Paříž - Sacré Coeur, Adieu! Sacrebleu, kde to jsem?!

03.07.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

---

Poslední den, respektive půlden, v nádherné Paříži a odpoledne již vyrazíme zpátky do naší české vlasti. Upřímně, že by se mně chtělo?! Jediná pozitivní vidina je postýlka a můj útulný byteček. Jak se říká všude dobře, doma nejlíp. Teda určitě to platí minimálně pro můj byt. Nicméně pojďme se rozloučit posledním dílem mého putování v srdci země galského kohouta.

Ráno jsme nakonec vstali tak nějak až jsme se probudili, dobalili jsme poslední věci, abychom nemuseli už nic řešit last minute, upravili jsme se a vyrazili třeba kolem 10. na slavný Montmartre a především k bazilice Sacré Coeur. Máma s Patrickem samozřejmě nevynechali ještě před tím příležitost zajít si na ranní kávičku, tentokrát do jiného podniku, protože v neděli ráno všechny oblíbené kavárny měly zavřeno, zatímco já jsem ještě něco vytvářela s tím ptačím hnízdem, co jsem měla na hlavě. Vyšli jsme tedy téměř po stejné trase jako když jsme šli na Eiffelovku s tím rozdílem, že jsme nepřecházeli most nad nádraží Gare de l'Est, ale rovnou jsme to vzali k nádraží Gare du Nord. Po cestě jsem vyndala na chvilku mapu, abych nastudovala nejkratší možnou cestu a snad poprvé jsem se cítila jako správná turistka. Když to zmerčil jeden z ochotných místních, sám se nabídl, jestli nechceme pomoct. Anglicky jsem se ho zeptala, jak se dostaneme na Sacré Coeur, tak nám bezostyšně poradil a my mohli zas hezky pokračovat v cestě. Defacto za nádražím jsme zahli, šli po hlavní třídě Boulevard de Magenta, na kterou se napojila Boulevard Barbés, a to už jsem tušila, že budeme blízko. Díky mapě a mému orientačnímu smyslu jsme se dostali k Sacré Coeur asi během příštích deseti minut. Když jsme šli postranní uličkou do kopečka, tak mně to připomnělo, jak jsme byly s kamarádkou v Marseille a také jsme furt chodily takto do kopce. Najednou už nám od baziliky dělily pouze schody, na kterých se asi 5 minut fotila polská rodinka.

Vyšli jsme tedy po schodech k oné slavné bazilice, druhé nejnavštěvovanější památce francouzské metropole a druhé nejnavštěvovanější církevní stavbě v zemi, najednou z opuštěné postranní uličky jsme vešli do prostoru asi milionu lidí. Když vidím ten počet turistů, nepřekvapuje mě, že je to druhá nejnavštěvovanější památka Paříže. Vůbec nechápu ale, proč by někdo tuhle stavbu chtěl bourat?! Že jste o tom ještě neslyšeli? No moje mamka byla taky dosti překvapená, když jsem jí tento bizarní návrh představila. Na začátku roku se totiž mluvilo o tom, že nějaký anonymní Francouz ze srandy podal návrh na zbourání stavby, který se ale překvapivě setkal s celkem silně pozitivními ohlasy. Důvod zbourání je, že stavba stojí na místě, kde došlo ke krvavému potlačení socialistické a revoluční vlády během Pařížské komuny, a právě dehonestuje tyto revoluční snahy a symbolizuje represe státu a buržoazie vůči lidu. Zcela jistě na to mám neutrální názor, protože se mně francouzské dějiny vůbec nedotýkají. Přesto mně přijde opravdu zbourání takové stavby jako ultra radikální řešení. Ale nechtěla bych se tu pouštět do nějakých polemik a filozofických úvah, protože v této problematice nejsem ani odborník a ani zainteresovaný laik. Šla jsem si stoupnout na schody, ze kterých byl nádherný panoramatický výhled na Paříž. Bohužel po pravé straně ve výhledu stála lanovka a barák, takže na Eiffelovku vidět nebylo, přesto to byl celkem uchvacující výhled. My jsme ale samozřejmě s panem a paní fotografovými šli hledat opodál nějaké to místo, odkud by právě dominanta Paříže byla vidět. Po pár metrech jsme se dočkali, bohužel mým telefonem to taková paráda nebyla, ale musím říct, že jim se fotky opravdu povedly. Máma celou dobu také do nás hučela, že nejkrásnější pohled na Eiffelovku je odtud, no nevím, jestli s ní teda souhlasím úplně, ale hezký výhled to je. 

