Marseille část šestá - Au revoir, sbohem a šáteček

16.05.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

Od včerejšího večera už je doma i Nathalie s Diegem. Však nás ten malej nezbeda šel taky několikrát navštívit a přinesl nám spoustu obrázkových knížek, abychom se mu trochu věnovaly. S Ančou jsme ale po celým dni byly tak KO, že jsme si s nim chviličku prohlížely, ale na velké hrání jsme to neviděly. Vždyť jsme opět nešly ani na západ slunce, ale to jsme se ráno domluvily, že to ale konečně opravdu zrealizujeme. Bylo hned znát, že nás je v bytě víc, a tak jsme rychle se šly umýt, abychom dlouho nikde nepřekážely, udělaly jsme si snídani a vymyslely náš plán. Musím ještě odbočit. Zapomněla jsem trochu ohodnotit naše bydlení. Od prvního dne jsem byla poměrně spokojená. V bytě jsme byly samy, měly jsme klid a vše potřebné k dispozici. Pokoj byl prostorný, akorát lehce chladnější, což večer nebylo ideální, ale měly jsme deky i teplý přehoz. Jediná negativní věc byl bordel a trochu špína. Když jsem přijela, tak se Nathalie omluvila, že nestihla uklidit, což chápu, takové ty drobnosti by mě nevadily a vůbec jsem to neřešila, ale je pravda, že špinavá vana a umyvadlo a opravdu špína v kuchyni nebyla úplně ideální. Anička si toho také hned všimla, řekla bych, že jí to od začátku štvalo více než mě, ale postupem času jsme byly lehce otrávané obě, i když jsme se o tom nijak zvlášť nebavily. Nebylo to určitě to nejhorší, co jsem kdy viděla, ale sama bych návštěvu asi do špíny přivést nechtěla. Každopádně to byla jediná kaňka na velmi příjemném pobytu. Zpátky k našemu vyprávění. Dohodly jsme se, že se půjdeme podívat do místní Galerie Lafayette, jestli tam nebudou mít nějaké suvenýry a já jsem po cestě viděla ještě nedaleko Carrefouru jeden zajímavý obchůdek. Protože je to poslední den a já chtěla konečně ochutnat mušle, tak jsme se dohodly, že na oběd vyrazíme na pravé marseillské moules. Měly jsme od prvního dne navíc úmluvu, že pokud nám zbydou finance a čas, tak bychom mohly vyrazit lodí na ostrov If (tam, kde byl vězněn slavný Monte Christo). Člověk míní, Pán Bůh mění. Rovnou vám prozradím, že ze všech plánů poměrně rychle sešlo.

Vyrazily jsme směr hlavní třída jako každý den a po cestě jsme se zastavily v tom krámku nedaleko Carrefouru, kde prodávali koření a různé oleje, ale hlavně lokálně vyrobená voňavá mýdla. Ta nás zaujala natolik, že jsme se nakonec rozhodly několik koupit jako dárek. K tomu měly ještě krabičky ve stylu Provence, takže když jste koupily mýdlo a krabičku, měli jste krásný dárek. Některá mýdla voněla opravdu úchvatně, zvlášť to po citronové trávě. Část úkolu splněna, některé suvenýry byly nakoupeny. Teď ještě vyrazit do Lafayettovy Galerie pro další část dárků. Vyrazíme stejnou cestou, jakou jsme šly směrem na Notre-Dame, ale po chvíli máme odbočit. Před námi se ale objevil neonový nápis ZARA, a tak jsme si řekly, že máme spoustu času, tak se tam můžeme jít podívat. Z nějakého nepochopitelného důvodu však byl obchod zavřený. Vedle ještě svítilo nenápadně H&M, a tak trochu znechuceně jsme řekly: ,,Ale tak co...půjdeme se tam juknout!" To byla osudová chyba. Z venku to vypadalo na nějakou malou městskou pobočku, ale když jsme vešly dovnitř, koukaly jsme jako kdybychom přišly do paláce. Čtyřpatrové království oblečení s naší oblíbenou značkou. Měla jsem neblahý pocit, že pokud do minuty neodejdeme, nezůstaneme asi jen na jukandu. Po pár metrech už bylo o našem osudu rozhodnuto. Příští tři hodiny jsme strávily vybíráním, nakupováním, zkoušením, přebíráním, zkoušením, placením a s děravou kapsou a plnými taškami jsme odcházely s úsměvem od ucha k uchu. Chudé, vybrakované účty, ale pozitivní. Byl to totální blackout, ale tady je aspoň vidět, co my ženský jsme schopné udělat proto, abychom se líbily. Ušla jsem kus cesty od dob, kdy jsem se zavírala do pokojíčku před našima, když jsme měli jet kupovat oblečení. Dneska by měli zavírat oni mě.

