Paříž – příjezd

07.06.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

Je 22:45 a přesně za půl hodiny budeme vyjíždět ve žlutém autobuse vstříc velkému dobrodružství. Alespoň pro mě je 14 hodinová cesta autobusem velké dobrodružství. Já mám problém jet i hodinu a půl do Prahy. Ale přiznám se, že stále raději volím variantu jet autobusem než vlakem. Všichni se tedy nalodíme do autobusu a konečně vyjíždíme. Byla jsem po celém dni v práci docela unavená, takže jsem si bláhově myslela, že hned usnu, ale to byl bohužel omyl. Pouštěla jsem si teda jeden film za druhým a až kolem 3. hodiny ranní jsem konečně zamhouřila oči. V té době jsme projížděli Německem, asi o 2,5 hodiny déle jsem se probudila v Mannheimu. Už se rozednívalo, takže bylo vidět hezky město. I přesto, že jsem spala, tak to na hranice trvalo asi ještě další 2,5 hodinky. Přišlo mně to nekonečný. Na cestu jsem měla udělanou z domu jednu bagetu a koupené jedny Emco sušenky, což v tuhle ranní dobu bylo ještě v pohodě, ale přiznám se, že v 11 dopoledne mně trošku kručelo v bříšku. Konečně mně přišla sms od mého operátora, jaký mám tarif volání ve Francii, čili mně došlo, že jsme protli německo-francouzské hranice. Ve Francii jsme se nejdříve zastavovali v Metz a pak v historickém korunovačním městě Remeši. V tu chvíli jsem již věděla, že už nás čeká poslední hodinka a půl, než dorazíme do naší cílové stanice. Přes Airbnb jsme byli domluvené s naší hostitelkou, že přijedeme v 1 hodinu a hodíme si do pokoje pouze kufry a zase vypadneme. Nicméně jsme měli zpoždění asi 40 minut, takže jsem jí to musela dát vědět. Díky bohu byla velmi vstřícná. Uteklo to jako voda a my projíždíme hlavním městem Francie - Paříží. Vystupujeme na ulici Rue du Faubourg v těsné blízkosti Svatomartinského kanálu. Máma s přítelem, vášniví kuřáci, si zapálí několik cigaret, aby dohnali "deficit" z cesty a pak vyrážíme s naší bagáží asi o 180 metrů dál, kde máme bydlet. Tohle jsme opravdu kvitovali, že se nemusíme trmácet přes celou Paříž asi s milionem tašek. Mamka to trochu přehnala. Naše hostitelka nám poslala kód od vchodových dveří, a tak jsme se dostali do domu. Prošli jsme ještě takovým dvorkem a pak už po schodech nahoru do 4. patra, kde nás právě přívitala mladá drobná usměvavá Francouzka. Představili jsme si, "vyhodili" jsme kufry do pokoje, dostali jsme klíč od bytu a vyrazili směr město. První den jsme vůbec neměli žádný plán, a tak jsme šli "za nosem". Nechali jsme to na našem orientačním smyslu a informačních cedulích.  

O půl 4. už jsem to opravdu nevydržela a zavelela jsem, že musíme zastavit v prvním obchodě, protože mám žízeň a docela i hlad. Koupila jsem si sandwich a vodu a najedla se. Najednou na nás po cestě vykoukla věž jednoho z pařížských symbolů - baziliky Notre-Dame de Paris. Museli jsme ještě přejít most a pomalu jsme se šinuli blíž a blíž k této sakrální stavbě. Hned jsme si baziliku fotili ze všech stran. Mamka i přítel již Paříž ve svém životě navštívili, ale pro mě to byla premiéra, takže na některá místa jsem musela jít sama. Například dovnitř Notre-Dame. Opravdu mě zaujalo, jak dlouho trvalo, než stavba získala svou dnešní podobu. Nejsem fanoušek náboženských staveb, ale Notre-Dame de Paris mě uchvátila. Ve srovnání se svou marseillskou "sestrou" to byl opravdový unikát.

Mamka najednou potřebovala nutně na záchod, a tak jsme přemýšleli, jak to vyřešit, nakonec jsme se rozhodli, že si někde dáme kávu a odskočíme si při té příležitosti. Zapluli jsme tedy do nedaleké kavárny. Já jsem měla ale dilema, co si dát, protože díky mému opět probíhajícímu zánětu žaludku, na který beru prášky nesmím ani kávu, ani colu, ovocné šťávy, čili jen vodu. Bohužel při objednání jsme zjistili, že voda jim došla a mají jen litrovku a to se nám vážně kupovat nechtělo, tak jsem si řekla, že holt to tentokrát ošulím a jednu kávu si objednám. Dala jsem si capuccino, protože vím, že v něm bude alespoň dostatek mléka, které by to mohlo trochu neutralizovat. Chvilku jsme poseděli a nasáli pařížskou atmosféru a poté jsme dále pokračovali procházkou podél Seiny. Na nábřeží se dají jít kilometry daleko a cestou narazítě na zajímavé stavby, my jsme nakonec odbočily asi most před Louverem a rozhodli se to obejít nazpět. Byl to Most umění nebo také Most zamilovaných. Svůj název získal proto, že tu zamilované páry pečetí svou lásku tím, že sem dávají zámky. Most umění tu zase symbolizující umělci, kteří tu buď malují, nebo hrají na hudební nástroje. Nás zaujal místní saxofonista, který nám zpříjemňoval atmosféru jazzem. Něco pro naše uši, milovníky jazzu. Především pak mamčin přítel fotí právě jazzové zpěváky, je jedním ze zakladatelů soutěže Jazz World Photo a za jednu svou fotografii získal loni světové ocenění Grammy. Udělám mu trochu reklamu zadarmo Tím jsem chtěla říct, že právě jazz je nám velmi blízký, takže jsme si saxofonistovo hraní dost užili.

