Paříž - první seznámení s Roland Garros

12.06.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

---

Dneska je den, kdy se splní můj dlouholetý sen a já vstoupím do svatostánku mého nejoblíbenějšího sportovce Rafaela Nadala. Stále nezapomenu na některé zápasy v průběhu posledních 11 let, kdy jsem si říkala: „Kéž bych mohla teď sedět na stadionu a vidět to na vlastní oči". A právě dnes se stane sen skutečností a já doufám, že to bude přesně taková atmosféra, jakou z tohoto turnaje přenáší televizní kamery na obrazovky.

Mám nařízený budík na 7:30, abych se stihla nasnídat, upravit a nejpozději v 9 hodin vyrazit metrem do Boulogneského lesíku, kde se nachází areál Roland Garros. Vyrazím ještě na roh koupit čerstvou bagetu, abych měla na snídani a večeři, protože mně je jasné, že večer přijedu pozdě a nebudu už moct někde pořešit jídlo. Namažu si ji klasicky máslem a mojí oblíbenou meruňkovou marmeládou Bonne mamam (mimochodem tahle značka marmelád je hrozně chutná, akorát ve Francii ji koupíte v přepočtu na naše za 40 Kč, u nás za 90 Kč, v akci za 70 Kč) a s sebou jsem si zabalalila 5 koleček kukuřičných chlebíčků a malý pytlíček müsli srdíček, abych nepadla celý den hlady. Vzala jsem si vychlazenou litrovku a půl vody (Evian - další výsměch, který tady pálí asi 40 Kč možná za litrovku vody a ve Francii seženete litr a půl za nějakých 15 Kč), to máte povolené si vzít do areálu, upravila se a vyrazila jsem směrem k nádraží. To je od našeho vchodu vzdálené asi 250 metrů. Postavila jsem se do fronty na lístek na metro, kde to tedy chvíli trvalo. Většinou přede mnou stáli turisté nebo místní, kteří kupovali jízdenku na letiště, protože jinak všichni mají samozřejmě nějakou výhodnou kartu. Poté, co jsem si koupila lístek (1.90€ - přestupní na 90 minut), tak jsem spěchala na linku č. 4, abych se přemístila dvě zastávky a přestoupila na zastávce Strasbourg - Saint Denis na linku č. 9.

Celkem mě překvapilo, jak hladce a rychle jsem to prošla a můj orientační smysl mě hned navedl i na správnou stranu. Po asi 7 minutách už jsem stála v zaplněné "devítce" a frčela si to nějakých 40 minut, 18 zastávek, do stanice Michel-Ange-Molitor. Když jsem vyšla ven, hned jsem spozorovala oranžový ukazatel na Roland Garros, takže jsem šla rovně za nosem asi 10 - 15 minut a konečně jsem přišla do areálu. Už po cestě proběhly dvě prohlídky tašek a věcí, a to jsem ještě nebyla ani u vchodu. Šla jsem s lidmi takovou pasáží asi 5 minut, když jsem konečně přišla ke správnému vchodu s písmenem I. Co jsem ocenila, že na každém rohu je nejen security nebo policie, ale především někdo z organizátorů, který vám ochotně poradí a navede vás případně. Však ne nadarmo na tomto turnaji pracuje asi 9 tisíc zaměstnanců. Je to také znát. Úroveň organizace je tu pro mě asi nejlepší, co jsem kdy na jaké akci zažila. Když jsem konečně došla ke vchodu, měla jsem štěstí, že zrovna nebyla přede mnou žádná fronta lidí. Bylo znát, že jsem tu asi poprvé, protože jsem přijela hodinu před začátkem zápasů, právě z důvodu, abych si mohla v poklidu sednout. Tady jsou ale lidé zvyklí chodit až těsně před začátkem, kdy se tu hromadí fronty. Přesto opět díky perfektní organizaci i takové fronty postupují rychlostí blesku. Nicméně jsem došla k milé usměvavé černošce, která mně projela detektorem, prohledala tašku a nekompromisně mně vyhodila můj antiperspirant (nezmohla jsem se ani na to jí říct, jestli by mně ho tu nenechala, že při cestě zpět bych si ho vyzvedla). Co si budeme říkat, moc dobře jsem věděla, že to neprojde, je to na seznamu zakázaných věcí, na který vás všude upozorňují, ale já to prostě riskla. Byla jsem ráda, že to neprošlo, protože to byl důkaz toho, že bezpečnost je zde na první místě a vše se bere důkladně.