Přesunuli jsme se směrem nahoru, kde jsou různé stánky se suvenýry a restaurace a kavárníčky. Nejdřív jsme to celé obešli dokola a pak jsme zašli do takového zákoutí, kde chodil po laně jeden z artistů, který měl přiravené představení. Chodil na hudbu a měl u toho i nějaké monolog. Byl jako takový jing jang. Namaskován byl zepředu i zezadu. Docela zajímavé představení a celkem se mně líbilo, že byl v postranní uličce a ne v záři reflektoru. Kdo opravdu prozkoumával celé okolí a nekupoval jen suvenýry, tak ho měl možnost objevit. My jsme už okolí prošli, a tak jsme se šli taky podívat na nějaký ten suvenýr. Koupit nějakou drobnost pro prarodiče, nějakou pro taťku a pohledy samozřejmě. Překvapilo mě, jak levné pohledy v krámech měli. Ve měste většinou jste koupili na těch turistických místech pohled od 1€, tady přímo u Sacre Coeur stál jeden pohled i 25c. A žádní oškliváci, jeden jsem si na památku koupila i domů. Po nákupech jsme zamířili zpátky před baziliku, protože když už jsme na místě, chtěla jsem se podívat dovnitř. Viděla jsem tu dlouhou frontu, ale bylo mně to jedno. Chtěla jsem dojít nakonec toho hada, ale ten byl v nedohlednu. Když jsem viděla, že opravdu bych čekala v té frontě třeba hodinu a déle a koukla jsem i na výraz paní mámi a Patricka, rozhodla jsem se, že si holt vnitřek této sakrální stavby nechám ujít. Trochu mě to mrzelo, protože s tím, že nepůjdu do Louvru jsem dopředu počítala a nahoru na Eiffelovku jsem také netoužila jít, ale potom, co jsem nenavštívila i vybraná muzea, jsem se dovnitř Sacré Coeur podívat chtěla. No nic, přímo před tímhle hadem čekání zpříjemňovali místní umělci, kteří tu hráli na kytaru a zpívali. Viděla jsem hlavně takový dva mladý černochy, jeden vysokej jak Eiffelovka, ten zpíval dost falešně, ale ten druhý měl dobrý hlas i feeling. Lidi se bavili a dokonce v té frontě i tančili. Pokud se nepletu, když jsme je pozorovali, zpívali zrovna Stand by me od Bena E. Kinga. Dřív jsem tuhle písničku vážně měla ráda, ale už je to pro mě trochu odrhovačka. 

    

