Mókša – aneb příslib definitivní blaženosti
20.11.2019
Nedá mi to, abych se na závěr, alespoň letmo nedotkl tématu umírání. V náboženském klimatu, kde je smrt přijímána víceméně lakonicky jako nezbytná součást všednodenního života, vyznívají i pohřební rituály zcela jinak, nežli bývá obvyklé v našich končinách. A právě Váránasí je městem, do něhož se nepřichází pouze žít, nýbrž (a to velmi často) také umírat. Tento svatý punkt, reprezentující nejstarší poutní místo na světě i pozemský příbytek boha Šivy, je věřícími považováno za Mahášmašanu, tedy za jedno velké pohřebiště, kde jsou již od věků spalována těla z celého vesmíru. Právě tady se také naplňuje tužba většiny hinduistů i džinistů, totiž – mókša. V sanskrtu tento výraz značí: „blažený stav vysvobození z koloběhu života, tedy i ze stále se opakujících reinkarnací“.
Čekání na smrt mnohdy trvá i několik let, a tak staří a nemocní hledají útočiště v místních chrámech, živeni pouze almužnami od poutníků. Umírání, často považované západní civilizací až za jakési tabu, je pro hinduisty naopak přirozenou součástí existence. Své mrtvé tu vyprovázejí bez okázalého smutku - vždyť právě plameny přenesou nebožtíka do lepšího světa, než byl ten pozemský.
Ve Váránasí se ročně koná okolo padesáti tisíc pohřbů žehem, přičemž zpopelnění tradičním způsobem trvá zhruba tři hodiny. Vyžaduje to samozřejmě velkou spotřebu dřeva, na jednu kremaci až 350 kilogramů. Stromy v širokém okolí však už dávno vzaly za své, takže je nutno dovážet dřevo po řece, z mnohdy velmi vzdálených lokalit. To pak logicky celý obřad značně prodražuje. Konečné částky za tuto incineraci tak dokáží vyšplhat i ke třiceti tisícům rupií.
To, že zde pokusím ve stručnosti zmínit hinduistické kremační obřady, není určitě myšleno coby nějaký prvoplánový hon za senzačním námětem, záměrem je spíš snaha přiblížit čtenáři celý proces, fungující v kontextu hluboko zakořeněných a již po staletí praktikovaných zvyklostí.
Rituální spalování zemřelých probíhá ve Váránasí na dvou různých místech - tím prvním, bezesporu méně frekventovaným, je Harishchandra - ghát nesoucí jméno po mytickém králi Harish Chandrovi. Krom tradičního spalovacího ghátu zde najdeme i stavbu moderního elektrického krematoria. Přesto, že městští úředníci nabízejí v jejích zdech možnost pohřebních obřadů za pouhý zlomek ceny účtované klasickými gháty, je zájem většiny pozůstalých překvapivě prakticky nulový. Více, než kdekoliv jinde, tu nejspíš platí stavovské pravidlo: Raději se zadlužit, nežli se zpronevěřit generacemi prověřeným zvyklostem. Zdá se tak, že síla tradic funguje i navzdory očekávané logice peněz…
Dole u řeky, sotva pár metrů od paty zmíněné budovy, tak dál dýmají hranice ve zdánlivě nikdy nekončícím „provozu“, podobně jako se to děje i na schodištích druhého, pouhé dva kilometry vzdáleného, ale podstatně rozměrnějšího, spalovacího ghátu - Manikarnika.
Tohle místo, v sanskrtu poeticky nazývané „Náušnice“, je ovšem zároveň i stěží uchopitelnou scenérií, jež si i za slunečných dnů dokáže uchovávat onu nepředstavitelně syrovou a temnou tvář. Nic na tom nezmění ani oku lahodící Šivův chrám, jenž - v důsledku nestabilního podloží viditelně nakloněn - odděluje zdejší kremační prostor od dalšího z ghátů, Scindie. I tady, na Manikarnice, hoří plameny pohřebních hranic dnem i nocí. Aby pach spalované lidské tkáně nebyl až tak intenzivní, přidávají se mezi hromady doutnajících polen kusy santalového dřeva. Alespoň v případech, že jde o movitější nebožtíky. Výdaje za obřad tím ovšem pro pozůstalé nekončí, obzvlášť, platí-li rodina navíc kupříkladu i smuteční púdžu. V zcela opačných případech, tedy chybí-li potřebný obnos, pomůže vše vyřešit finanční sbírka konaná přímo tady, na schodišti ghátu. Při nedostatku potřebného topiva totiž hrozí, že proces spalování nebude zcela dokonán a v řece tak, spolu s popelem, skončí i ohořelé části lidských těl. Kremační rituál má striktně stanovená pravidla, stejně jako vše co mu předchází či následuje…
Mrtví sem bývají obvykle přinášeni na bambusových nosítkách, a to vždy pouze mužskými členy rodiny. Vše je doprovázeno zpěvem a monotónním odříkáváním modlitebních textů. Nepočetná skupinka se pohybuje úzkými spletitými uličkami ostrou chůzí blížící se běhu, nikterak nedbajíc kolemjdoucích, kteří ji v úctě ustupují z cesty. Někdy jsou pro změnu máry i s nebožtíkem naloženy na střechu rozhrkané rikši, aby se poté vozítko s halasným troubením vydalo co nejkratší trasou směřující k řece. Podle barvy látky na rubáši lze také většinou už na první pohled rozpoznat pohlaví, věk či kastu zesnulého. Jakmile dojde transport svého cíle je tělo i s nosítky ponořeno do vod Gangy. Jeden z „hlavních“ mužských příbuzných (ženy musí truchlit doma), většinou nejstarší syn, rozhrne sárí a zemřelému vlije posvátnou říční tekutinu na obličej i do úst. Občas dokonce dojde i na poslední společné fotografování. Z předem zakoupené a pečlivě zvážené várky dřeva je následně postavena zhruba půlmetrová hranice, kde posléze spočinou i samotné nebožtíkovy ostatky. Vybraný zástupce rodiny v bílé říze, s hlavou čerstvě oholenou na znamení smutku a s hořící pochodní v ruce, pětkrát za sebou obejde hranici, aby ji vzápětí poté i zažehl (mužům u hlavy, ženám u chodidel). Vzdává se tím hold zemi, vzduchu, vodě, ohni i éteru, tedy duši zemřelého. Samotné tělo ztrácí naopak v plamenech svou hodnotu. Podle toho je s ním také nakládáno - neposlušná ruka, noha či kus hrudní kosti trčící z hranice, jsou bambusovou tyčí neúprosně zlomeny do patřičného úhlu, v němž se již nebudou bránit definitivní destrukci. Většinou bývá prorážena i lebka, dřív, než sama pukne v žáru výhně. Už po krátké době se z lidské tkáně odpaří veškeré tekutiny a hranice zazáří jasným plamenem.
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