Když mně slečna doprohledala a pustila mě dál, prošla jsem o 2 metry dál, abych přiložila kód na vstupence a turniket mě mohl pustit dál. U každého turniketu navíc stále slečna, která vám ráda pomohla, kdyby vám cokoliv nešlo. Pokud vše bylo v pořádku, vyjel vám tiket, kterým jste se pak všude prokazovali. Ale tohle nebyl ještě konec procesu projití. Ještě jste došli o další 2 metry k hloučku dalších organizátorů, kteří vám zkontrovali tiket a váš doklad totožnosti, kde mělo sedět jméno. Já si vybrala takového mladíka, který chvíli koukal na můj občanský průkaz a zarazil se. Začala jsem mít trochu obavy, co se děje, ale na vstupence bylo mé jméno. Chlapec mně říká, že mu to jméno nesedí a ukazuje v občance na místo narození. Tak jsem ruku posunula nahoru, kde bylo mé jméno a usmála se. On se podíval, zjistil, že to sedí se vstupenkou a omluvil se s úsměvem, že takový občanský průkaz nezná a nevěděl, kde hledat. Samozřejmě jsem to pochopila a řekla mu, ať se neomlouvá. Popřál mně, ať si užiju tenis a já konečně prošla dál. Bylo to jako když malé dítě poprvé vstoupí do Disneylandu. Tak asi tak si představte, že jsem vypadal já. Všechno mě uchvacovalo. Přiznám se, že jsem ani zdaleka neprošla celý areál. Myslím, že jsem viděla tak čtvrtinu, protože jsem se stále pohybovala okolo hlavního kurtu Philippa Chatriera. Nejdřív jsem hledala své místo právě na hlavním kurtu, ale slečny u mého vstupu mně řekly, že se bude otevírat až v 10:45. Měla jsem tedy asi ještě 30 minut čas, a tak jsem nasávala atmosféru, udělala si první selfiečko a pozorovala lidi a přišla si jako když jsem v maharádžově paláci. Po cestě jsem si ještě vzala zdarma místní periodikum, kde jste našli různé články, rozhovory s tenisty, pavouka turnaje, výsledky a především na první dvoustraně program dne na všech kurtech. To bylo hodně nápomocné. Sice jsem měla staženou aplikaci na mobilu, ale stejně jsem byla ráda, že jsem jen mohla otevřít noviny a zbytečmě zdlouhavě nehledat v telefonu.

Vedle hlavního kurtu jsem již slyšela diváky jak skandují na vedlejším kurtu číslo 2, ale zápasy ještě nezačaly, takže mě to zaujalo. Na programu byl zápas belgického tenisty Davida Goffina a Ukrajince Stakhovskyho. Na hlavním kurtu měla první zápas hrát Venus Williams, ale protože Goffin mě zaujal už asi před měsícem na nějakém antukovém turnaji, kde právě hrál proti Nadalovi (prohrál samozřejmě), tak jsem byla zvědavá, co tu bude předvádět. Je to talentovaný hráč, který se v posledních měsících hodně zvedl a Nadala docela trápil, přesto ještě na výhru Grand Slamu to nevidím, ale určitě má na to jednou nějaký pohár zvednout nad hlavu. Kurt se pomalu plnil fanoušky, a tak jsem rychle si sedla ke schodům, abych kdyžtak mohla odejít a čekala, až začne zápas. Kurt se během dalších 10 minut zaplnil a hráči již přicházeli k rozehřívačce. Tenhle zápas byl hodně emotivní, bylo tu mnoho hlasitých belgických fanoušků, kteří podporovali Davida a přede mnou pak seděl starší Franocouz o holi, u kterého bylo vidět, že je trochu nemocný, ale je tu protože má rád tenis, který celý zápas podporoval ukrajinského protihráče a francouzsky celou dobu něco vyřvával. Vzhledem k faktu, že se často na něj všichni otáčeli a především pak ti belgičtí fanoušci, řekla bych, že Davidovi zrovna neskládal poklonu. Ze začátku to bylo docela zábavné, ale po hodině a půl už to člověku opravdu otravovalo život. Sluníčko začalo pěkně pálit kolem 12 hodiny a já si uvědomila, že jsem opět jako v Marseille udělala obrovskou chybu a zapomněla se namazat krémem na opalování. Jojo, jsem fakt úplně blbá, taky jsem na to hezky dojela, ale to až večer. Zápas vypadal, že bude rozhodnut ve třech setech, jenže Goffin to trochu zbytečně natáhnul a nakonec své vítězství dotáhl do konce až ve 4. setu. Já jsem byla trochu nervozní, abych nepřišla o začátek Rafova zápasu, ale na hlavním kurtu teprve probíhal první set obhájkyně loňského vítezství z Paříže Španělky Muguruzaové. Ježíš, sama teď jsem překvapená, že jsem její jméno přechýlila, protože jsem zásadně proti přechylování ženských jmen do češtiny. Podle mě by se to dělat nemělo, prostě jméno tenistky je Serena Williams a ne Serena Williamsová. Je to jako kdyby ve světě zas říkali místo Lucie Safarova Lucie Safar. A u některých zpěvaček to snad není ani možné. Co taková Whitney Houstenová nebo Mariah Careyová? Strašlivé. Ale to byla má oblíbená odbočka.