Šli jsme tedy tentokrát dolů po těch schodech s výhledem na město, pak takovou klikatou cestou opět ke schodům, které vedly dolů parčíkem pod bazilikou. Lidé tam seděli na trávě, pohodovali, piknikovali. Tak také byla neděle, žádný spěch. My jsme sešli dolů a tam už na každém rohu čekali prodejci nesmyslů, blbostí a suvenýrů. U každé turistické atrakce je asi tak 30 takových prodejců, kteří se vám snaží vecpat malý Eiffelovky, přívěšky a nebo momentální hit - spinnery. My vůbec do té doby mimochodem nevěděli, co to je a k čemu to je. Prkotina od pohledu podle mě. Snažili jsme se tedy těmto prodejcům vyhnout a rozhodovali jsme se, kudy a kam dál. Já se chtěla odpojit do nějaké vedlejší uličky, ale nakonec jsme šli se stádem v hlavním proudu. Došli jsme opět na hlavní třídu a ani poslední den jsme se samozřejmě nevyvarovali konfliktu. Přiznám se, že mě začala bolet docela hlava a krční páteř a začala jsem být lehce protivná, nějak to na mě dolehlo a už jsem toho měla pokrk. Především jsem se v noci totálně nevyspala. Trochu jsem byla utiskovaná, takže jsem ležela úplně na okraji postele a kvůli chrápání jsem nemohla spát. V tomhle ohledu jako jediném jsem byla opravdu vděčná, že už jedeme domů. Nemohli jsme se za boha dohodnout na dalším plánu, a tak ve finále jsem se rozhodla, že půjdu dřív domů o dvě hodinky, najím se tam a počkám na ně. Ukázala jsem jim, jak nasednout na metro a kudy jít a chtěla jsem ukázat, kde si koupí lístky, ale nakonec se i oni rozhodli jít pěšky. Vzala jsem si tedy klíč od bytu a putovala tou stejnou cestou zpátky. Při cestě k bazilice nám to trvalo asi 45 minut, možná hodinu, já překvapivě cestou zpět byla asi za 15 minut doma. Opravdová rychlovka. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měla zrovna v uších puštěnou nějakou rychlou písninčku, nebo prostě už jsem si chtěla doma sednout, ale byl to opravdu rychlý přesun. Dorazila jsem na byt asi okolo půl druhé, i když jsme byly s hostitelkou dohodnuté, že si přijdeme ve 3 hodiny jen pro věci. Naštěstí nebyli s přítelem doma, tak jsem nemusela nic vysvětlovat. Šla jsem do pokoje, najedla se a rozcvičila trochu krk. Sedla jsem si, napila se a chvilku poslouchala písničky a relaxovala. Hodina uběhla jako voda a vrátila se i máma s Patrickem, že nakonec šli tedy pěšky. Sebrala jsme věci, jídlo s sebou, mezitím se vrátila i hostitelka, takže jsme se rozloučili s ní a poděkovali jí a odešli na zastávku. Opět jsme kvitovali, že jsme bydleli asi 2 minuty od zastávky. Defacto 180 metrů přesně, tentokrát s tím rozdílem, že jsme museli přejít na druhou stranu. Už jsme viděli i některé lidi, kteří také čekali. Patrick s mámou měli skvělou příležitost pálit jednu cigaretu za druhou do zásoby. Najednou už vidíme, jak příjíždí na místo známý žlutý autobus. Pomalu jsme nasedali dovnitř a usadili se. Tentokrát to byla úplně jiná skvadra a složení byo opravdová všehochuť. Do Prahy s námi jeli nějaci Kazaši, kteří pak pokračovali do Polska, Francouz, Slovák (o tom ještě určitě budu mluvit), Polák atd. Zpátky s námi jeli pouze jedna maminka s dcerou, které jsem si pamatovala i z cesty tam. Už když jsme stáli venku a rozhlíželi se, bylo na první pohled jasné, kdo je Čech. Vedle nás seděl takový mladý pár, kolem 30-35, příjemní, ale musím říct, že prostě byli jasní už od pohledu. Když přicházeli k autobusu, podívali jsme se na sebe s mámou a bylo jasno. Chlap měl totiž na sobě klasické kostičkované plátěné kalhoty, typická česká móda. To se opravdu nenosí jinde než u nás. Ať si každej dělá a nosí, co chce samozřejmě, jen objasňuji, jak poznáte Čecha od pohledu.

