Marseille část čtvrtá - moře, park a fotbal
03.05.2017
Je neděle 16. dubna a plán na dnešní den je jasný - fotbal! Ještě před odletem jsme koupily lístky na zápas Olympique Marseille, která shodou okolností má hrát se Saint-Étienne. Jestli si pamatujete, moje kamarádka momentálně v Saint-Étienne žije, takže je jasné, komu bude fandit. Já tentokrát výjimečně budu stát raději na straně favoritů, takže to bude pro nás asi zajímavý battle. Jenže začátek je naplánován až na 9. hodinu večerní a do té doby se musíme nějak zabavit a nejlépe v okolí stadionu. Ráno tedy saháme po mapě a vymýšlíme plán na celý den.
Zdroj: http://mapa-metro.com/en/France/Marseille/Marseille-M%25C3%25A9tro-map.htm
Ani dnes nezačínáme den jinak. Potom, co vymyslíme plán, vyrážíme do nedalaké pekárny pro čerstvou bagetu, v zelenině kupujeme čerstvá rajčata, salát, cibuli, abychom měly na pondělí jídlo, protože jsou Velikonoce a počítáme, že všude bude zavřeno (jak moc jsme se pletly) a pádíme domů, abychom pokračovaly v našem každodenním rituálu. Přiznám se, že nemáme rády takové to, vstávat v 8, ať můžeme vyrazit a všechno stihnout. Jsme přeci na dovolené proboha. Takže většinou jsme se probudily mezi 9 a půl 10. Než se obléknete, vyrazíte pro snídani .... A my ještě ráno debatovaly nad mapou, takže jsme snídaly asi v 11. Tady se také žádné překvapení nekonalo. Daly jsme si pěkně bagetu s máslíčkem a meruňkovým džemem, mátový čaj a Anča bílý jogurt (já na jogurtu od mala moc nejsem). Pak rychle umýt nádobí a jít se vysprchovat a oblíct. Hlavně nezapomenout klíče a vyrazit směr přístav. Dneska zažijeme naši premiéru s městskou dopravou, poprvé se svezeme metrem. Je půl jedné a my si to štrádujeme na zastávku Noailles, která se nachází na již námi velmi známé třídě La Canebière. Jedem po červené asi 4 zastávky, téměř na konečnou a vystupujeme na zastávce Rond point du Prado. Pak jdeme za nosem hlavní třídou asi 2 kilometry a najednou se před námi rozevírá širé moře. Došly jsme právě na nejslavnější marseillskou pláž Prado. Doufáme, že pak nebudeme nějak bloudit k stadionu, ale Nathalie mně říkala, že nejlepší je to vzít přilehlým parkem podél řeky. Možná, že kdybychom se bývaly otočily při výstupu z metra za sebe, nemusely bychom nic řešit, protože stadion stál přímo za náma. A když říkám přímo, tak hned za náma. Musím říct, že ale cesta na pláž po hlavní třídě byla docela zábavná a nevím proč. Cestou narazíte na pouliční stánek, kde prodávají čerstvé ústřice, ryby, mušle a další mořské potvůrky, dál narazíte na arménský kostelík a spoustu zajímavých budov. Na konci stojí socha Michelangelova Davida. Samozřejmě je to jen jeho kopie, která je od socháře Julesa Cantiniho.
Obešly jsme Davida a když už jsme pomalu vycítily moře, vykouzlilo nám to úsměv na rtech. Ještě taková malá odbočka. Od malička nesnáším moře. Všechny dovolené u moře dopadly tak, že naši mě nechali celý den u bazénu a já se cachtala u hotelu v bazénu, ze kterého jsem skoro nevylezla. Jsem vodní živel, ale moře mě neuchvátilo. Vždycky mně vadila ta sůl na sobě a nevím, jestli jsem se bála medúz a žraloků....Dneska jsem byla překvapena ale sama sebou. Byla jsem nadšená z moře. Netuším, jestli to bylo tím, že jsem moře neviděla už 12 let asi, nebo jestli to bylo tím, že jsem do něj nemusela vlízt, ale nasávala jsem mořský vzduch a užívala si nádherný výhled. Měly jsme štěstí, že foukal vítr, ale jen slabě. Ne jako den před tím, a to jsme ještě netušily mimochodem, co přijde den potom.