 

 

Ve stoji jsem zatleskala Davidovi, protože to byl docela pohledný tenis a poté už se sebrala a šla na centrakurt, abych už čekala na hlavní hřeb dne. Tam ještě hrála zmiňovaná Španělka, která si to ovšem zkomplikovala a po prohraném prvním setu musela hodně dohánět. Přiznám se, že bych raději seděla ještě další dvě hodiny na zápase Goffina a Stakhovského, než pozorovat takhle nudný tenis. Upřímně nejsem fanynka ženské dvouhry, pokud nehrají Češky nebo opravdová špička (do které osobně Španělku nezahrnuji i přes její vysoké postavení v žebříčku). Po trochu protrpěné hodince a půl to nakonec Španělka dotáhla do víězného konce a následovala 15 minutová přestávka. Bylo opět cítit, že má přijít na řadu nějaká hvězda, protože se stadion začal hromadně plnit. Opět bych vyzdvihla skvělou organizaci, protože během výměn vás do stadionu nepustí a vy musíte čekat za páskou a až v pauze můžete jít hledat místo. Je to naprosto logické, aby tam neproudilo milion lidí sem a tam a nerušilo to hráče, kteří potřebují klid. Kolikrát musel i hlavní empirový rozhodčí lidi upozornit, aby si sedli na první volné místo. O další přestávce si pak mohou najít to své. Takový je prostě systém, když nestihne dojít na vaše sedadlo a přijde mně to naprosto v pořádku. Nikdo vás vyhodit nemůže, protože mezi výměnama stejně nikoho dalšího nepustí dovnitř, takže můžete být v klidu a o přestávce opět můžete pokračovat v hledání vašich sedadel. Na středeční den jsem měla na hlavním kurtu sedadlo v kategorii číslo 3, která je nejlevnější a nejvzdálenější od kurtu, protože Rafa podle mých předběžných propočtů z března měl hrát až ve čtvrtek, ale chyba lávky. Už od začátku turnaje jsem věděla, že je to posunuté, takže Rafa bude hrát ve středu, ale na tom nezáleží, hlavní je, že ho uvidím. V kategorii číslo 3 se to s těmi místy opravdu nehrotilo, také tam sedí nejvíc lidí a je tam plno pořád. Rozdíl je v kategorii číslo 1, kde si lidi opravu hlídají svá sedadla. To jsem mohla na vlastní oči vidět další den, ale to bych předbíhala. Seděla jsem asi 10 metrů od obří obrazovky, takže když nastupovali na kurt hráči, měla jsem Rafu přímo vedle. Byl to prostě neskutečný zážitek, když 10 tisíc lidí skanduje a vehementně tleská při příchodu Nadala na kurt. Je vidět, že pařížský stadion je jeho druhý domov. 

Rafa nastoupil proti Nizozemci Haasemu a od začátku bylo jasné, kdo bude diktovat tempo. Povolil mu za asi necelé dvě hodiny 8 her a vyprovodil ho z kurtu s výsledkem 6:1,6:4 a 6:3. Dnes už to mohu říct, protože RG skončilo, ale za celý turnaj to byl právě Haase, který proti Nadalovi uhrál nejvíc gamů. Přesto jednoznačný výkon. Neměla jsem ani chvilku strach. Jen jsem si užívala každý míček. Nemohla jsem ani mluvit, jak jsem to hltala. Vedle mě všichni řvali Vamos Rafa, ale já prostě byla jak v jiné galaxii. Jediný, co mě mrzelo, byl fakt, že to bylo tak krátké. Dokázala bych se koukat na Rafův zápas další dvě hodinky. Opět po zápase došlo na potlesk ve stoji a loučení se s mým španělským "toreadorem". Sebrala jsem si svých pět švestek a spěchala jsem na kurt č. 3, před kterým už stála docela frontička. Tam totiž ke svému zápasu měl nastoupit Jirka Veselý. Po chvíli konečně poušteli lidi na kurt a já cestou zeptala mladíka, jednoho z organizátorů, jestli nezná heslo na Wi-Fi. Samozřejmě žádný problém, nechal mně vyfotit si sms, ve které měl heslo a já mu hezky poděkovala. Mimochodem tady by se vám nemohlo stát, že někdo nemluví anglicky, nebo by nechtěl mluvit anglicky, ale to snad nemusím na takovém turnaji zdůrazňovat. Dosedla jsem na betonovou lavici a seděla přímo u kurtu a najednou mně někdo poklepal na rameno. Otočila jsem se a tam asi 42letý celkem dobře vypadající muž na mě anglicky s franouzským přízvukem, jesti jsem z Británii. Vytřeštila jsem oči a v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, jak na to přišel. Odpověděla jsem, že ne a on se zeptal, odkud jsem, tak jsem říkala, že z Česka a on, že to budeme na druhé straně barikády. Veselého soupeř byl totiž Brit Bedene. Vedle Francouze seděl starší pán, který se přidal do rozhovoru a tam bylo zřejmé z přízvuku, že ten přišel podpořit svého krajana. Během zápasu jsem se dozvěděla, že Brit je z Cambridge a Francouz bydlí asi 7 minut od stadionu, že oba byli v Praze a znají i nejznámější české fobalové kluby, že s Francouzem oba máme rádi Nadala a nesneseme Murrayho a spoustu dalších zajímavých infromací. Bylo to celkem příjemné zpestření, když jsem celý den byla defacto sama všude. Ne, že by mně to tedy vadilo, ono to má své klady a zápory. Ve více lidech se lépe fandí, člověk si i popovídá, na druhou stranu jste sami zase vlastním pánem a můžete si chodit kam chcete a dělat ostudu sami sobě. Po chvíli mně došlo, proč si asi mysleli pánové, že jsem Britka. Přeci jsem hovořila s tím mladíkem kvůli WiFi a oni stáli asi nedaleko za mnou ve frontě.

