Když se řekne - Amritsar
20.02.2020
Amritsar - město, vzdálené pouhých 29 kilometrů od neklidné indicko-pákistánské dělící čáry – takto fakticky jediného funkčního hraničního přechodu Attari – Wagah, jehož perimetr ovšem slouží i coby každodenní kolbiště poměřování dvou historicky vzájemně naprosto neslučitelných ideologií, nabízeje přitom, večer co večer během svěšování svých státních vlajek, až neskutečně groteskní podívanou z níž ovšem tak trochu i mrazí.
Amritsar (původně Ramdaspur), se svou současnou skoro dvoumiliónovou populací počítaje v to i místní mnohačetnou vojenskou posádku, je zcela samozřejmě i největším a nejlidnatějším městem Paňdžábu. Zhruba před 450 lety (r. 1577) ho založil čtvrtý sikhský guru Rám Dás v místě koupací nádrže napájené podzemním pramenem, pověstným svými léčivými účinky. Nebýt faktu, že prapůvodně nepříliš známé městečko leželo už v časech dávno minulých při hlavní cestě Grand Trunk Road, spojující afghánský Kábul s indickou Kalkatou, nejspíš by se žádného extra věhlasu nedočkalo. Tehdy, díky guruově vlivu, věnoval sikhům půdu v blízkém okolí sám mughalský císař Akbar. Když se sem poté přistěhovali i obchodníci využívající zdejší výhodné polohy při trase Hedvábné stezky, začalo město rychle vzkvétat.
Amritsar je však především místem, kam se upírají oči i srdce všech sikhů. Za vlády Rám Dásova syna a dědice gurua Ardžana postupně kolem sarovarské vodní nádrže vznikly nové, hojně uctívané svatyně a modlitebny a místo bylo prohlášeno duchovním centrem. Další vůdce sikhů, mahárádža Rándžít Singh nejen že původně skromnou svatyni přestavěl, ale věnoval také kvantum zlata, jež bylo poté použito na pokrytí celého Harimandiru. Posvátný komplex, ležící přímo v centru Amritsaru, žije již po několik staletí svým vlastním životem. Navzdory globálním vzruchům i problémům celosvětového dění odehrávajícím se za jeho branami, zůstává toto území doslova ukázkovou oázou klidu. Sevřen ze všech stran labyrintem zaprášených nepřehledných uliček či bazarů plných křiku a halasu, působí areál Zlatého chrámu coby balzám na duši, a to bez ohledu na váš osobní vztah k té či oné náboženské věrouce.
Nejpřitažlivější stavbou rozsáhlého chrámového areálu je bezpochyby zlatem pokrytý Harimandir, jenž pro sikhy představuje v podstatě totéž čím je muslimům Mekka. Samotný chrám byl postaven na nižším místě, než je úroveň okolní země. Jde o jakousi lekci rovnostářství a pokory. Čtyři vstupy do svatyně ústící sem ze všech světových stran, pak zdůrazňují, že jsou zde vítáni všichni, bez rozdílu. Architektonický záměr postavený na kontrastu působí naprosto dokonale - blyštivý Zlatý chrám poklidně „plovoucí“ na hladině Jezera nektaru nesmrtelnosti versus ostatní svatyně a odpočívárny vystavěné z bílého mramoru, ozdobené praporky se znaky Khálsy… Čtvercová nádrž je pak obklopena leštěnou mramorovou podestou (zvanou Parikrama) se schody vedoucími v místech koupacích ghátů až dolů k vodní ploše. Krom šplouchajících se vousáčů je Amrit Sarovar i rájem mnoha oploutvených obratlovců. Kapříci i sumci, vlastně veškerá vodní havěť čeká ale jen na jediné - až přijde doba krmení. Čas rybí hojnosti nastává s koncem večerních modliteb. Právě tehdy, v rámci obřadu „bhóg“, obdrží každý z věřících svátost jídla – tedy plnou hrst teplého a lepkavě nasládlého pokrmu zvaného karahprasád. Vzhledem k faktické nepoživatelnosti této lahůdky člověkem, rybí populace večer co večer němě zajásá a ruku v ruce (ploutev v ploutvi) s touto náboženskou tradicí - vždy i o nějaké to deko ztloustne… Při vstupu do areálu nelze minout čtvero zasklených tři metry vysokých kubusů, kde slouží svou „svatou směnu“ čtveřice granthí, prozpěvujících nepřetržitě po celý den náboženské verše. Nutno zmínit, že tito zpěváci bývají vždy po několika hodinách vystřídáni další, čerstvou skupinkou. Jednou z význačných zdejších relikvií je i strom „džubi“, v severozápadním cípu promenády. Byl zde údajně zasazen již se vznikem chrámu a jeho uctíváním si místní ženy pokoušejí zajistit plodnost.