Stály jsme na takových kluzkých útesech, jestli se tomu tak dá říct a vyhlížely moře. Na moři bylo spoustu lidí, kteří plachtili, věnovali si kite-surfingu nebo surfingu. Přiznám se, že bylo krásně, teplo, ale voda byla tak ledová. Po chvíli za námi přišli asi 15letý přičmloudlí kluci a chtěli se s námi vyfotit. Myslím, že hlavně s kamarádkou, protože je blondýna. Mimochodem, ona byla po celý pobyt velká atrakce pro místní, hlavně pro arabský snědý typy a černochy. Přišlo mně to, jak kdyby nikdy neviděli blondýnu, ale je pravda, že jsem za celou dobu na ulici potkala asi dvě. Bohužel díky tomu někteří chlapi byli lehce otravní. Kamarádka hocha rychle odpálkovala, ale naštěstí nebyli nějak dotěrní a třetí ne mu stačilo k tomu, aby definitivně opustil náš prostor. My jsme šly zatím podél kamenného pobřeží a došly jsme až k takové ploše, na které se nádherně lámaly vlny a při přílivu obrovské vlny zapříčinily něco jako vodní gejzír.
Na chvilku jsme si sedly a pozorovaly vlny a surfaře, asi tak půl - třičtvrtě hodinky a pak jsme vstaly, abychom navštívily přilehlý park Borély. Ten nám doporučila Nathalie. Park byl poměrně obrovský a je pravda, že v něm bylo opravdu hodně lidí. Rozhodly jsme se, že nejdřív najdeme nějaké toalety a poté si ho projdeme. Toalety mě naprosto konsternovaly. Klasické turecké wc, jestli víte, o čem mluvím. Bez bidetu, bez mísy, prostě na stojáka. Pro chlapy asi nic prazvláštního, pro nás ženy něco naprosto neobvyklého a zvykat bych si na to rozhodně ani nechtěla. V kultivovaném městě jako Marseille jsem tohle rozhodně nečekala a když, tak ne v parku v centru města, ale možná v okrajových chudých čtvrtích. No rychle jsme vykonaly potřebu, umyly si ruce a šly si projít zbytek parku, který byl ale opravdu nádherný. A je pravda, že park má mnoha využití, děti tu hrají na každém centimetru fotbal, lidi sedí a mají piknik, čtou si, fanoušci sportu zde běhají nebo dokonce i cvičí. Především tu panuje opravdová pohodová atmosféra. Potom, co jsme si park prošly nás ale zastihl hlad a protože je neděle a v okolí žádné krámky nejsou, budeme muset jít něco shánět. Vyšly jsme z parku a šly jsme opět k Davidovi, kde jsme viděly nějaké restaurace. Vedle byl něco jako salátový bar s pekárnou, tak jsme tam skočily, koupily si salát a kousek bagety (což jsme ani nemusely, protože jsme ji automaticky dostaly k salátu) a vzaly si to s sebou, že si to s níme na pláži. Já si dala salát s kuřecím masem a Anča těstovinový. Když jsme dosedly na obrubník u moře, vítr trochu zesílil a začalo být trochu nadlidský úkol najíst se, aniž bychom ten salát měly s příchutí vlasů. Salát stál mimochodem asi 4.80€ a měli jste k tomu ještě kus bagety. Především vůbec nešetřily masem, takže opravdu chutný a pocitvý salát. Když si vezmu, že jen o pár korun méně bych zaplatila v Čechách v nějakém salátovém baru a našla bych tam tradičně 4 kousky masa, tak si myslím, že je to celkém fér.
Chvilku jsme nechaly slehnout oběd a natáhly jsme se na obrubník a nasávaly sluníčko, ale tvrdá zem a především nesnesitelný vítr nás vyhnal zpět do parku. A byl to dobrý nápad, měly jsme asi ještě čtyři hodiny času do zápasu, tak jsme se rozhodly je strávit v pohodovém parku. Parku dominuje nádherná alej, na jejímž konci je dům, který trochu připomíná něco mezi domem Austenovské Anglie a zámkem ve Versailles. Budova bylo sídlo Muzea archeologie. Před ním byla kašna nebo fontánka a z něj výhled na álej z druhé strany. Opravdu trochu Versailles. My jsme si šly sednout na trávník, kde okolo nás bylo spoustu rodin s dětmi, které hrály fotbal. Hrozně mě bavilo je pozorovat, jak se baví a jak doufají, že jednou z nich budou Zidanové. Sympatizovala jsem s tím, že děti tráví svůj volný čas venku a hrajou fotbal stejně jako mně můj otec vyprávěl, že když on byl malý, bylo to běžné i u nás, že děti trávili venku čas od rána do večera. V dnešní době samozřejmě všichni víme, že převládá technologie a děti sedí buď na počítačích, telefonech nebo v obchodních centrech.
