Ladákh (4.část)
05.06.2019
CHLADNÝ SVĚT HORSKÝCH JEZER
Míříme nekompromisně - směr východ, k jezeru Pangong. V bočním stoupavém údolí, v němž leží vojenská osada Tangtse, je silnice místy napůl zavátá pískem. Právě zde také objevím minimalistickou podobu posvátného lotosového květu vyskládanou z oblázků, vtlačených s náležitým respektem (nejspíš rukou kteréhosi z místních pastevců) do jejího hrbolatého, rádoby-asfaltového, povrchu.
Skoro dvousetkilometrovou štreku trvající víc jak šest hodin si krom setrvalé konzumace slunečnicových semínek zpestřujeme i pozorováním místní flóry a především pak fauny. Díky tomu objevujeme celé kolonie divokých svišťů himalájských, a přímo u jezera pak i hejno vzácných husic rezavých. Poslední fáze cesty atakující výšku 4250 metrů kopíruje, co do linie, nedalekou tibetskou hranici. Okolí Pangong Tso je tvořeno žlutými kopci, které vypadají - obzvlášť jsou-li nasvíceny sluncem - jakoby je kdosi vymodeloval z plastelíny barvy okru. Pohled na průzračně modrou jezerní hladinu ohromí snad každého. Původně slaná voda je nyní díky tání okolních ledovců brakická, takže v ní již nežijí žádné organizmy. Pangong, jehož rozloha odpovídá 700 km2, leží z menší části v Ladákhu, jeho zbylé dvě třetiny (Bangong) pak příslušejí Tibetu. Přesná hranice mezi oběma státy je zde však nejasná. Měnící se světlo probarvuje scenérie hor, písečné kosy podél břehů i fantaskní tvary a odstíny nadýchaných oblaků. Brzy zrána, dosud lehce prokřehlí z ledové noci, vyrážíme ze stanového tábora v Tso Camp zpět na západ, po Pangong Lake Road, přes sedlo Čang La (5360 m) – vstříc dalším jezerům. Celý průsmyk je ale zablokovaný vojenskými auty, vládne tu pekelná zima a ještě ke všemu začíná i sněžit.
Uprostřed mlžných cárů ční cedule varující před lavinami, a na dně rokle - snad jako memento - pomačkaná torza tří náklaďáků, které se tu jen před pár dny zřítily do propasti. Z té výšky spíš připomínají rozbité dětské hračky. Jak vidět, smůla se nevyhýbá ani buddhistům…
Svahy pod sedlem tvoří utemovaná hlína střídaná kamenitým povrchem a občasnými plochami sněhu. Všeobecné veselí v nás vyvolá pohled na skupinky Indů navlečených v módním lyžařském oblečení, kteří sem přijeli jen proto, aby si na bílých ostrůvcích rozpustile užívali sáňkování a koulovaček. Zato dole, v údolí zvaném Čemrej, pálí slunce jako divé.
Chápeme se příležitosti a míříme do stejnojmenného kláštera, stojícího mimo obvykle využívané trasy. Úbočí kopce pod gompou pokrývá shluk mnišských obydlí. Samotný klášter, přilepený na skále jako vlaštovčí hnízdo, přísluší škole Drukpa (Linie draků), což je vlastně bhútánská verze lámaistického buddhismu. V jídelně vybavené sektorovými skřínkami nás mniši vítají šálkem slaného čaje. Pak už bloumáme jen tak nazdařbůh, z jedné ručně vymalované kaple plné rituálních relikvií do druhé. Stěny svatyní jsou tu pokryty stovkami opakujících se obrazů, jejichž jednotícím motivem je znázornění Buddhy. Zubem času notně opotřebovaný prostor vyzařuje poklid a absolutní pohodu. Skoro litujeme, že nastal čas odchodu. Poblíž úrodných břehů řeky Indus se honosně vypíná i klášter Thiksey, turistů je zde ale tolik, že si ho raději nechávám na jindy. „Vskutku dokonalý kontrapunkt“, napadá mi, ledva si vzpomenu na onu úžasnou oázu ticha v Čemrej. Trocha zadostiučinění přichází až s návštěvou 500 let starých ruin bývalého letního královského paláce, postaveného nad nedalekým městečkem Šej. Krom jiného tu totiž lze spatřit i obří zlatou sochu Buddhy, největší v celém Ladákhu.
