Marseille část pátá - velikonoční pláž a úterní fučák
09.05.2017
Velikonoční pondělí, máme namalovaná vajíčka, upečeného beránka, přichystanou domácí pálenku a už čekáme jen na první koledníky...Počkat! Tak to asi ne! Tohle asi teď probíhá přesně u babičky na vesnici, ale my dneska se jdeme vyplácnout na pláž a trochu zrelaxovat. Do tohoto dílu jsem spojila dva dny, protože upřímně řečeno o ležení na pláži toho moc napsat neumím, i když to bylo taky docela poučné. Zatímco v Čechách se všichni cpou chlebíčkama, velikonoční nádivkou s kuřátkem (om om, mňam nádivka), tak my se ještě chceme trochu krotit s jídlem, protože další den bychom naopak rády naším bříškům dopřály zas my. Navíc víme, že moc aktivit dnes dělat nebudeme a spalování bude horší.
Ráno nezačalo úplně ideálně. Vstaly jsme o trochu déle a já se navíc probudila s bolestí hlavy a krku. Bohužel to do značné míry ovlivnilo i mojí náladu a byla jsem trochu nepříjemná. Potřebovala jsem chvíli, abych všechno vstřebala a rozhodla se, jestli si vezmu růžovej bonbonek, abych byla snesitelnější, nebo ne. Faktem je, že se snažím práškům co nejvíc vyhýbat, ale když už není zbytí, tak si ten brufen prostě musím vzít. Kamarádka jaksi nepochopila, že vyžadaji chvilku pro sebe a začala trochu vrtat, což mě popudilo velmi rychle a došlo na menší výmenu názorů. Výhodou u nás je to, že se známe už 17 let a dokážeme už vyhodnotit různé situace a naše hádky trvají tak 5 minut maximálně. Chtělo to trochu vyčistit vzduch, a tak jsme po chvíli už byly v pohodě. Nakonec jsme se šly obě umýt a vysprchovat, uvařit si čaj a neplnit bříška. Bylo kolem půl 12., a tak jsme se vydaly opět na zastávku metra Noailles. Cestou jsme se stavily v Monopu pro vodu a žvykáčky, překvapivě nikde nebylo zavřeno a mimochodem když jsme přijely domů večer, tak měly všechny krámy také otevřeno. Odjely jsme metrem stejně tedy jako den před tím vsříc slavné pláži Prado. Vystoupily jsme a opět jsme prošly 2 kilometry dlouhou Avenue du Prado, okolo sochy Davida a namířily si to opět na pláž. Dnes bylo celkem bezvětrno zatím a sluníčko krásně hřálo. Já jsem měla dlouhé šaty, bundičku lehkou a klobouk. Co mě nenapadlo za celou dobu, že bych se v dubnu měla mazat opalovacím krémem. A za to přišel trest v podobě totálně spáleného nosu, takže jsem přijela domů jak ježibaba z pohádky O perníkové chaloupce. Sedly jsme si a kamarádka šla hledat toalety. Já si zapla svůj oblíbený playlist v telefonu, pozorovala moře za zvuku Stevieho Wondera. Překvapilo mě, kolik lidí okolo nás se opalovalo na dekách, v plavkách. Jako bylo třeba 18-19°C a jen úplně slabý vánek, ale na plavky jsem to přesto neviděla. To jsem nevěděla, čeho za chvíli budu svědkem. To, že se ze začátku 1-2 odvážlivci rozhodli okusit teplotu vody mě nijak nepřekvapilo, ale když jsem viděla, jak skoro každý druhý si jde vesele zaplavat do té ledové vody a k tomu děti v moři si hážou s míčem jakoby se nechumelilo, tak jsem opravdu měla vykulené oči.