Zápas Jirky Veselého byl jako na horské dráze. Vím, že bojoval s problémy s krční páteří, ale v prvním kole dokázal porazit i velmi solidního hráče Američana Socka. Pokaždé když šlo do tuhého jsem se rozhodla, že Jirku trochu podpořím, aby věděl, že tam jsou i Češi a že mu fandíme. Sem tam jste tedy zaslechli (nejen ode mě): „Jirko, pojď!" a podobné hecování. Na začátku 4. setu už jsem začala být hodně nervozní, protože už bylo půl 9. večer a nechtěla jsem pozdě večer jet metrem asi hodinu, ale zase jsem nebyla schopná se zvednout a odejít uprostřed napínavého setu. Francouz s Britem už v polovině setu museli jít, takže jsme se rozloučili a já zůstala opět sama. Navíc jsem se koukla na ruce a zhrozila se, protože jsem je měla spálená a cítila jsem, že i ten obličej mám trochu v ohni. Nějaké Francouzky se tam při jednom z mých pokřiků na mě otočily a když se začaly mezi sebou hihňat a ukazovaly na mém obličeji něco s brýlemi, naprosto mně to došlo. Určitě mám opálené brýle a jinak jsem spálená. No ale bylo mně to buřt. Holky mě vůbec nevzrušovaly, já přišla koukat na tenis a užít si to a se svým spálením už holt opravdu nic neudělám. Naštěstí Jirka v 9 hodin konečně zvedá ruce nad hlavu, když promění mečbol a já po potlesku se rychle vytrácím a spěchám na metro, abych mohla jet domů. Upřímně jsem byla hrozně unavená, že jsem v metru stála opřená a naprosto odevzdaná. Bylo mně všechno jedno, hlavně jsem chtěla být doma. Navíc jsem šilhala hlady. Na kurtech jsem snědla jen malý pytlíček müsli srdíček a asi dva kukuřičné chlebíčky, neboli pufy, jak já s oblibou říkám. V 10 konečně prozváním mámu, aby mně šla otevřít k prostředním dveřím, protože kód od hlavním dveří jsem znala, ale k prostředním dveřím byl zapotřebí klíč, který jsem nechala mámě. Ta už byla lehce rozespalá, ale když mně viděla, zhrozila se a mluvila něco o dementovi. V tu chvíli mně došlo, že bych se měla podívat do zrcadla, jak moc hrozný to spálení je. No bylo to.... šílený. Spálený ruce, spálený obličej a nos, ale samozřejmě bílé opálené sluneční brýle a ještě jsem měla roztrhané kalhoty, takže na stehnech jsem měla spálené pruhy a jinak nohy bílý jako sejra. Vzala jsem to s humorem, ukazuji na nohy a jenom říkám doma: „Hele aspoň si vezu domů tetování!". Opravdu to tak trochu vypadalo. No co vám mám asi tak říkat. Prostě trubka. Doma jsem se namazala nějakým krémem aspoň, aby se to zchladilo a máma naštěstí opalovák na další dny už měla. Bylo sice pozdě, ale ještě jsem si k večeři dala bagetu, řekli jsme si naše zážitky doma a pak se šlo spát, protože další den je na pořadu další tenisový den. Na programu je hlavní kurt a zejména Bára Strýcová, která tam zahajuje a Kája Plíšková, která tam končí.

  

 

---