Paříž - sobotní tour de kanály

27.06.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

---

Víkendová tečka byla všelijaká. V neděli je v 16:30 naplánován odjezd zpět domů, ale do té doby máme ještě den a půl na objevování pařížských krás. V budoucích dvou dnech zažijeme svalovce na svatomartinském kanálu, setkání s dobrou irskou duší, útok černošských div, uvěznění na pokoji, další ze série psychohádek a finální rozloučení s výhledem na celé město.

V sobotu ráno vstanem a hned bohužel zjišťuji, že předpověď počasí je celkém nepříznivá a dnes pravděpodobně bude pršet. Chtěli jsme jít na Sacré Coeur, ale pokud má okolo 3. hodiny začít prše, nemá to cenu. Rozhodli jsme se tedy, že slavný Montmartre s bazilikou necháme na další den a raději si přivstanem a dnes půjdeme objevovat město v okolí. Klasický rituál jako sprcha, snídaně, úpravy, výběr oblečení neminul ani sobotní ráno. Akorát díky tomu, že nás tolik nehnal čas, tak jsme se rozhodli jít na ranní kavu do nedalekého podniku, který si máma s Patrickem tak oblíbili. Jestlipak to nebude tím, že tam měli zatím nejlevnější capuccino, které doposud objevili. Vlastně to bylo mé třetí výrazné porušení mého režimu na zánět žaladku. Druhé capuccino a za ten mangový sorbet by mě pan doktor také nepochválil. Ale co, doma kávu nepiju a snažím se to dodržovat, takže pro jednu dovolenou se svět nezboří. Alespoň doufám. Capuccino bylo velmi dobré, vychutnávali jsme si ho a přitom pozorovali kolemjdoucí. Byla sobota, takže město bylo celkem klidné. S mamkou jsme si udělali ranní společnou fotku a ještě jsem blejskla mamku s Patrickem a vyrazili jsme ke Svatomartinskému kanálu.

Canalal Saint-Martin měl být vzdálený pár set metrů od bytu, ale od kavárny jsme prošli jen na konec ulice, zahli k řece a byli jsme u něj. Nezapomenu na scénu z Amélie (film Amélie z Montmartru), kde hlavní hrdinka hází žabky na Svatomartinském kanálu. Musím si ten film pustit a podívat se, jestli jsem na tom místě byla. Každopádně první, co mě zaujalo, byla venkovní posilovna na nábřeží. Nejen, že tam byly tyče a hrazdy, ale i posilovací stroje normálně přístupné pro veřejnost. A mladí kluci normálně trénovali, dokonce i holky si byly zacvičit. Co mě ale nejvíc šokovalo, že i když je to všem přístupné, nic není zdevastované a ani stopy po vandalismu. Když to porovnám i s dětskými hřišti v Čechách, měli bychom se zamyslet. Vím, že i u nás v Hradci je nějaká venkovní "posilovna", ale troufám si říct, že stroje tam venku opravdu nejsou. Je zřejmé proč. Zastavili jsme se na chvilku na kanálu u zdymadla, protože tam právě čekala nějaká výletní loď s turisty, než se naplní voda a loď bude moc pokračovat do další části. Žeby takový miniaturní panamský průplav?! Byla to opravdu zajímavá podívaná. Pokračovali jsme severně nahoru jakoby na druhou stranu od centra. Cestou jsme míjeli zajímavou požární stanici a měli jsme štěstí i na to, že hasiči měli zrovna nějaký výjezd, takže jsme je viděli v akci. Prošli jsme pod nadjezdem, kudy jezdilo nadzemní metro a mazali jsme k dalšímu místu kanálu. Přešli jsme lávku a pokračovali po schodech dolů, až jsme sešli na břeh Seiny k umělé nádrži Viltette. Na obou březích se nachází kina a restaurace, dále pokračují parčíky. Byl čas oběda a lidé se pomalu začali scházet, ale stále bylo evidentní, že je víkend a mnoho lidí tu nebylo. Naštěstí se to ale obešlo i bez turistů. Zde potkáte především místní, kteří tu mají v parčíku piknik, venčí psy, nebo se tu procházejí, či si půjčují lodičky nebo šlapadla.