Nedokážu si moc představit, jak to tu musí vypadat v hlavní sezoně. Řekla bych, že na pláži musí být hlava na hlavě. Kamarádka se asi po čtvrt hodině usilovného hledání konečně vrátila se zmrzlinou v ruce. Prý si musela něco koupit opodál ve stánku, aby ji pustili na wc. Sice chápu tuhle politiku vydělávání, ale popravdě řečeno je to taky podporování konání potřeba v moři, protože nikde široko daleko žádné toalety pro veřejnost nebyly. Radši si to ani v tom moři nechci představovat. Bohužel jsme s sebou neměly ani deku, na kterou bychom se mohly vyvalit, takže jsem celou dobu alespoň seděla na písku na bundičce a klobouk jsem použila jak prostor pro vykládání karet. Dlouhou chvíli jsme si krátily hraním žoliků. Pak se kamarádka konečně asi po 2 hodinách odhodlala a nějakým šikovným způsobem se zvládla převlélnout od plavek a jít okusit ledovou vodu. No já jsem ji pozorovala a byla mě i z toho docela zima, nakonec jsem ji viděla, jak se ztratila celým svým objemem ve vodě, tak jsem radši odhlédla, abych z ní nezmrzla. No však taky se vracela asi po minutě zpátky, ale prý se osvěžila. To věřím! Zase jsme chvilku relaxovaly, pokračovaly v hraní karet. Vedle nás ale ležely nějaký hrozně otravní kluci, který řvali přes celou pláž a potřebovali být středem pozornosti. Problém byl, že vůbec nikoho nezajímali, jen všem pili krev. Když ten nejhlučnější z nich vstal a vzdaloval se pryč od pláže, bylo vidět na obličeji všudypřítomných, že si oddechli. Za 20 minut se opět přibližoval známý ukřičený hlas a když jsem se ohlédla za sebou, klučina se vracel,nicméně v ruce držel vodítko a k němu bylo připoutané krásné malé černé štěňátko labradora. Hned jsem podotkla, že když se mu nepodařilo upoutat pozornost místních slečen svým ječákem, tak to zkouší asi přes psa. Začaly jsme se smát, ale je fakt, že naší pozornost rozhodně měl. Ten mrňousek byl prostě rozkošnej, pěkně se šel na chvíli smočit do vody a když vylezl oklepal se, aby setřásl vodu ze svých krátkých černých chloupků. Samozřejmě mluvím o pejskovi. Nebudu to blíže rozvádět, ale jen pro představu, tenhle pejsek mě dostal taky proto, že asi před rokem a půl můj táta dostal k Vánocům přesně takové krásné černé štěňátko labradora, ale v 7 měsících po vážných zdravotních problémech umřel. Doteď má v mém srdci zvláštní místo, takže se mně nedivte, že vždycky když vidím malinkého černého labrouše, rozesmutní mě to a rozněžní zároveň.
Když týpek ale viděl, že ani přes psa se mu nepodaří sbalit nějaká místní slečna, tak se rozhodl asi definitivně odejít. Cestou se u nás zastavil šmudla, asi jsme se mu zalíbily (ani se mu nedivím, má dobrej vkus - hahaha) a trochu nás opusinkoval. Tak jsme ho podrbaly a on s páníčkem odešel domů. My už byly nějaké přesycené sluncem a protože už byly 4 hodiny odpoledne, tak jsme si řekly, že vyrazíme zase zpátky. Kamarádka se ještě na rozloučení šla jednou smočit do moře, počkaly jsme až uschne a sbalily se a vyrazily na metro. Ono nemyslete si, cesta od pláže na metro nějakou chvilku trvá, poté než přijedete a dorazíte domů, tak vám to chviličku taky zabere. Odemykáme dveře a hodinky ukazují 6 hodin. A vzhledem k tomu, že jsme nic od snídaně nejedly (kamarádka měla jen povinně zmrzlinu), tak jsme se rozhodly si udělat už večeři. No asi vás moc nepřekvapíme, žádná inovace se nekoná, pěkně jsme si udělaly salát s rajčetem, červenou cibulí, kozím sýrem, pár krutonů a bylo hotovo. Byly jsme domluvené s Ančou, že vyrazíme večer na západ slunce k přístavu. Jenže jak jsme sě po jídle natáhly, tak nás to nějak zmohlo. Anička na chvíli usla a když se o půl 8. probudila, podívala se na mě a bylo jasno. Říká: „Nikam nejdu!", otočila se ke mně zády a pokračovala v tom, co dělala od večeře. Já se přiznám, že i když jsme vlastně nic nedělaly, tak sluníčko mě nějak taky zmohlo, takže jsem si zapla Survivora a rozhodla se následovat Aničku. Trochu jsem se do toho zažrala, takže jsem šla spát asi opět o půl druhé až (to byl mimochodem standard, když jsem na dobrou noc zapínala Survivor).
