neoddělitelnou součást – věhlasem ověnčenou jídelnu zvanou Langar (Guru-ka-Langar) - by bylo jistě neodpustitelným přešlapem. Bez návštěvy tohoto bohulibého zařízení si skutečně nelze pobyt v Amritsaru představit. Už v prapůvodních regulích deklarovaných prvním ze sikhských guruů – Nánakem, byl totiž jedním z důležitých počinů věrouky právě „langar“, tedy společné jídlo zdůrazňující vzájemnou rovnoprávnost všech lidských bytostí. Zdarma najíst zde dostane opravdu každý z příchozích, třebas i opakovaně. A to po celých 365 dnů v roce! Výdej funguje vícekrát denně, vždy v mnohahodinových cyklech. Čapátí a luštěninový dál jsou velkoryse „servírovány“ séváky (dobrovolníky z řad věřících) přímo z plechových kýblů, v množství nad nímž místy přechází i zrak. S chutí je to už ovšem přece jen o stupínek horší… Stejně jako v modlitebnách, ani v této dvoupatrové jídelně o rozměrech hokejové haly nenajdeme žádné stoly či lavice. Za občasného zpěvu některého ze strávníků tak sikhové konzumují své porce, sedíce přitom na umetené podlaze v dlouhých úhledných řadách jimž se tu říká pangat.
Před vchodem do budovy Langaru se mezitím permanentně tísní davy dalších zájemců a jakmile jedna skupina dojí a opustí jídelní prostor, jsou sem vzápětí nato vpouštěni další hladoví strávníci. Řinčení nerezového nádobí vydávaného službou hned při vstupním schodišti, tak během celého krmného procesu ani na okamžik neutichá. Desítky a desítky tisíc táců naplněných veggie-food a vydaných v průběhu dne ovšem vyžadují i náležité zázemí. Především samozřejmě kuchyni. I tady, mezi obřími kotli plnými bublajících dobrot, pod nimiž po celý den plápolají ohně, pracují stovky dobrovolníků věrných Nánakovu přikázání o bezplatné službě svému společenství. „Ať horké pláty posvátných pecí nikdy nevychladnou!“ říká se v jedné sikhské modlitbě. Každý pravověrný sikh stráví během svého života v langaru alespoň pár dnů. A světe, div se – dobrovolně tu opravdu pomáhají i bohatí obchodníci, vojáci či politici… Exkurze do lůna svaté vývařovny plné zjevně nadměrečných hrnců a pekařských kádí obhospodařovaných vařečkami o velikosti pádla pak nutně vyvolává dojem, že jste se snad jakýmsi nedopatřením octli uprostřed filmových rekvizit během živého natáčení Gullivera v říši obrů…
Mnohými Čechy nad jiné vyznávané heslo: „S plným žaludkem rovnou na kutě“, nejspíš nemá - alespoň tady, v Amritsaru, pražádnou šanci obstát. Místní věřící čeká přece ještě celá série rituálů, modlitební maraton v čase zavírání Svaté knihy, i fůra dalších náboženských povinností. Což ovšem vůbec neznamená, že se tu nikdy nechodí spát. Ba právě naopak. Krom mnoha hotýlků rozesetých všude po městě, čeká znavené a umodlené poutníky otevřená náruč charitativního zařízení, cosi na způsob dormitory po sikhsku. Ta naše nese v názvu slovutné jméno Sri Guru Ram Das Niwas. Jde o největší ubytovací zařízení v blízkém okolí Zlatého chrámu, jehož tradice sahá až kamsi do vzdálené historie. Kdo očekává pohodlí odpovídající hotelovému standardu, nemá tu (už ve vlastním zájmu) opravdu co pohledávat. Rozlehlá, bíle natřená budova je plná místností určených k hromadnému přenocování.
Olejová výmalba od podlahy po strop, kachlové podlahy …a v řadách za sebou - desítky spartakiádních lehátek pokrytých dekami. Krom jiných rizik zde bohužel nebývá výjimkou přítomnost různorodé drobné havěti, která - s rafinovaností sobě vlastní – zaujme, vždy s notným předstihem, strategické posty v nitru vašich lůžkovin. Pokud tedy nejste zrovna vášnivým entomologem, mějte se raději na pozoru! Nedělá-li vám obzvláštní problém všudypřítomné vrtění či chrchlání a chrapot ostatních spolunocležníků, pak doporučuji spočinout přímo pod otevřenou oblohou, ve čtvercové dvoraně obehnané třemi podlažími arkádových chodeb. Od půlnoci do čtvrté ranní, v čase obvyklé pauzy mezi modlitbami, připomíná plocha hustě posetá spáči, obří lidské puzzle seskládané z nepřeberného množství pestrých dílků. Jakmile ale vyjde slunce, změní se dosavadní podoba prostranství takřka k nepoznání – ženy tu rozvěsí svá čerstvě vypraná sárí a stejně tak i zábradlí většiny ochozů budou během chvíle zaplněna sušícími se halenami či pruhy turbanů. I když zde regulérně funguje princip zdarmovních noclehů, není vůbec od věci (obzvláště pak, jste-li cizinci) věnovat při odchodu pověřenému sikhskému pokladníkovi nějaký ten rozumný finanční obnos coby dobrovolný dar chrámu. Rozloučíte se tak s Amritsarem náležitě důstojně a navíc budete mít oprávněný pocit, že tentokrát vaše peníze konečně prospěly dobré věci.
Nikdy nekončící koloběh dění tu bude svým neuspěchaným tempem dozajista pokračovat dál i bez vás, nicméně – vy na tuhle ochutnávku světa plnou jinakostí skutečně hned tak nezapomenete …
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