Zdroj: http://turystycznatoskania.blogspot.cz/2017/06/dlaczego-dobrze-jest-byc-woczega-i.html

Nakonec jsme se ale ještě vydaly do již zmiňované Galerie Lafayette, ale hned v prvním patře jsme zjistily, že žádný obchůdek s dárkovými předěty zde není. Prodavačka nás poslala ale ještě do nedalekého obchodního centra, kde bychom mohly pořídit, a tak jsme tam šly. Po tom, co jsme to tam rychle projely, jsme zjistily, že nic zajímavého nenajdeme ani zde. Už jsme se vracely zpět k východu, ale Anička objevila další krámek s mýdlovou kosmetikou Lush, a tak tam také něco pořídila. Ono se to nezdá, ale najednou koukáme na hodinky a jsou 4 hodiny odpoledne. Věděly jsme se, že na žádné mušle ani ostrov dnes už bohužel nedojde. S tím ostrovem jsem tak nějak počítala, že na něj nedojde, ale ty mušle jsem opravdu okusit chtěla. Ale vždyť tu určitě nejsem naposled. Rozhodla jsem se nevěšet hlavu. Jen bych si spíš šla pověsit domů to oblečení. Vrátily jsme se s Aničkou tedy na byt, abychom si zde nechaly tašky s nákupy, najedly jsme se. Zbyla mně ještě pizza z předchozího dne a Anča samozřejmě opět udělala salát. A odešly jsme zpátky do městě, abychom se ještě prošly a naposled nasály atmosféru města. Procházely jsme kolem těžkooděnců, kteří stáli u "našeho" kostela, kde probíhala celkem poklidné demonstrační shromáždění proti Erdoganovi a když jsme šli zpět, už bylo po všem. Dvě hodinky jsme ještě chodily a pozorovaly okolí a poté jsme již definitivně šly domů. Začala jsem balit, skládat věci a trochu panikařit, protože jestli jsem měla strach, že mě s tím kufrem nepustí do letadla. Jestli jsem měla strach, že mě nepustí v Praze, tak teď už bych tuplem měla smůlu. Kufr doslova praskal ve švech. No bodejť by ne s tím množstvím oblečení navíc, které vezu. Navíc 5 balíčků sušenek, které nemůžete dát dospodu, protože by se všechny rozdrtily, taky není nejskladnějších. Tak nějak jsme uklízely, balily, na nějaký západ slunce si ani nevzdechly. Samozřejmě od začátku vám bylo jasné, že na něj nikdy nedojdeme. Venku už tma a my už jsme připravené jít brzy spát. Anička jede vlakem až v 10 hodin, ale já musím vyrazit okolo 6., protože se musím dopravit na letiště a odlet je v 09:00 přesně. Docela se bojím, abych vstala a všechno stihla, takže nějak nemám náladu ani koukat na Survivora, jen si nařídím budík a naposledy Bonne nuit!

Ráno vstanu už kolem půl 6., potichu se jdu umýt, udělám si k snídani ovocný salát a vemu si jeden pudink. Obléknu se rychlostí blesku a vyrazím směr nádraží Saint Charles. Venku nebylo úplně teplíčko. S Aničkou se jen pozdravíme, protože je ještě v těžkým polospánku a už si to štráduju směr nádraží. Je pravda, že se teprve rozednívalo, takže ta polotma na klidu v prázdných uličkách Marseille nepřidá, ale po cestě jsem potkala všudy všeho tak tři auta a dva lidi. Šla jsem docela jak o závod a najednou už jsem stála před známou budovou. Vešla jsem dovnitř a šla jsem si koupit k přepážce lístek na autobus. Za pokladnou seděl týpek, kterého jsem si z nějakého nepochopitelného důvodu zapamatovala, když jsem ho potkala při posledních nákupech v Monopu. Ten mě odkázal, díky bohu anglicky, že lístky na autobus mají ale svou vlastní pokladnu. Tam jsem rychle zaplatila a postavila se ven k ostatním, kteří již čekali, aby se mohli dopravit na letiště. Přišla jsem zrovna včas, protože řidič otevíral dveře prostoru, kam jsme si dali kufry. Když jsem vkládala dovnitř ten svůj, při zvedání jsem se nezapomněla trefit do hlavy, takže jsem lidem ještě připravila zábavmou podívanou. Nicméně o půl 7. ráno mně to bylo putna. Byla jsem ráda, že sedím v autobuse a stíhám. Po 25 minutách už jsem vystupovala z autobusu a vyrazila na terminál 3, odkud mělo letadlo společnosti Volotea odlétat. Když jsem přišla na bezpečnostní kontrolu, začala na mě něco tamní pracovnice blekotat, ale přiznám se, že jsem jí nerozuměla a ona evidentně neuměla anglicky. Nebylo to asi nic podstatného, protože mě pak nechala být. Sundala jsem si tedy kovové předměty, svlékla jsem se a dala vše do bedýnek, aby to projela scannerem. Pracovnici podávám boarding pass, ale ta mně povídá, že jsem špatně. Já se anglicky ohrazuji, že je tam napsaný terminál 3 a já jsem na terminálu 3, ale ona říká, že mám jít na 2. Načež se tam objeví ta druhá pracovnice a francouzsky na ní, že jsem správně. Chvilku se tam dohaduji, ale nakonec jsem stejně nucená si zase sebrat svý saky paky a jít na terminál 2. To je hroznej bordel. Procházím kolem check-inu, kde je opravdu napasán terminál 2, ale na začátku byl na tabuli psán terminál 3, stejně jako na mém boarding passu. Vyrazím tedy na bezpečnostní kontrolu na terminál 2 a zde všechno probíhá hladce. Projdu i pasovou kontrolou a jdu si sednout již ke svému gatu. Mám ještě hodinku a půl čas do odletu a tak si sednu a vyhledám si svůj let na googlu.