Doposlechli jsme si hudbu, zdokumentovali dění na mostě a pokračovali po druhém břehu směrem zpátky k bazilice. Po chvilce jsme zahnuli na hlavní třídu Boulevard Sebastopol, která je dlouhá asi 3-4 kilometry a vede k nádraží Gare de l’Est, v jehož těsné blízkosti jsme byli ubytovaní. V této ulici je několik zvláštností, které získaly mojí pozornost. První z nich byla pobočka Costa Coffee. Na té by nic podivného nebylo, ale hned vedle ní byl další podnik, a to Starbucks. Tomu říkám konkurenční boj. Opravdu úsměvné. O pár metrů později jsme narazili na můj oblíbený obchod Monop, o kterém jsem se zmínila již ve svém povídání o Marseille. Nakoupili jsme nějaké potraviny na večer a vodu do zásoby na příští den, který budu celý trávit na tenise. Neprozíravě jsem si koupila vajíčka, že si je uklohním míchané k večeři, bohužel jsem v té době ještě netušila, že nádobí je u hostitelky poměrně nedostatkové zboží. Po nákupu jsme pokračovali opět směrem nahoru po třídě a asi v polovině se najednou naprosto změnilo okolí a atmosféra třídy. Byla to změna, jako když je den a noc. Dostali jsme se totiž do černošské čtvrti, kde byste jen stěží hledali někoho s bílou barvou kůže. Tedy v tu chvíli kromě nás. Desítky mladých černochů se shlukovali na ulicích, aby se bavili a handlovali mezi sebou oblečení, boty, fotbalové dresy a další zboží. Na pár metrech čtverečních se nacházelo několik kadeřnictví vedle sebe, kam když jste se podívali, viděli jste černošky s copánky, afrem a dalšími pro ně typickými účesy. Nejvíc mě pak zaujala mladá kadeřnice, která stříhala zákaznici a na břiše se jí houpalo pověšené miminko. Holt nějak se živit holky musí a předpokládám, že podpora státu nebude asi veliká. Nejúžasnější však je, že bylo vidět, jak je to baví. Přiznám se, že sama bych asi nechtěla procházet touto polovinou třídy, ale neměla jsem pocit, že jsem v nějakém nebezpečí. Na ulici jste nepotkali ani jediného policistu. To asi proto, že tato čtvrť, dáli se to tak nazvat, je prostě poklidná, žijí zde jen černoši a platí zde jejich pravidla. Takhle to asi může fungovat. Ale abyste si nemysleli, normálně jsem se nad černochy v Paříži vážně nepozastavovala, mám je ráda i jejich kulturu, ale prostě v této části třídy jste museli mít pocit, že nejste v Paříži, ale snad v Luandě.

Najednou jsme stáli na konce ulice a před námi se objevila známá budova nádraží. Odtud jsme cestu domu znali, navíc to bylo vzdálené už jen asi 10 minut. Když jsme přišli do pokoje, konečně jsme měli příležitost si ho pořádně prohlédnout a prozkoumat byt. Na něm tedy nebylo co moc zkoumat, protože byl úplně maličký. Vůbec mě to nevadilo, ani ta miniaturní koupelna, kde by asi 2 metrový chlap nebo rozměrnější osoba potřebu prostě nevykonali. První takový menší zádrhel byl v nádobí. Naše hostitelka je studentka a žije v bytě sama (s přítelem), takže pro její potřeby je vše naprosto dostačující, ale když pronajímá takto byt, asi bych zvážila přikoupit 2 hrníčky a třeba jeden hrnec. Bohužel ač jsem marně hledala, pánev jsem jen našla jedinou odmočenou a pak dole pod dřezem hrnec, který byl ale špinavý asi od oběda. Tohle jsem si všimla už u Nathalie v Marseille, že Francouzky ten úklid úplně neřeší. Čímž rozhodně netvrdím, že tady byla špína, to vůbec ne. Rovnou vám řeknu, že vajíčka jsem měla celou dobu v lednici a vezla jsem si je zpátky domů. Stejně jsme si i bez nádobí celkem poradili. V tom rozhodně problém nebyl, co však už bylo nepříjemné, že pro tři jsme měli ustláno na lůžku pro 1a půl osoby. Dva by se tam asi v pohodě vešli, ale tři jsme se tam zákonitě nemohli vejít. Odchytla jsem si naší hostitelku a snažila se co nejmileji se jí zeptat, jestli nemá ještě matraci, že se nevejdeme na postel. Ona byla trochu překvapená, ale řekla, že se může zeptat rodičů, jestli nemají doma nějakou náhradní matraci. Nechtěla jsem vypadat otravně, a tak jsme se dohodli, že se zkusíme vyspat první noc ve třech na posteli a kdyby to nešlo, že jí dáme další den vědět. Nakonec jsme si lehli horizontálně na postel, abychom se tedy vešli a skrčili jsme nohy, aby nám nečouhaly z postele, a takhle jsme spali asi dalších 5 nocí. Někdy to byl docela očistec, ale zase musím říct, že bydlet v centru Paříže za 300 Kč na noc na osobu je prostě neuvěřitelně solidní nabídka a pokud je pohodlnější spaní to jediné, co musíme obětovat, tak je to stále fér. Po tom, co jsme byli nevyspalí z autobusu, jsme se najedli, vysprchovali a šli spát. A ráno hurá vstříc prvnímu tenisovému zážitku!

Bc. Klára Vorlová

Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.