Slunily jsme se, chvílemi jsme pozorovaly lidi v okolí, hrály jsme žolíky a takhle jsme tam v klidu vydržely tři hodiny a čas utekl jak voda. Najednou bylo půl osmé a my se rozhodly, že pomalu vyrazíme směrem k stadionu. Bohužel cesta podél řeky byla uzavřená, takže plán B byl jít opět po hlavní třídě. V té chvíli jsme nevěděly, že stadion byl hned za zastávkou metra. Věděly jsme, že stačí jít za kýmkoliv po ulici, protože všichni šli jedním směrem, oblečení v barvách Olympique Marseille. Je vidět, že fotbal je i na jihu Francie během velikonočních svátků docela událost, i když se jedná pouze o ligu. Najednou jsme se dostaly k okruhu, kde je již zmíněna zastávka metra, vzhlédneme nahoru a vidíme náš cíl. Stadion Orange Vélodrome. Sakra, jsme fakt hlupky. Všude mraky lidí, hodně hluku, petardy a lidi natěšení na pořádný zápas. Miluju fotbal, ale přiznám se, že nejsem úplně fanoušek francouzské ligy. Trochu jsem měla strach, jaká bude úroveň a aby se nehrál nějaký defenzivní fotbal, protože proti sobě hrály 6. a 7. tým tabulky. Nepředbíhejme však událostem. Byla sice ještě hodina do zápasu, ale my se rozhodly už rovnou jít najít naše místa. Prošly jsme bezpečnostní kontrolou, kde nás ručně prohledávali a prohlíželi kabelku, a batoh a po schodech stoupaly na tribunu, abychom se usadily. Pořadateli ukazujeme lístky, aby nám poradil, kam si máme sednout. Konečně najdeme správnou řadu i místa, sedneme si a rozhlížíme se. Stadion mě nadchnul, protější tribuna byla prázdná skoro, ale hodina do začátku zápasu, to se není čemu divit. Po stranách naproti sobě stály fankluby. Byly to dva rozdílé fankluby a nezdálo se mně, že by byly zcela zpřátelené. Tyhle postranní tribuny byly celkem dost zaplněné fanoušky, kteří už začaly zpívat různé chorály a pořádně fandit.
Nikde jsem ale neviděla fanoušky hostí. Taky že tam vůbec nebyli. Nejen, že tyto kluby jsou v tabulce seřazeny za sebou (alespoň byly), ale vypadá to, že mezi nimi panuje celkem nevraživost. My si zatím udělaly selfiečko společné a kamarádka se tam zapovídala s nějakým místním starším Francouzem. Já se beztak kochala stadionem a nasávala atmosféru. I když kamarádka roky v Čechách hrála fotbal, troufám si říct, že mě fotbal baví stále víc než ji. Kdyby hrál možná takový Bayern a chytal Manuel Neuer, to by byla asi jinak rozparáděná. Najednou nás vyrušily nějací Francouzi, že sedíme blbě, chvilku jsme se s nima dohadovaly a ukazovaly jim lístky, ale prej máme jít o řadu do zadu, tak jsme se omluvily a přelezly sedadla o řadu zpět. Kéž by to byl konec tohoto trapného přesouvání. Za pár minut na to totiž přišli další lidi, kteří nás taky se snažili vyhodit z našich již zahřátých míst. To už jsem byla poměrně vytočená, protože nám to místo ukazoval pořadatel, ale bylo vidět, že je to úplnej trotl s prominutím. Samozřejmě jsme byli ve vedlejší sekci, kterou naštěstí jen rozdělovaly schody, takže jsme nechaly v řadě všechny zvednout, abychom se přemístily do vedlejšího sektoru. Raději jsme se zeptaly vedle našich sousedů, jestli sedíme správně. Už se mně potřetí vážně nechtělo hnout zadkem, ale naštěstí jsme dostaly kladnou odpověď. Najednou byl stadion na naší tribuně zaplněn a i když naoproti byla nějaká volná místa, účast byla hojná. Už se blížila devátá hodina, na obrazovkách byly představeni hráči. Přiznám se, že protože nejsem milovník francouzské ligy, tak jsem znala asi jen jediné jméno. Stadion pomalu začal šílet, hráči nastupovali na hřiště a najednou jsem se lekla, protože zazněly dělobuchy a dýmovnice. Fanoušci začali silně prožívat nadcházející mač.