Najednou jsem nemile překvapena. Ačkoliv žádné oznámení na informačních tabulích není, let má zpoždění hodinu a půl. No to mně podrž, tři hodiny budu čekat do odletu?! V plánu bylo letět do Vídně, kde jsem měla zakoupený lístek s Flixbusem do Brna, akorát se 7 hodinovou dírou mezi příletem a odjezdem. V tuto chvíli se jevilo zpoždění sice přívětivě, ale i tak se mně někde 5.5 hodiny šaškovat nechtělo. Kor když mně bylo den před tím řečeno, že v Čechách v dubnu sněží a je tam kosa jako v ... No super a já jen s koženou bunidčkou a roztrhanými kalhotami. To asi zmrznu. Už mě napadlo, že stornuji autobus a pojedu přes Bla Bla car, jenže nikdo vhodně nejel zrovna. Na poslední chvíli jsem objevila, že Regiojet jezdí z vídeňského letiště do Brna za necelé 3 stovky. Rozhodla jsem se, že si radši připlatím, než bych čekala skoro 6 hodin v zimě ve Vídni. Ještě, že mě ale nenapadlo to koupit večer před odletem, protože bych bývala koupila dřívější spoj, který bych s tímto zpožděním nestihla. Tak jsem si sedla, poslouchala hudbu a koukala na okolní lidi. Čas plynul a za chvíli už nastal čas nastoupit do letadla. Super! Ačkoliv se mně do ČR moc nechtělo, chtěla jsem mít let už za sebou. Domů jsem dala ještě vědět o zpoždění, aby někdo nezačal panikařit, pak jsem se šla postavit do řady a mezi prvníma nastoupila do letadla. Usedla jsem a měla jsem to štěstí, že slečny vedle mě byly Slovenky. Tedy alespoň zprvku jsem si myslela, že mám to štěstí. Usmála jsem se, abych je pustila sednout a spustila na ně česky, jestli jdou ke mně. No jedna koukala, jak kdybych na ní začala arabsky a druhá bez zájmu odpověděla, že ano. Tak jsem je pustila, ale tak nepříjemné tváře jsem dlouho nezažila. Kor u Slováků na takové chování nejsem moc zvyklá, ale kašlu na to. Co mně je do nich. Radši jsem se začala psychicky připravit na další potenciální hrůzný zážitek z létání. Zapla jsem si svůj oblíbený playlist v telefonu a začal opět ten známý pocit nevolnosti. Letadlo konečně bylo připraveno ke startu a já se v duchu modlila ke všem svatým a andělíčkům, aby při mě stáli. Najednou vzlétáme vzhůru a já jsem snad ještě ve větším nervu než na cestě tam. Přiznám se, že tohle bylo opravdové peklo. Po chvíli letadlo sebou házelo neskutečným způsobem. Byl hrozný vítr a když jsme prolétavali mraky, nebylo to ani trochu příjemné. Díky počasí také cesta trvala déle. Když jsme letěli nad Nice a dále nad Francií bylo nádherně všechno vidět. Já tedy opět seděla v uličce, ale jak se letadlo kývalo ze strany na stranu, rozkrylo mně to alespoň pohled dolů. Nad Grenoblem byly nádherně vidět okolní hory. Čím severněji jsme letěli, tím horší viditelnost byla. Okamžitá změna nastala při přeletu mezi švýcarsko-rakouskými hranicemi. Najednou jsme prolétávali šedými mraky a bylo mně jasné, že už se blížíme k našemu cíli. Což mě konečně uklidnilo a já přestala být ve stresu, na druhou stranu už jsem se psychicky připravila na počasí, které mě bude čekat. Let trval necelé dvě hodinky a my už jsme pomalu přistávali na vídeňském letišti. Chvála bohu! Tentokrát jsem vystřelila z letadla rychlostí blesku a už jsem šupajdila ven, abych našla místo s Wi-Fi a zakoupila lístek na autobus.

