Paříž - černy pátek na pařížské obloze

23.06.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

---

Pátek - pro mě jeden z nejkontroverznějších dnů za celý pobyt. Nachodili jsme asi více než 20 kilometrů po celé Paříži a viděli největší symbol města, slavnou Eiffelovu věž. Kdybychom ale nechodili jak šneci a nezastavovali se na každém centimetru, tak bychom toho stihli mnohem víc. Celý den byl opravdu atmosférou ponurý, ale našly se i světlé momenty. My jsme byli jako Jekyll a Hyde, naše nálady a chování k sobě navzájem se měnilo každou ulicí. Drtivou většinu jsme se bohužel převtělovali v Edwarda Hyda a projevovala se spíše ta negativní stránka našich charakterů, a to bez výjimky. Ono řeknu vám, že již před zájezdem jsem se velmi obávala, jak celou cestu přežijeme, když vím, jaká Itálie panuje kolikrát doma, a to prosím pěkně již několik let nebydlíme spolu. No byl to očistec, ale když to beru s odstupem času a reflektuji tuto dovolenou, musím konstatovat, že ve mě překvapivě převládají pozitivní zážitky a pocity.

Je pravda, že už během předešlých dní přišla na přetřes nějaká ta hádka a rýpání, ale všechno jsme stačili celkem rychle potlačit a zažehnout v počátcích. Dnes ráno jsme ale všichni vstali levou nohou. Měli jsme se dohodnout, kam tedy vyrazíme, ale věděla jsem, že dohoda bude dosti jednostranná. V naší rodině je velký problém dělat kompromisy, ale troufám si říct, že jakožto nejmladší člen holt musím někdy sklapnout krovky a podvolit se. Ještě před odjezdem jsem věděla, že jsme tři a všichni chceme něco vědět, takže se budeme muset dohodnout, s tím bych problém neměla, bohužel během dnešního dne mně ale došla silně trpělivost. Ono odsud podsud. Máma s přítelem chtěli hrozně fotit hroby (je to tak trochu jejich úchylka), takže to stihli za ty dva dny, kdy já byla na tenise. Já jsem si mezitím užívala Roland Garros kvůli kterému jsem primárně přijela zas já. Čili to bylo fifty fifty. Nicméně teď je na čase abychom společně navštívili místa, která chce každý z nás vidět. Už před odletem jsem naznačovala, že bych ráda navštívila Muzeum d'Orsay a Rodinovo muzeum, ale když mně bylo řečeno, že oni na mě někde počkají, ale nepůjdou se mnou, věděla jsem, že o nějakých kompromisech nemůže být ani řeč. Proto jsem se ráno ani nezmiňovala o tom, že bych se tam chtěla jít podívat. Patrick, jo zapomněla jsem, tak se jmenuje mamky přítel, zase chtěl, navštívit české velvyslanectví, mám dojem kvůli nějakým propagačním záležitostem. Takže jsme šli na Eiffelovku

Počasí vypadalo dobře. Svítilo sluníčko, teploty měly být dnes okolo 28°C, ale myslím, že za celý den rtuť teploměru této hodnoty opravdu nedosáhla. Ven jsme vyšli asi okolo 10. hodiny ranní. Já se ještě ráno upravovala a mámu s Patrickem jsem poslala na ranní kávu hned vedle baráku. Cestu měl Patrick najitou v mobilu, navíc už se přeci jen orientovali trochu lépe ve městě, protože chodili pěšky, zatímco já na Roland Garros se dopravovala metrem a pamatovala jsem si jen cestu po Boulevard de Sébastopol z prvního dne. Vyrazili jsme kolem kolejí nádraží Gare de l'Est, poté okolo nádraží Gare du Nord a šli jsme rovně po jedné z hlavních ulic. Vůbec jsem neměla tušení, kde jsme a jestli jdeme správně. Po cestě jsme si šli koupit vodu, abychom nepadli žízní a tady ještě nálada byla celkem pozitvní. Jenže najednou opět začly mále dohady, především mezi mámou a jejím přítelem a mě to přestalo bavit poslouchat. Zasekli jsme se u jednoho z obchodních domů Galerie Lafayette, kde si to máma musela nutně vyfotit. Bohužel již po cestě jsme zastavovali u každého zábradlí, které si nutně "zasloužilo" být zvěčněno. Já chápu, že přijeli do Paříže fotit, ale upřímně opravdu nevidím důvod fotit každý ptáčí trus. A bohužel jsme začali s Patrickem na mámu čekat a zastavovat na každém rohu. Mámin přítel také samozřejmě všechno fotil, ale on to prostě dokáže udělat během pár sekund. Ale když stojíte na jednom místě jak tvrdý Y každých 5 minut, po chvíli vám začne docházet trpělivost.