Došli jsme na konec nábřeží, obešli jsme barák, abychom se dostali ke sklopnému mostu a mohli přejít na druhou stranu. Už na rohu ulice nám bylo jasné, kde jsme se právě ocitli. Kolem nás procházeli skupinky lidí s jarmulkami a před námi hřiště, kde si mladí chlapci hráli, také s jarmulkami na hlavě. Ano, jsme v židovské čtvrti. Za hřištěm byla taková atypická synagoga, která budila víc dojem klasického katolického kostela, ale vycházeli z něj Židi. Trochu jsem začala být nervózní z toho, že je Patrick nepokrytě fotil a čekala jsem, že přijde problém. No nakonec se umoudřil a fotky pořizoval nenápadně trochu jako paparazzi. Vedle mostu byla pěšší lávka pro chodce. Zastavili jsme se na ni a pozorovali, jak auta musí čekat, protože most se vyklápí, aby mohly projet malé loďky a protože je most tak nízký,musí se most vyklápět i kvůli nim. Pokračovali jsme takovou úzkou uličkou, až jsme došli na hlavní třídu Avenue Jean Jaurés, pojmenovanou po francouzském socialistovi a otevřenému pacifistovi, což se mu stalo osudným, když byl těšně před 1. světovou válkou zavražděn. Díky tomu, že svítilo sluníčko a na obloze nebyl náznak ani mráčku, tak jsme přehodnotili situaci a rozhodli se, že bychom mohli přeci jen dnes na Sacré Coeur dojít. Byli jsme docela v rozmarné náladě, chtěli jsme se osvěžit a podívat se na mapu, jak daleko od Montmartru vlastně jsme.

Sedli jsme si hned do první rohovové kavárny L'Alliance a za ramenem najednou slyším anglicky mluvící příjemnou asi 45letou číšnici, která se ptá, co si dáme. Hned se ptala, jestli jsme z Anglie, tak jsem jí odvětila, že ne, ale bylo mně je jasný, že ona je Britka. Říkala, že je z Irska, což mně přišlo zvláštní, protože irštinu poznám na sto honů kvůli její specifičnosti. Postupem času, když jsme mluvili víc, tak jsem se dozvěděla, že žila dlouho v Londýně a teď již 15 let žije v Paříži. Tak už chápu, proč neslyším irský přízvuk. Sice nevím, jak se tahle dobrá duše jmenovala, ale byla to velmi příjemná a ochotná dáma. Poradila nám, kudy bychom měli jít, když chceme dojít na Sacré Coeur a zjistila nám od místních dokonce, kde se v blízkosti nachází obchod, který mamka potřebovala nutně navštívit. Ona sice o něm neslyšela, ale jeden pán hned popsal cestu, jak se tam dostanem. Chilku jsme popíjeli pití a řešili jsme, kudy tedy jít. Patrick s mámou začli něco fotit a najednou za mnou stojí obří rozhněvané mama černošky s kočárky, které se začaly francouzsky na Patricka i mámu zlobit. Kdyby si fotili digitálem, ale když si ještě Patrick nasadí objektiv, opravdu dělá dojem nějakého paparazzi. Byli jsme obklopeni dvěmi velkými černými mambami, vedle nich stála ještě dcera, která by nás ale do latě zvládla srovnat taky a za zády vše v tichosti sledoval pravděpodobně manžel. Bylo jasné, kdo doma velí a nosí kalhoty. Chlapovi situace evidetně byla úplně jedno, dělal mrtvého brouka. Já jsem řekla mámě, ať to smaže a ukáže jim, že to smazala. Hlavní mama se šla podívat a viděla, že to smazala a Patrick řekl, že je nefotil a ukázal jim na nějaký jiný snímek. Všem nám bylo jasný, že ale určitě tam jejich fotky má. I matka rodu byla na pochybách, protože se na něj potutelně smála a bylo jasný, že mu nevěří, ale Patrick prostě dělal, že tam nic nemá. Najednou se do toho zapojila naše irská ochránkyně a ptala se francouzsky, co je za problém. Hlavní mama začala ohnivý monolog, ke kterému se překvapivě připojila i nejstarší dcera. Já jsem řekla, že jsou jen umělci a dělaj fotky, načež pronesla ta dcera nějakou poznámku. No upřímně černoši nečernoši, ta holka byla zralá na facku, ale myslím, že tady žádné policejní opletačky asi nechceme, takže jsem seděla v klidu a pila si dál vodu. Rodina díky bohu odešla, ale nechala za sebou vytočenou Irku, která mně přeložila, co "dámy" říkaly. Prý nás nazvalyi opicemi. To je docela vtipné a dobrý paradox. Aspoň vidíte, jak se navzájem vidíme a že nejsme rasisti jen my "bílý".