Co ale přišlo k autobusu poté, to bylo opravdu dílo. Už jen když přišli dva mladíci okolo 30, říkám si, že to bude zábavná cesta. Kluci flaška vína v ruce, ten jeden úplně polský typ, řekla bych, že ta flaštička nebyla jediná. Většina nás už seděla uvnitř a pozorovali jsme je z okna. Po chvíli mně začalo být jasné, že pojede s námi jen ten "Polák". No paráda. My s mámou jsme se začaly na tom docela bavit. Já jsem říkala, že s mým štěstím ho určitě budu mít vedle sebe nebo před sebou. To slyšela i matka s dcerou, které se se smíchem na nás otočily a přidaly se k naším komentářům. Evidentně všem bylo jasné, že bude veselo. My jsme seděli vzadu, já sama a máma s Patrickem za mnou přímo. Když týpek nastupoval, jistěže šel do zadní části autobusu. V duchu jsem se modlila ke všem svatým. Kluk mě naštěstí přešel a sedl si přesně za mámu a Patricka. Začala jsem se hrozně smát. Jenže mně zas tak do smíchu nebylo, spíš jsem tušila, že to bude pekelná cesta a že možná ani sluchátka nepostačí. Stevardka už možná hocha znala, minimálně podle mě z vyprávění od jiných kolegyň. Držela si od něj jasný odstup, ale stále byla velmi profesionální. Slovenka, takže trochu od rány. Jen jsme vyjeli ze zastávky, tak týpek, mimochodem žádný Polák, ale taky Slovák, začal telefonovat. Řval na celý autobus a každé třetí slovo bylo píča a každé páté jebat. Omlouvám se za slovník, ale pouze cituji našeho spolucestujícího. Každopádně z jeho telefonu jsem právě vydedukovala, že jezdí často, že to bude známá firma a bohužel sdělil nutně celému autobusu, že jeho další zastávkou bude Bratislava a odtud bude pokračovat do Popradu. Mě to ale vůbec nezajímalo, stejně asi jako dalších 30 spolucestujících. Autobus sice nebyl plný, ale určitě nás jelo tentokrát víc do Prahy než na cestě tam. Měla jsem ho plný zuby, tak jsem si pustila film, bohužel byl slyšet i přes sluchátka. Najednou mně někdo zaklepe zezadu na rameno. Sundám si sluchátka a máma mně říká, že si jdou přesednout. Hahaha, no to se jim vůbec nedivím. Domluvili se se stevardkou, která se nad nima smilovala a našla jim neobsazenou dvojsedačku. Slyšela jsem otevírání plechovky. Panebože, ten kluk si vzal posilnění i do autobusu. Z telefonu najednou vyplynulo, že má prý jenom jeden karton malý se 4 pivama. Docela úleva, protože týpek vypadal, že má mnohem větší výdrž. Po hodině kluk konečně dotelefonoval, tak jsem si oddechla, jenže ta úleva trvala asi tak 30 vteřin. Zahájil totiž další hovor. Paráda. Autobus udělal první zastávku, a tak všichni vyšli ven, ale já nic nepotřebovala, tak jsem zůstala vevnitř. Poslouchat toho čobola i venku bych fakt nedokázala. Já narozdíl od mých některých vrstevníků mám ráda Slováky, příjdou mně otevření a je s nima sranda, ale tenhle kluk se vážně nedal. Když jsem se podívala ven na ty lidi, neudržela jsem se a propukla jsem v hrozný smích. Opravdu humorný obrázek. Týpek zas volá na celý kolo a pochoduje sem a tam a najednou se podíváte do obličeje ostatních cestujících. Otrávení, nervózní, některým bylo vidět, že naskakujou i žilky a myslím, že spoustě se tam zatínala pěst. Týpek konečně dotelefonoval, ostatní se pomalu vraceli do autobusu a on se šel vyčůrat ke stromu. Opět veřejné představení před všema. Tak hochu, tebe fakt okukovat nechceme. No prostě komedie. Nakonec jsme tedy opět vyjeli na dálnici. Po chvíli klukovi asi dašla pára a hlavně asi zásoby a možná v tom opojení v kombinaci s únavou ze sluníčka, usnul. Konečně se můžu podívat na film, tak beru sluchátka a začínám se uvolňovat. Nedochází mně, že opouštíme Francii a já už zítra ráno budu sedět ve vlaku domů. 