Když jsem vystoupila, hledala jsem místo, kam se na chvíli usadit a všechno pořešit. No všude bylo plno lidí, takže nejlepší možnost byla klasický McDonald. Dala jsem si tedy vodu a kávu a začala jsem řešit, jak pořešit jízdenky. Bohužel stornovací podmínky u Flixbusu jsou docela krušný. Poplatek 1€ by mně vůbec nevadil, ale to, že vám zbytek dají ve formě voucheru na další cestu už je pro mě dost nepohodlný. Kor když nemám v plánu s Flixbusem v budoucích 6 měsících cestovat. Ale co, čert vem těch 160 Kč. Rychle jsem si šla na stránky Regiojetu koupit lístek, ještě tam byly asi poslední 4 volná místa. Hodinku tu přečkám a pak konečně domů. Před nástupem mě trochu vyděsil týpek, který za boha nemohl pochopit, že v ceně lístku má pouze 2 kufry a on jede se 3 mega velkými, do který bych se vešli naskládaní uprchlíci. On spíš vypadal jako kdyby měl ty kufry teda naplněný zbraněma...Ale to jsou ty naše předsudky. Welcome home! Naštěstí jsem v pořádku dojela do Brna, autobusové nádraží je díky bohu hned vedle vlakového. Měla jsem najitý spoj, takže jsem šla na jistotu. Znám spoustu Brňáků a vím, že jsou to milí moraváci, ale to, co sedělo za pokladnou Českých drah, se mě snažilo přesvědčit o opaku. Nejdřív čekám, až se paní vypovídá s nějakou jinou zaměstnankyní, která stála u okýnka a nezajímalo, že za ní je fronta opravdových cestujících, kteří například spěchají, aby stihli spoj. Poté říkám, že bych ráda do Hradce, načež mně odpovídá paní, že to musím přes Pardubice. Ne asi, to mně je jasný, že přes Pardubice, ale nebudu to jak jantar platit zvlášť. Chci zaplatit kartou, ale paní, že nemůžu jít tím mým vybraným spojem a já co je to za blbost. Paní nebyla schopná mně to nějak logicky vysvětlit a ještě říká 230 Kč. No ty kráso! To jste se zbláznili! To jsem říkala, že jsem našla jinou cenu a ona, že to asi ne. Tak jí říkám, že na stránkách Idosu píšou něco jiného. Ona, že prostě cena je taková a jestli chci lístek a já, že rozhodně ne a po celodenní únavě jsem řekla jen: ,,Ještě uvidíme, kolik to bude stát!" a dost rozhořčená jsem odešla. Díky bohu v hledáčku mých očích jsem uzřela stánek Regiojet. Panebože proč já stojím vůbec tady a rovnou jsem nešla tam. Přijdu, za pokladnou sedí milý mladý muž, tak mu říkám jednou Pardubice (zde už vím, že se do HK nedostanu přes RJ) a on mně s úsměvem řekne 130 Kč. Zeptám se, jestli mohu platit kartou a odpověď zní, že jistěže můžu. No ježišmarja! To je jiná káva! Zaplatím, poděkuju, popřeju hezký den a rychle ještě koukám, co bych mohla na poslední chvíli ukořistit k jídlu, protože jsem od 6 ráno nejedla. Koupila jsem si v pekárničce nějaký pirožek a neměla jsem čas nic moc vymýšlet, tak jsem se rozhodla se najíst až doma. Konečně jsem dosedla do vlaku, zavolala jsem našim, že jsem v Čechách a aby na mě táta počkal v HK na nádraží s klíčema od mého bytu, protože ty svoje mám v práci a večer už tam nikdo není. V Pardubicích jsem přesedla ještě na vlak do Hradce a konečně na mě vykoukla ta stará známá hradecká krajina. Přiznám se, byl to trochu kulturní šok a aklimatizovat se mně trvalo asi 4 dny. Byla to skvělá dovolená a za ty peníze (3000 Kč + 100€ kapesné) to stálo za to!

Poznámka na závěr: Všem děkuji za čtení, je to psané obecnou a hovorovou češtinu bez nějakého filozofování a sofistikovaného přednesu, ale je to deník z obyčejné cesty jedné obyčejné 24leté slečny. Snad jsem tím nikoho neurazila. Tímto se loučím a na konci května se vám možná ještě ozvu ze své cesty do Paříže, kam jedu na vytoužené Roland Garros! Tenisu zdar!

Zdroj: http://ineditromania.blogspot.cz/2014/06/cele-mai-frumoase-imagini-de-la-roland.html

Bc. Klára Vorlová

Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.