Zdroj: http://www.mamasemptynest.com/?p=1203
V úterý ráno jsme se probudily a cíl dnešního dne byl jasný - dobýt slavnou baziliku Notre-Dame de la Garde. Tentokrát jsme se dohodly, že vyrazíme ale dřív. Takže jsme do sebe hodily snídani, umyly se a vyrazily asi už v 11 směrem k přístavu. U nám známe zastávky metra Noailles jsme ale odbočily a místo směrem k přístavu jsme šly pěšky směrem ke stadionu Orange Vélodrome. Šly jsme vlastně po trase metra a naším záchytným bodem byla zastávka metra s názvem Castries. Cestou jsme zas viděly jinou část Marseille, námi neobjevenou.
Když jsme po půl hodině dorazily konečně k zastávce Castries, dostala jsem pocit, že jsme přišly do úplně jiné čtvrti. Okamžitě říkám Anče: „Nepřijde ti tu něco divného?" Anča říkala, že vůbec a tak jsem ji trochu navedla: „Tak se rozhlédni kolem sebe. Všímej si lidí.", ale boužel stále nerozuměla, co mám na mysli. Mě to trklo ale okamžitě. Velká koncentrace tradičních Francouzů a téměř žádní snědí či přičmoudlí. Nemyslím to hanlivě a nejsem xenofobní, ale upřímně v Marseille jsou tyhle rozdíly citelné. U nás samozřejmě nejsme vůbec zvyklí na cizince a imigranty a globálně máme k nim i celkem negativní postoj. S tím co se děje všude ve světě se nedivím, na druhou stranu na tuhle otázku nemám stále jednoznačně vyhraněný názor. Každopádně nemůžu říct, že bych v Marseille měla pocit nebezpečí, a to jsem se toho upřímně dost obávala. Každopádně tenhle rozdíl byl naprosto evidentní. Okamžitě by to trefilo každého do očí (kromě mojí kamarádky), že se jednalo o "bílou čtvrť", pokud se to tak dá nazvat. Je fakt, že v okolí přístavu typické Francouze potkáte poměrně zřídka. Ale ono, když dnes projdete Václavským náměstím, tak těch Čechů už tam moc není také. Došly jsme ke kruhovému objezdu a musela jsem zavěřit, kudy máme jít. Logicky jsme ale vydedukovaly, která cesta vede do kopce, na jehož vrcholu se tyčila katedrála. Ještě před tím, než jsem tou cestou vyrazily, rozhodly jsme na místním trhu koupit jahody nebo nějaké ovoce, aby se nám líp šlo. No jahody jsou ve Francii kapitola sama o sobě. V dubnu ještě pro ně není úplně sezona, takže koupit dobré jahody sice můžete, ale je to poměrně drahá záležitost. Vanička se může pohybovat okolo 4-5€, což je teda extrém. Ale bavíme se o jahodách vypěstovaných ve Francii. Jako správní nacionalisté si Francouzi potrpí na lokálně vypěstované plodiny. Na trhu jsme našly půlkilovou vaničku jahod za necelé 2€, ale byly z Maroka. Protože ale nejsme vybíravé jako Francouzi, rozhodly jsme se to zkusit. Vyrazily jsme tedy postranní uličkou směrem vzhůru a přímo za nosem do kopce.
Překvapilo mě, že nikde se po cestě nenachází ukazatelé, když jde o symbolickou stavbu Marseille. To, co čiší z celého města se zde jen potvrdilo. Marseille příjezdový turismus vůbec nezajímá, ale přitom z něj v sezoně určitě těží. Co k tomu dodat....Po 20 minutách jsme konečně potkaly první ceduli s šipkou, která značila směr Notre-Dame de la Garde a po chvíli už se nám otevíral pohled na tuto nádhernou stavbu. Ještě kousíček ale musíme ujít. Po cestě mě asi něco osvítilo. Podařilo se mně otočit do jedné z postranních uliček, když jsem se rozhlížela, jestli nejede auto a najednou jsem si za sebou všimla cedule Consulat de la République Tchèque. Neskutečná náhoda.
Konečně jsme se dostaly ke schodům, které vedly pomalu ke katedrálu. Chviličku do kopce, taková ranní rozcvička, ale hned jsme byly nahoře. A najednou už stoupáme k té nejikoničtější stavbě města. Notre-Dame de la Garde je katolická bazilika pocházející z poloviny 19. století, která byla postavená v neobyzantském architektonickém stylu. Jak již bylo milionkrát zmíněno v tomto blogu, jedná se o symbol Marseille. Baziliku můžete vidět na různých fotografiích města, na pohledech, je na ni vidět téměř z jakéhokoliv místa ve městě, právě díky své poloze. Na chvíli jsme si sedly na lavičku, rozdělaly jsme si jahody a vychutnaly si výhled na celé město, který byl naprosto dechberoucí. A to jsme ještě nevystoupaly nahoru. Jahody nebyly nejhorší, ale jedla jsem popravdě řečeno už i letos v Čechách lepší. Začal poměrně dost foukat vítr.