Po cestě jsem střídala ve sluchátkách filmy, rozhovory na DVTV a písničky v telefonu. Začalo se stmívat, přejížděli jsme německo-francouzské hranice a asi o půlnoci jsme přijeli do Mannheimu. Půl hodiny na to se mně podařilo usnout a o půl čtvrté ráno jsem se probudila na přechodu Svatá Kateřina. Poslední zastávka před finální cílovou stanicí.Šly jsme s mamkou na toaletu a cestou zpátky už byl Slovák opět ve formě. Stál totiž na benzině u poklady s lahváčema v ruce. Tomu říkám snídaně! Dvě a půl hodiny cesty a přijíždíme do Prahy. Rozhodli jsme se, že vystoupíme na hlavním nádraží, protože žádný autobus do Hradce nejede, takže musíme jet v 7 vlakem. Přijeli jsme ale o 45 minut dřív. Tak tak jsme nestihli dřívější spoj, takže jsme museli čekat. Dokážete si představit v 6.15 tu společnost na nádraží. Ještě stále pohlcená pařížskou atmosférou jsem se rozhlížela a napadlo mě jenom: „Sacrebleu, kde to jsem?!". Bohužel návrat do reality byla opravdu těžká rána. Nakonec jsme nastoupili do vlaku a já se modlila, ať už jsme alespoň v Hradci. Původně jsem myslela, že to zvládnu v práci, ale měla jsem po té cestě toho plné brýle. Napsala jsem ve vlaku sms panu řediteli, že se omlouvám, ale beru si ještě dnes dovolenou a byla jsem opravdu vděčná, když mně přišla pozitivní odpověď. Po hodině a 40 minutách jsme přijeli na nádraží v Hradci a s kuframa jsme se už nechtěli táhnout k bytu, i když k máme to trvá tak 15 minut pěšky. Byli jsme ale vážně ověšení a po 3 hodinách spánku, 14 hodinách sedění v autobuse a s 20kilovou taškou prostě se nehodlám nikam plahočit. U mámi jsem vyzvedla klíče od bytu a dojela jsem domů. Ještě, že jsem těsně před odjezdem vyšúrovala celý byt. Ten pocit otevřít můj milovaný, naklizený, čistý, voňavý byt a lehnout si hned do postele byl k nezaplacení. Rychle jsem teda roztřídila špinavé prádlo, hodila první várku do pračky, vyndala potraviny, abych je dala do ledničky a konečně sebou plácla na tu moji úžasnou postel. Trochu mě přepadala pochmurná nálada, protože se mně hrozně začalo stýskat po Paříži, ale co, o důvod víc jet příští rok zas. A to si pište, že příští rok budu sedět opět na kurtu Philippa-Chatriera a fandit.

I přes veškeré hádky, psychoscény, konflikty, to byla nezapomenutelná dovolená. A tenis? Jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Doporučuji. Přátelé, pokud jste to dočetli do konce, věřte, že tohle je opravdu konec. Můj milovaný Rafa to dokázal. Přepsal opět dějiny a stal se prvním tenistou všech dob, který vyhrál 10 titulů na jednom grandslamu. Finále sice moc vzrušující nebylo, i když hráli oba moji oblíbenci Nadal a Wawrinka. Rafa Švýcara totálně smáznul asi za 2 a půl hodiny, ale přesto jsem to velmi intenzivně prožívala a byla jsem moc pyšná. Vím, že někdy se trochu rozepisuji o nepodstatných detailech, ale bohužel se neumím zastavit. Doufám, že vás mé povídání trochu pobavilo a tenisové fanoušky třeba i zlákalo na výlet na Roland Garros, nebo jsem vás jen navnadila k navštívení Paříže a míst, která jsem vám tu nabídla. Tak snad zas budu mít někdy v budoucnu možnost se s vámi podělit o další zážitky, tentokrát do nějaké exotičtější destinace. Možná někam za poznávačkou. Přeji všem krásné prázdniny a vyrazte někam poznávat krásy naší planety Země, třeba i jen po českých luzích a hájích. Adieau!!!

---