První poločas byl hodně energický, Sain-Étienne docela se snažilo tlačit, ale nedokázalo se dostat do zakončení, bohužel pro ně však ze dvou brejků zvládli domácí dvakrát skórovat. A to dokonce i dredatý černoušek Bafétimbi Gomis, kterému jsme během zápasu daly krycí jméno "nemehlo", protože je to takovej Honza Koller. Takovej hromotluk, co když mu to nespadne na hlavu, nezakončí. Nicméně se mu to nějakým zázrakem podařilo dostat nohou do brány a tak Marseille odcházelo na šaten spokojený. Já jsem narozdíl od Aničky byla taky spokojená a hlavně proto, že se hrál krásný útočný fotbal. Anča brblala něco o Saint-Étienne a byla rozhořčena, co to předvádí za výkon, ale když si udělají několik šancí a nedokážou ani vystřelit pořádně na bránu, tak je to pak těžký. Při gólech jsem byla ale kolegiální, a tak jsem se ani nezvedala a jen jsem s úsměvem tleskala. Je pravda, že díky tomu jsme vypadaly dost jako exotky. Druhý poločas pokračoval tam, kde skončil první, akorát s tím rozdílem, že Sain-Étienne už si ani žádné šance nedokázalo vytvořit. Naštěstí jsme z toho teď měly víc, protože brána hostů byla přímo před námi a my tak viděly fotbalový míč na na naší polovině hřiště. Marseille ještě zvládla přidat 2 fíky a zkáza byla dokonána. Musím říct, že když jsem viděla, že je 85. minuta a stadion byl plný, tak jsem si při 3:0 říkala, že bychom mohly jít dřív, abychom pak nešly v lavině lidí, ale hned jsem tuhle myšlenku zahnala a říkala si, že zůstaneme a budeme odměněny ještě nějakou brankou. A tak se i stalo. Ve 3. minutě nastavení pěkně prásk! A tak jsem se nakonec zvedla já a dokonce i Anička se nechala strhnout, abychom s fanoušky ten čtvrtý gól oslavily. Nenechte se mýlit, Áňa přesto fandila "zeleným", ale tenhle zápas musela vzdát. Nejlepším hráčem byl dle očekávání vyhlášen Florian Thauvin, který dvakrát skóroval a jednou přihrával na gól. Z dálky nevypadal ani špatně, ale pak když jsem si ho vygooglila, tak mě to rychlo přešlo. Typickej šampónek a ještě pískle. Upřímně mě fotbalisti neberou už od doby, co mě bylo 13, zato hokejisti, to je jiná pastva. Jen na koukání ale samozřejmě! Ještě jednou konečný výsledek 4:0, finální písknutí sudího a oslavy můžou začít. Nebo ne, všichni rychle na metro!
Samozřejmě jsme se dostaly do laviny, ale naštěstí hodně lidí bydlelo v okolí nebo šlo jiným směrem, takže v metru jsme tak přeplněný nebyly a dokázaly jsme se vejít ještě do prvního metra a nečekat 10 minut na další spoj. Vystoupily jsme opět na Noailles a vyrazily vzhůru kolem kostela pěkně domů. Po cestě mě překvapilo, že Carrefour měl otevřeno ještě o půl 12. A na výloze bylo napsáno, že v pondělí mají na Velikonoce otevřeno do 1. Tak super, to je v suchu, kdybychom něco ještě potřebovaly. Z Carrefouru zrovna vyrazily takový dva "vtipálci", černoši, kteří na nás něco po cestě povykovali. My je ignorovaly a jen se smály. Když jsme jim neodpovídaly, tak zkoušeli „English? Deutsch...Espaňol?" Furt jsem se smála, ale kdyby za námi zatáčeli za kostelem, tak už bych se smát asi přestala. Naštěstí jsme periferně viděly, že přechází na druhou stranu a ještě na nás něco volali. Kamarádka jim francouzsky popřála dobrou noc a oni se smáli, že mluvíme francouzsky. Naštěstí to pro ně nebyl popud se za námi vrátit. Upřímně byli docela sympaťáci ne jako ti ostatní otrapové, takže jsem to brala docela humorně. Už míň humorně jsem brala dalšího černocha, kterej za náma už ale zatočil, akorát po druhé straně třídy a kamarádka mě pak upozornila, že se zastavil a sleduje, kam jdeme. Tak to jsem opravdu neměla dobrý pocit. Stále jsme se otáčely a já byla připravená, že to někde fikneme, aby nebylo vidět, kam jdeme, ale naštěstí někam zašel. A my měli byt na konci takové uličky na kopci, odkud od kostela vidět už nebylo. No, v noci bych se sama v Marseille potulovat asi po*****a. Sami si doplňte. To není jako v Hradci, kdy se jdu na frajera v zimě o půlnoci projít. I když ani to už dneska snad radši nedělám. Došly jsme konečně domů, Anča se podívala na telefon a podivovaly jsme se, že i přesto, že jsme se flákaly v parku, tak jsme nakonec nějakých 13 kilometrů nachodily. Bylo už pozdě, takže před spaním už žádný cpaní a nakonec jsme ani hlad neměly, i když už jsem od salátu nic nejedly. Ještě jedna partička žoliků a jdeme hajat. Před tím než jsme zhasly, tak jsme se domluvily, že další den bychom mohly celý den na pláž. Já jsem úplně asi nadšením nejuchala, ale říkala jsem si, že udělám Anče radost a ona další den zas se mnou vyrazí na hlavní turistickou atrakci - Notre-Dame de la Garde. Tak jsem souhlasila a teď už jsme vážně zhasly, já jsem ještě na tajňáka dala jeden díl Survivora (hroznej závislák) a zaklapla jsem taky telefon.
Bc. Klára Vorlová
Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.