To bylo ještě nic oproti tomu, co přišlo nahoře. Nebyla jsem schopná ani udělat pořádně fotku kvůli větru, protože jsem měla strach, že mně telefon vypadne z ruky. To jsem opravdu nikdy nezažila. Musela jsem si zapnout bundu, protože jsem nechtěla nastydnout. Sice již od druhého dne mě trochu škrábalo v krku, ale nemusela jsem to přeci zhoršovat. Ten výhled ale stál za to. Obešla jsem to nahoře kolem dokola a z každé strany byl krásný výhled. Z jedné na celé město, ze zadu byl nádherně vidět fotbalový stadion Orange Vélodrome, na kterém jsme byly a z druhé strany zas širé Středozemní moře. Každý si mohl najít svůj oblíbený výhled. Šly jsme se samozřejmě podívat i dovnitř baziliky.
Po prohlídce jsme se ještě zastavily v obchůdku se suvenýry, kde jsme nakoupily pohledy a šly se podívat ještě dolů do krypty. Po chvíli jsme se ale vracely zpět, abychom již nadobro opustily baziliku. Muzeum s místní výstavou nás příliš nazjímalo, a tak jsme se rozhodly to vzít zas hezky dolů, ale tentokrát pěkně do přístavu. Po asi 20 minutách jsme konečně dorazily na neprobádanou stranu přístavu, kterou jsme si záměrně nechaly právě na dnešek. Ono nic zajímavého nebo odlišného od druhé strany jste zde nenašly. Celý přístav jsme obešly, chtěly jsme se totiž jít podívat do muzea, které bylo součástí přístavních hradeb. Jenže vítr opět zesílil a téměř se proti němu nedalo jít. Najednou to bylo stejně nesnesitelné jako nahoře na bazilice. Anička dostala hlad, ale já ani ne a navíc jsem si chtěla počkat na večer, protože jsme si řekly, že si zas po dvou dnech skromného pohoštění dopřejeme trochu těch kalorií. Nakonec se nechala zlákat místní pobočkou zmzliny Häagen-Dazs, kde si koupila pěkně do kornoutku 2 kopečky zmrzliny. Je pravda, že to nebyly šizené kopečky, nicméně cena tomu odpovídala. Ale to se není čemu divit, když jdete u nás do obchodu a chcete si koupit kelímek zmrzliny Häagen-Dazs, zaplatíte přinejmenším 150 Kč. Anička vysolila asi 6.5€. Je fakt, že vůbec nevím, kolik stála běžná zmrzlina na ulicích, protože jsem ji ani jednou neochutnala, ale určitě bych řekla, že to bude tak půlka, možná 2-3€. Pádily jsme tedy k muzeu, ale bohužel bylo zavřené. No moc jsme nepádily, spíš jsme stále bojovaly s protivětrem. Naštěstí nás to nezastavilo a hned jsme vymyslely plán B. Pár metrů vedle je již zmiňované muzeum Podmořského světa, tak jsme se rozhodly se podívat tam. K našemu velkému překvapení však měli zavřeno. Vím, že dost často bývá zavřeno ve světě v pondělí, ale Marseille je zase něco extra a zavřeno má v úterý.