K mému štěstí Patrick nutně potřeboval vyřešit něco na telefonu, a tak se rozhodli v jedné z rohových kaváren se osvěžit. Mně se ale nechtělo vysedávat, a tak jsem využila mezitím čas a skočila jsem se podívat do místního H&M. Vyzkoušela jsem nějaké oblečení, ale nic se mně na sobě nelíbilo. Přiznám se, že jsem byla asi trochu otrávená, ale nakonec jsem na poslední chvíli objevila kalhoty, které byly provzdušněné a dlouhé, aby zakrývaly mé "tetování" na stehnech. Myslím tím samozřejmě ty spálené pruhy. Mamka už volala, abych zas přifrčela ke kavárně, a tak jsem zaplatila a šla. Sice jsem si původně žádné oblečení kupovat nechtěla, ale já jsem, světe div se, potřebovala udat nějaké €, protože jsem je nechtěla vozit do ČR zpět. Do Paříže jsem si na ten týden vyměnila 80€, ale naprosto bych vystačila s 50-60€. Na tenise jsem kromě jedné zmrzliny nic neutratila a když kupujete jídlo v místních obchodech a nechodíte na něj do restaurací, tak vás to vyjde vše velmi levně. Vrátila jsem se tedy zpátky ke kavárně a v oněco lepší náladě jsme opět pokračovali v naší cestě. Trochu se touto pauzou vyčistil vzduch, protože už začínalo panovat před tím pěkné napětí mezi všemi. Za chviličku jsme konečně došli ke slavnému bulváru Champs-Elyséés, který jsme jen míjeli a přešli jsme do ulice Avenue Montaigne, která vám možná nic neřekne, za to názvy obchodů zcela jistě. Tato kilometr dlouhá ulice je totiž od začátu dokonce posázena luxusními obchody, kde si milovníci Dior, Chanel, Armani, Versace a mnohých dalších značek, piřjdou na své. V polovině ulice jsme ale s Patrickem začli opět trochu pěnit a hned vysvětlím proč. Normálně bychom se na konec ulice dostali tak za 10 minut?! Na mých hodinkách však uplynulo 50 minut. Nezlobte se, ale 1 kilometr za 50 minut? To by znamenalo, že těch 15 kilometrů jsme ušli za 12 hodin přibližně, což se díky bohu nestalo, ale stálo nás to poměrně dost ošklivou hádku, ke které se ještě musíme dostat. Upřímně už jsem šla trochu napřed, protože jsem to potřebovala rozdýchat. Jenže o pár minut později jsem se zase trochu mohla zklidnit, protože již vykoukla Eiffelova věž a já větřila, že je už jen nepatrný kousek od nás.

A opravdu asi za dalších 15 minut už jsme seděli na lavičce v parčíku a dělali si selfiečka pod touhle hromadou železa. Opět byste nepoznali, že ještě před hodinou by se atmosféra mezi náma dala krájet. Samá sranda, ale bohužel co nám přišlo již méně vtipné byly ty černé mraky, které se začaly nad Eiffelovkou schromažďovat. Každou chvíli čekám, že nám tu sprchne. Jedna kapka, druhá kapka, ale kde nic tu nic. Tak že by jen se něco přehnalo. Došli jsme konečně k té slavné věži a postavili se do fronty k bezpečnostní kontrole. Samozřejmě, že u pamětihodnosti číslo 1 je obzvlášť kladen důraz na bezpečnost. Nejen že procházíte detektorem a pracovnice security vás prohlédavají, ale na každém rohu jsou policisté se samopaly i bez nich. Šli jsme se podívat jak vypadá tohle monstrum zespoda. Já vím, jak se to vyjadřuji o tomto světovém unikátu?! Ale řekněme si narovinu, ona zas ta hromada železa a oceli není taková krasavice, nicméně i přesto samozřejmě každému doporučuji se u ní alespoň jednou v životě vyfotit. Již dopředu jsme se všichni tři shodli, že netoužíme ani vyjít ani vyjet nahoru a čekat na to ještě ve frontě 3 hodiny. Krásný výhled na město nás ještě čekalo ze Sacré Coeur, takže jsme nebyli nijak motivováni se dostat nahoru. Mezitím opět vysvitlo sluníčko, a tak je potřeba hned využít situace a rychle si udělat selfie, ať mám důkaz, že jsem tu byla! Ha ha ha.

  

 