Irka to nemohla ještě docela dlouho rozdýchat, ale my si z toho nic nedělali. Nejvíc v pohodě byl Patrick, protože měl své fotky a to mu stačilo. Zaplatili jsme raději a chystali se pokračovat, ale trošinku se zvedl vítr a nám začalo být jasné, že budeme nuceni se vrátit k původnímu plánu. Rozhodli jsme se najít ten obchod, který máma chtěla navštívit. Šli jsme tedy tak, jak nám poradil ten místní pán, ale narazili jsme pouze na Franprix (další značka supermarketů jako Careffour, Monoprix atd.), který ale dobře známe. Už jsme to chtěli vzdát a otočit se, ale po pár metrech na nás vykoukla velká cedule Simply. A jsme doma! Máma říkala, že je tenhle obchod asi nejlvnější tady a mají akce. Objevila ho prý na cestě z Montmartru, když byli na místním hřbitově fotit hroby. Nakoupili jsme si nějaké suroviny i domů do ČR, především takové, aby se nezkazily a pak jsme koupili i nějaké ochutnávky pro naše blízké. Já si do zásoby nakoupila hlavně marmeládky Bonne maman, riskla jsem to s kozím sýrem a přivezla si i celou butel crème fraîche a objevila jsem neskutečně dobré sušenky. A opět mě docela překvapily ceny. O marmeládě už jsem mluvila, v přepočtu 40 Kč (u nás cca 80-90 Kč), kozí sýr jsem už také okomentovala na svém putováním Marseille. To je úplný výsměch všeho. U nás 200g stojí asi 90 Kč, ve Francii 300g kozí sýr zakoupíte od 50 - 100 Kč přiibližně. Sušenky také stojí různorodě, ale opět to začíná třeba na 50 centech a ty nejdražší a nejznačkovější samozřejmě stojí třeba i 5€. Já jsem si koupila asi za 30 Kč a bylo to neskutečné nebe v puse. No a crème fraîche, taková mnohem lepší zakysaná smetana, která je dobře stravitelná i pro ty, co mají problém s laktózou. U nás kelímek 125g okolo 30 Kč, ve Francii jsem si koupila od Yoplait půlkilovou butel za 40 Kč. To trumflo všechno. Já jsem ráda na jednu stranu, že v tý Francii nežiju, protože by mě za chvíli tahali bagrem. Na druhou stranu pak přijedete domů, rozhlédnete se v krámech a nevíte, co si koupit. Každý ví, jaká osvěta tu momentálně panuje posledních pár let, že jsme šizeni a že jsme takový odpad Evropy, co se týká potravin. Jednoduše se vyrábí pro východ a pro západ. V tomhle doporučuji si pustit rozhovor s Romanem Vaňkem na DVTV nebo se kouknout na nějaké díly A dost! s Janem Tunou. Ale abych to ve Francii zas nepřechválila, samozřejmě pokud si čtete složení, tak také všude například stále naleznete palmový olej a také jsou tam i "éčka".