Po dalším noclehu a jednom rychlém ranním čaji, vysrknutém na silniční křižovatce v Upši, vede už naplánovaná cesta setrvale říčním údolím. Kam oko dohlédne, všude tu fungují rozsáhlé vojenské tábory. Blízkost čínské hranice se zkrátka ani v nejmenším nezapře. Projíždíme Chumathangem, vyhlášeným svými termálními prameny, abychom pak konečně dali vale toku Indu a jedním z bočních údolí znovu vystoupali do skoro pětitisícových výšin.
Zdejší průsmyk je doslova obtěžkán modlitebními praporky. I přesto, že pro nás zůstává jen jedním z mnoha bezejmenných sedel, určitě na něj jen tak nezapomeneme.
O pár kilometrů dál se poblíž cesty objeví skupinka Khampů, nomádských pastevců, ženoucích velké stádo kašmírských koz. Vyčesáním srsti zvířat vzniká světoznámá vlna (tzv. pašmína) z níž jsou pak tkány jemné a drahé šály. Kvalita údajně závisí na nadmořské výšce, v níž se kozy pasou. Silnice se dál mírně svažuje a krajina začíná opět nabývat dobře známé pískově žluté barvy.
Romantický pohled na nevelké jezero Kyagar Tso, zahalené v převalujícím se mlžném oparu, bereme coby malý závdavek následných zážitků. Dole pod táhlým srázem už brzy poté skutečně probleskne i hladina Tso Moriri.
Čtyři desítky metrů hluboké jezero s rozlohou 120 km2 je součástí sítě mokřadů. Leží ve výšce 4522 m n. m. a lemují ho hřebeny několika věčně zasněžených šesti-tisícovek. Tso Moriri nemá odtok a jeho voda chutná mírně slaně. Naše dnešní konečná - osada Karzok - vznikla kdysi dávno, na staré obchodní stezce spojující Ladákh s údolím Spiti. Poslední kontrolní stanoviště s nezbytnou revizí dokladů …a jsme v cíli.
Chvíli po příjezdu navíc začíná v karzocké gompě podvečerní púdža, kterou samozřejmě nemůžeme vynechat. Za zvuků trub a bubínků si jako vždy užíváme skvělé a především autentické atmosféry. Na návsi, hned vedle kláštera, vztyčili místní lidé velký šedobílý stan. Ve skutečnosti jde o armádou vyřazený vojenský padák, jenž zde supluje, jak funkci jakéhosi venkovského konzumu, tak i primitivní hospodské zařízení.
Od sálajících železňáků jde příjemné teplo a obligátní thukpa se skrojky zelí a mangoldu, završená navíc i čajem, nás naplňuje blažeností. Kopec nad vsí zdobí několik starých čhortenů. Přestože místní „kora“, tedy modlitební okruh stoupající až na samý vrcholek hory, nepatří k těm nejpohodlnějším, nabídne nakonec poutníkovi úchvatný výhled na celé jezero i na okolní krajinu plnou oblých tvarů. Nádherná scenérie! Azyl pro tuto noc nám poskytne celkem obstojná dřevěná ubytovna Crane Guest House. Během ranního focení na břehu Tso Moriri krutě mrznou prsty, taková je už ale fotografova řehole. Odjíždíme neradi, podobně pěkný kout světa totiž jinde nejspíš hned tak nepotkáme. Další trasa nás vrací zpět k severu, aby se zhruba po 30 kilometrech doslova zlomila v pravém úhlu a nabrala směr k poslednímu ze zdejších vysokohorských jezer.
Tso Kar (4530 m n. m.) je ovšem velkým zklamáním! Plahočíme se sem přes půl světa a nacházíme jen napůl vyschlou louži. Podobně neutěšeným dojmem jako samotná vodní plocha působí i stejnojmenný shluk chalup, skrytých pod vrstvami navátého prachu. Jistým zadostiučiněním je nám pozorování stádečka vzácných oslů kiangů, skotačících uprostřed planiny, několik volně se pasoucích jaků či setkání s překvapivě krotkými jeřábi černokrkými. Jen velká škoda, že jsme v celém rozsáhlém údolí Rupsu nepotkali onoho, zoology tolik opěvovaného, sněžného levharta, který se tu prý vzácně, z času na čas, opravdu vyskytne…
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