Prostor Parikramy je kolem dokola obestavěn dlouhým zastřešeným sloupořadím. Perfektní místo kde lze spočinout a alespoň na chvíli se tak skrýt před úmorným vedrem.
Desítky funkčních ventilátorů nepřetržitě svištících nad hlavami utrmácených poutníků jsou pak darem seslaným přímo z nebes. Stejně, jako v celé současné Indii zaplevelené snad půl miliardou mobilních telefonů, ani tady v Amritsaru se nevyhnete záplavě selfie. Vášni sebe-foto-zpodobňování tu dobrovolně a rádi podléhají prakticky všichni, bez rozdílu věku či pohlaví. Světlou výjimkou jsou snad jen zdejší chrámoví strážci, a pak už pouze ti nejctihodnější z guruů. A to, kdo ví jestli…? Početné shromáždění přítomných věřících je tvořeno neuvěřitelně pestrou směsicí. Především zde samozřejmě potkáte řadu tuzemských paňdžábců v tradičních „šalvar kamízech“, zároveň ovšem i celé sikhské rodiny, z nichž mnohé sem přicestovaly z těch nejvzdálenějších koutů světa. Nouze ale není ani o jedince oděné do extravagantního oblečení, vyzbrojené dlouhými zdobenými meči a kopími. Na rozdíl od většinově umírněných sikhů jde o ultraortodoxní „nihangy“, oddané stoupence militantního gurua Góbinda Singha.
Krvavá lázeň
I když k hlavním zásadám sikhismu patří bezesporu pojmy jako - vstřícnost a tolerance k ostatním lidem - lze v celkem nedávné historii tohoto náboženského uskupení najít i pár „temných stínů“, do jisté míry zpochybňujících onen obecně ustálený obraz sikhského společenství, coby jednoznačně mírumilovné komunity.
Zmíněným excesem je událost, jež se odehrála 31. října 1984. Právě tehdy byla totiž dvěma příslušníky své sikhské ochranky, Beantem Singhem a Satwantem Singhem, zastřelena premiérka Indíra Gándhíová. Šlo tu jednoznačně o zločin ze msty. V rámci objektivity je ovšem třeba stručně popsat okolnosti, které této tragické události předcházely – již čtyři měsíce před tím, v červnu téhož roku, bylo z důvodů nebezpečí sílících separatistických tendencí části obyvatel Paňdžábu vyhlášeno v oblasti Amritsaru stanné právo. Poté, na přímý příkaz Gándhíové, uskutečnila indická armáda tzv. operaci Modrá hvězda, namířenou proti skupině extrémistů, skrývajících se v areálu Zlatého chrámu.
Silně ozbrojení povstalci, opakovaně prosazující pod vedením Sant Džaranil Singh Bhindranvala samostatnost Paňdžábu, byli po těžkých bojích pobiti, spolu s nimi nicméně zahynulo na dva tisíce osob, a to včetně poutníků, kteří zůstali během zuřivých bojů uvězněni uvnitř střelbou vážně poničených chrámových staveb. Situace se paradoxně zopakovala ještě jednou, po necelých třech letech. V té době již ovšem v premiérském křesle seděl Rádžív Gándhí – nejstarší syn bývalé předsedkyně vlády. Po neshodách s hlavní sikhskou politickou stranou Akálí také on reagoval (operace Černá bouře) na další násilné obsazení amritsarského náboženského komplexu povstaleckou skupinou - nakonec ale, místo nasazení vojska, vše vyřešily (díkybohu beze ztrát na životech) paňdžábské policejní jednotky. Sám Rádžív Gándhí byl ovšem nakonec v roce 1991 také zavražděn, tentokrát šlo ale o fanatickou atentátnici z řad militantního tamilského etnika.
Tragická kapitola, která se krvavě zapsala do moderních indických dějin tak jen znovu potvrzuje starou známou pravdu – totiž, že mix politiky a náboženství ústící v násilí, je slepou uličkou vedoucí vždy přímo do pekel…
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