Jak jsme nakupovali potraviny, tak jsme začali být docela hladoví. Na cestu jsme si koupili takové citronové mini-tartes, malinkýé citronové koláče. Jeden snědl Patrick a my si s mamkou daly druhý napůl. Mně teda upřímně přišel přeslazenej a měla jsem i lepší. Obloha už byla trošinku začerněná, takže jsme se rozhodli s tím nákupem vrátit domů, najíst se a pak se rozhodnout, jestli večer někam vyrazit. Ono ale jen pro představu už také bylo asi 5 hodin. Tentokrát jsem zavelela, abychom se vrátili po druhé straně pobřeží. A stálo to za to. Odpoledne tu trávilo spousta lidí, ať s nějakým piknikem, alkoholem nebo tu hráli různé hry. Několik skupinek tu hrálo pétanque, kroket a ještě jednu zajímavou hru s dřevěnými kolíky, kterou jsem viděla už na pláži v Marseille. Ta hra se jmenuje Kubb a slyším o ní úplně prvně. Musím ještě nastudovat pravidla této hry, protože si myslím, že by to mohlo být zajímavé hrát i tady s partou přátel. Tohle mě na Francii ohromně baví, že je tu spousta kulturního a sportovního vyžití, ale lidé se umí zabavit i sami. Kousek opodál přes ulici jsme zahlédli další venkovni areál, kde se nacházela basketbalová hřiště a hřiště na fotbal nebo florbal, která vůbec nezela prázdnout a naopak byla plně využita.Vraceli jsme se opět podél hasičské stanice, kde nás po cestě ještě dvě hasiči zastavili. Spíše připomínali policisty a odchytli mě zrovna, když jsem přecházela silnici a nebyla jsem na přechodu. Blekotali na mě něco francouzsky a já začala mít pocit, že mě chtěj pokutovat, že jsem nešla po přechodu. Hned jsem jim vysvětlila, že nemluvím francouzsky a tak začli lámanou angličtinou, jestli bych si nekoupila nějaký los. No tak to mě pobavilo. Přiznám se, že jsem měla trochu stažené půlky, ale docvaklo mně, že to jsou hasiči, akorát jsem nechápala, proč prodávali losy. Něco jako u nás na poště, kde jsou pracovníci ohodnoceni od toho, jak úspěšně vnutí lidem losy? Ne, to asi ne. Možná nějaký den na charitu nebo netuším. Každopádně jsme pak potkali ještě jednou ty hasiče s policisty v ulici, kde bydlíme.

Dorazili jsme domů a začali jsme futrovat. A jen co jsme se najedli, začalo pršet. Bylo 7 hodin večer a my byli uvěznění na pokoji o čtyřech holých stěnách. Patrick měl s sebou notebook, tak aspoň přetahoval fotky. Já díky bohu měla tablet, tak jsem doháněla nějaké seriály a máma si dala vínko a to ji stačilo. Déšť neustával a všichni jsme z toho byli nevrlí. No a to bychom nebyli my, aby se nepřehnala nějaká bouře i doma. Patrick musel mámu vyprovokovat, když ji řekl, že se díval na její fotky a že je má skoro všechny mázlý a já už jen protočila oči v sloup, protože mně bylo přesně jasné, co nastane. Obří psycho scéna, jak si vůbec dovolil bez svolení kouknout na její fotky. Ono, milá maminko, když se někdy přetahují fotky do určitého programu, tak se mu tam ukazují, to si má snad zakrýt oči?! Ale radši jsem mlčela a nepřilévala olej do ohně. Díky bohu za sluchátka, radši jsem se dál dívala na další seriál, abych nemusela nic poslouchat. Počasí se ustálalilo bohužel až kolem půl 10. večer, a to už se nám nikomu nechtělo nikam, takže jsme pomalu všichni ulehli a nařídili si budík na další den, abychom brzy mohli vyrazit na Sacré Coeur. Takže naposledy Bonne nuit!

---