Chviličku jsem se tu flákali a dělali fotky a pak jsme vyrazili zas na nábřeží, abychom podél Seiny pokračovali dál v naší cestě. Patrick stále mluvil o tom, že chce navštívit ambasádu, která byla vzdálená asi několik kilometrů. Hned jsme se však zastavili u prvního mostu, kde nás zaujal místní kolotoč. Teď jsem přesně dostala ten dojem Paříže ze slavné Amélie. Mimochodem jeden z mých nejoblíbenějších filmů, který opravdu na vás dýchne. Pokračovali jsme po přechodu na další most a opět začala další hádka mezi mámou a Patrickem, který se urazil a řekl, že půjde na tu ambasádu sám. Došlo to do finální fáze, že jsem vybouchla já a pěkně zostra jsem řekla, co na srdci, to na jazyku, i když to zrovna hezký asi nebylo. V tu chvíli ale už nebylo volby. Do toho se začal asi kromě nás hněvat i Úranos, řecký bůh nebes, a seslal na nás z ničeho nic prudký děšť. Takže jsme se sice chvíli v dešti dohadovali, ale nakonec jsme dohnali Patricka a všichni jsme se rychle běželi schovat do nejbližší restaurace. Dali jsme si pití a čekali, až se počasí umoudří. Což naštěstí netrvalo dlouho. Po nějaké půlhodince jsme opět mohli pokračovat v "krasojízdě". Cestou po nábřeží jsme prošli několik mostů, až jsme došli k Invalidovně, poté jsme šli okolo Muzea d'Orsay, kam jsem měla velké nutkání jít, ale po té hádce, která před chvilkou proběhla, jsem si řekla, že nebudu dráždit hada bosou nohou. Příští rok chci beztak jet znovu na Roland Garros, tak navštívím alespoň místa, na které teď nezbýval čas nebo jsme se prostě rozhodli je nenavštívit.

     

Už trochu svižněji jsme se posouvali blíž a blíž k té Patrickově ambasádě, ale přesto nám ukazovalo, že jsme ještě asi 40 minut vzdálení. Ono, už pomalu bylo okolo 4.-5. hodiny odpolední. Po další chvíli jsem došli na most u Louvru a dohodli se, že se půjdeme podívat do místních zahrad a i když už na Louvre nezbývá dnes čas, tak se alespoň můžeme jít podívat k němu. Už tam nám Patrick řekl, že na tu ambasádu kašleme. Ajej, pomyslela jsem si, schyluje se nám k další hádce. Ale nakonec to všichni vzali nějak sportovně. U Louvre jsme pořídili několik snímků a chvíli jsme si sedli na lavičku. Máma si na chození po památkách totiž vzala boty na podpatku. Super nápad! Takovouhle kravinu jsem nevymyslela ani já. Překvapivě jí prý už bolely nohy. Ještě jsme spolu vyrazily do zahrad a k místní kašně a poté jsme se vrátily zpět za Patrickem k samotnému Louvru. Chvilku jsme násali místní atmosféru, ale bohužel hodinky ukazovali již nekompromisně 6 hodin a my věděli, že nás čeká ještě cesta po 4kilometrové Sébastopol, po cestě musíme pořídit jídlo a ještě to musíme stihnout, než začne opět pršet.

Přešli jsme tedy po nábřeží a došli k prvnímu mostu, kde jsem to již poznávala. Je to ten slavný Most zamilovaných nebo Most umělců. Odtud už to bylo jen dva mosty k hlavnímu bulváru Sébastopol. Po cestě jsme se staili v Monopu, kde jsme nakoupili nějaké dobré jídlo, ale Patrick začal být trochu nevrlý, protože už vážně hladověl. Hledali jsme s ním tedy nějaký podnik, kde by si mohl dát kebab, ale na žádný jsme nenarazili. Pouze na restaurace nebo KFC, kde to pro něj bylo dost drahé a ještě by se nenajedl. Pokračovali jsme tentokrát již "černošskou" polovinou bulváru, a tak jsem se domnívala, že by tu nějaký pouliční bufet mohl být, ale kde nic tu nic. Tak jsem řekla, že už to je domů jen kousek a že před barákem jsou určitě dva bufety, tak si může koupit tuhle prasárnu tam. Já neříkám, že jsem si nikdy kebab nedala, ale upřímně tady to opravdu vypadalo nevábně a tuk z toho jen odkapával. Nicméně když jsme procházeli okolo nádraží, všichni jsme si trochu oddechli, protože jsme věděli, že Patrick si konečně naplní žaludek a my potažmo doma také. Cestou ale Patricka chytla hrozně záda a už posledních 200 metrů to vypadalo, že ani nedojdeme. Na chvilku si musel sednout. Vášnivý kuřáci si dali tedy cigaretu a já jsem si radši nesedla, protože jsem věděla, že by se mně těžko vstávalo. Nahecovala jsem to, abychom se sebrali a došli to. Po cestě si Patrick koupil svůj vysněný kebab a ještě se rozhodli s mámou, že se staví na vínko. Já už měla vážně dost a šilhala jsem po celém dni taky hlady, protože od snídaně jsem neměla nic v puse, a tak jsem šla napřed domů. Tam jsem se spokojeně nabaštila a tentokrát neměla ani energii se jít vysprchovat a nechala jsem to na ráno. Po chvílce dorazila i máma s přítelem, ale plán na další den jsme se rozhodli nechat až na ráno. Usnuli jsme všichni jako nemluvňata a nakonec jsme tenhle černý den ve zdraví přežili. Nebylo to úplně veselé, ale dnes už mně to přijde přinejmenším úsměvné a nemá cenu se k tomu vracet. Jak jsem řekla již na začátku, i z toho dne si vezu nezapomenutelné zážitky.

---