Už byly nějaké 3 hodiny, tak jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat znova do obchodního domu Les Terrasses, abychom třeba přivezly i nějaké dárky domů. Anička sice nepokračovala do Čech, ale chtěla koupit něco své hostitelské rodině, u které bydlí a poslat dárek své sestře, která měla brzy slavit narozeniny. Zastavily jsme se nejdřív v nějakých obchůdcích s oblečením, aby také něco pořídila Anička a neodjížděla s prázdnou, ale opět nenašla nic, co by se jí hodilo do šatníku. Vzaly jsme to tedy do dárkových obchůdků, jestli alespoň našim nejdražším něco nevybereme, ale bohužel se nám nic nelíbilo jako vhodný dárek. Anička, která furt visí na telefonu (a mě to ohromně rozčiluje samozřejmě), mně najednou oznamuje, že jí nějaký kamarád píše o nějakém teroristickém útoku. No tak to ve mě totálně hrkne zase. Úplně cítím, jak totálně zezelenám a začínám z toho být nervní. Kamarád ji pošle článek, o co tedy jde. "Naštěstí" žádný teroristický útok se nekonal, ale policisté chytli dva útočníky u nich doma, kteří plánovali útok tuto neděli v den prezidentských voleb. V bytě prý našly spoustu zbraní a výbušnin. Tak to byl zase reality check, neboli návrat na zem. Tohle je opravdu něco, kvůli čemu jsem docela šťastná, že žiju v Čechách. Zatím. Opravdu nemůžeme se spoléhat na to, že se nám tyto útoky budou stále vyhýbat. Upřímně tahle zpráva nás tak zarazila, že nálada byla ta tam. Šly jsme tedy opět do Monopu, že si správíme náladu jídlem. Koupila jsem na Aniččino doporučení nějaké sušenky domů rodině (všichni zatím výběr chválili) a sama jsem pro nás koupila brownies, i když mě lákalo asi milion dalších druhů. Co se týká výběru, netřeba se opakovat. To je neuvěřitelné prostě. Koupily jsme si ještě cider, nějakou zeleninku na salát a vyrazily jsme domů. Ještě jsme to vzaly vedlejšími uličkami a dohodly se, že se najíme a půjdeme večer na západ slunce. Celou dobu jsme si říkaly, že nechceme jíst pizzu a že na ni nemáme chuť, ale dnes jsme se dohodly, že si jednu napůl objednáme k večeři. Anička říkala, že musím ochutnat tu s kozím sýrem a medem. Upřímne jsme byla dost zvědavá, jak bude chutnat, takže jsem neprotestovala. Došly jsme domů, udělaly jsme lehčí salát, který sloužil jako předkrm (měly jsme zas po celým dni velký hlad a velký oči) a Áňa mezitím objednala pizzu. Ta tu stojí od 9 - 16€, my jsme zvolily nějakou lepší rozvážku.
Pizza nás stála 12€, ale co je super, tak že vám ji donesou až ke dveřím. U nás kolikrát nevylezou ani z auta, aby vám ji řádně podali. Otevřely jsme si k tomu cider a začaly hodovat. Ta pizza byla neskutečně dobrá. Miluju kozí sýr, ale nedokázala jsem si ho představit na pizze. Medu tam tolik nebylo a dal tomu jen takovou jemnou chuť. Na vrchu ještě byly vlašské ořechy a černé olivy. Prostě fakt dobrota. Nelitovala jsem, ale měla jsem docela stažený žaludek, takže po prvním kousku už jsem nemohla. Áňa už měla svou část skoro celou v sobě a já bojovala s druhým kouskem. Nutno dodat, že jsem už během salátu trochu vlezla do brownies. Zbytek pizzy jsem ale nechala opravdu na další den na oběd či večeři, protože jsem už nemohla. Oddechovala jsem jako ten vlk a měla jsem na půl 8. objednaný jeden telefonický hovor s mamkou. Byla jsem doslova přežraná, ale to mě neodradilo ještě po očku pošilhávat po brownies. Připomněla jsem si přesně tu scénku z Přátel, když Joe sežere celého krocana, nemůže se ani hnout, ale ještě požaduje "kousek" koláče, kterej sežere skoro celý. Super, tak přesně takový čuník jsem byla taky. S mamkou jsme si volaly, ale Anička chtěla pomalu vyrazit na západ slunce. Můj výraz ale mluvil za vše. Zítra určitě půjdeme, ale dneska mě nikdo nedostane nikam ani párem volů. Anička to vzala, protože den před tím to odpískala ona. Zítra ještě bude poslední příležitost. Po chvilce, kdy jsme si řekly s mamkou to nejdůležitější, jsme s Ančou přešly na naší každovečerní zábavu, a to hraní karet. Tím jsme se nějakou tu hodinku možná zabavily a nakonec byl čas jít na kutě. Byla jsem furt trochu přešla z té nepřiznivé zprávy z odpoledne, ale člověk takové myšlenky musí zahnat a nesmí si to příliš připouštět. Daly jsme si tedy dobrou noc, já jak jinak než s telefonem v ruce a štelováním dalšího dílu Survivora, do kterého jsem byla zažraná opět do půl druhý ráno asi. Mezitím jsem o půlnoci stačila zpucovat zbytek brownies a začala mít ze sebe depresi...hahaha. Radši to jdu zaspat, jsme přeci na dovolené. A zítra nás čeká poslední den, tak si to musíme pořádně užít.
Bc. Klára Vorlová
Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.
