Marseille část třetí - město

02.05.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

Když jsem se po 10 minutách propletla vedlejšími uličkami, zamířila jsem nahoru k nádraží. Z dálky jsem si všimla, jak se v okolí pohybují ti dva Češi, kteří se mnou seděli v letadle, ale šli na opačnou stranu, takže jsem neměla ani příležitost je pozdravit. Anička už mně psala, že je na místě, tak jsem jen odepsala, že se sejdeme u Mekáče (McDonald). Konečně jsme se shledaly, přivítaly se a s velkým loďákem na kolečkách jsme vyrazily koupit snídani do centra. Anička se cestou rozkoukávala, ale bylo vidět, že je z cesty hrozně unavená. Cestovala ze Saint-Étienne celou noc a navíc nespala, protože byla předešlý den do rána pařit. Klasika. V tomhle jsme úplně jiné. Anička je spíš takový dobrodružný typ, ráda se baví a je velmi bezprostřední, já naopak se necítím v novém prostředí, nejsem vůbec party girl a mám ráda svůj klid. Myslím, že mix nás obou by byl naprostý ideál. Přišly jsme tedy na hlavní třídu (tam, kde je ten kostel), která se nazývá La Canebière. Mimochodem konečně jsem si našla název toho římskokatolického kostela a je to Kostel svátého Vincence z Pauly. Nejdříve jsme šly do pekárny, kde Anča koupila bagetu, sobě croissant a já jsem si koupila takovou mandlovou kapsu, ale spíš také z máslového těsta. Mimochodem věříte mně, že jsem za celou dobu pobytu si nekoupila ani jeden croissant?! Ještě jsme skočily do Carrefouru, kde jsme koupily pití, džus, máslo, džem a šupky domů, protože už nám opravdu kručelo v břiše. Byla jsem pyšná, že jsem mohla já provést Aničku, i když ona žije ve Francii, a tak jsem nás dovedla domů. Udělaly jsme si snídani, Anička se šla taky vysprchovat, a když jsem viděla, jak je zmordovaná a že by s ní nic nebylo, dala jsem ji prostor, aby se vyspala.  Já jsem mezitím zhlédla pár dílů Survivora a Anča si dala 2-3 hodinky šlofíčka. Možná si řeknete promarněný čas, ale když víte, že někdo nespal asi 27 hodin a že by byl stejně jen protivný, tak mu ten prostor prostě dáte. 

Kolem půl druhé se Anča probrala, tak jsme se trochu daly do kupy a začaly studovat na internetu a v mapě, kam bychom mohly jít na oběd a jaký dnes bude plán. Rozhodly jsme se pro nedalekou řeckou restauraci. Já vím, jsme ve Francii, ale měli jsme chuť na lehčí kuchyni a upřímně tahle restaurace byla jediná poblíž s hodně dobrými recenzemi. Asi 10 minut od bytu na druhou stranu od přístavu jsme konečně našly náš vytoužený cíl. Vzhledem k tomu, že už bylo něco po 2. hodině, téměř všechna meníčka byla vyprodaná, a tak nám bylo doporučeno, abychom si každá dala talíř s různými vzorky jídel. Nakonec jsme daly na servírčino doporučení a udělaly jsme dobře. 

Hrozně nás to jídlo nadchlo a přiznám se, že kromě hub, které prostě od malička nepozřu a dělá se mně z nich fyzicky vážně špatně a nějakých koprových závitků, bylo vše velmi dobře ochucené a opravdu jsme si pochutnaly. K tomu jsme dostaly teplý pita chleba. Nakonec jsme se daly do řeči, tedy pro upřesnění Anča se dala do řeči, já jsem již vysvětlovala, že se svojí francouzštinou bych si moc nepokecala, s číšníkem. Dokonce říkal, že pracoval kdysi s Čechem a že by se sem chtěl jet podívat. Dal nám pak zdarma ochutnat banánový likér z Řecka, který byl strašně dobrý. Druhou rundu už jsme odmítly, protože jsme chtěly mít čisté hlavy a ještě jsme před sebou měly celé odpoledne „šmajdání“ po městě. Po obědě jsme se zvedly a vyšly vstříc nedalekému paláci Longchamp. Parčík před palácem s přilehlou fontánou zrovna procházel rekonstrukcí.  Uvnitř budovy je muzeum, které jsme ale vynechaly, nicméně jsme se prošly nahoru do zahrad a dolů po schodech do parku, kde byla „Zábavná ZOO“ (Funny ZOO). Celou dobu jsem čekala někde zvířata, ale nějak ne a ne na ně narazit, až po chvíli nám to došlo. Hlavní atrakcí byla trochu jiná zvířátka. 

Parkem jsme prošly zpět, opět nahoru po schodech, parčíkem dolů k paláci a z paláce jsme vyšly opět po jedné z hlavních tříd dolů k přístavu. Sice jsem předchozí odpoledne přístav prošla, ale Anička tam ještě nebyla a upřímně na mě atmosféra přístavu tak pozitivně dýchala, že mně vůbec nevadilo se tam jít projít znova. Přístav je takový pražský Václavák. Opět jsme se šly podívat až za hradby, kde jsme si na chvíli sedly a chvíli se kochaly výhledem. Spoustu lidí zde sedělo ať v partě přátel, nebo sami, aby si v klidu přečetli knihu nebo jen pozorovali moře. Jediná nevýhoda oproti předešlému dni byla, že zrovna začal vanout trochu silnější vítr. Chtěly jsme si udělat spolu fotku, ale vítr nám furt vlál vlasy do obličeje. Nakonec se nám to podařilo, ale přiznám se, že to nebyl zrovna náš „finest moment“ (nemůžu nějak přijít na trefnější ekvivalent v češtině).

Vyrazily jsme tedy zase o dům dál. Prošly jsme okolo hradeb zpět do přístavu a vydaly se dál podél pobřeží a jen o pár metrů na nás vykoukly dvě skleněné budovy, z nichž jedna je muzeum, kde zrovna probíhala výstava podmořského světa. Naproti přes silnici se tyčí další stavba, kterou je katedrála La Major. Je to bazilika, jejíž nynější podoba pochází z konce 19. století, ale budí dojem arabského vlivu. Také je postavena v byzantsko-románském architektonickém stylu. 

Z katedrály jsme se opět vydaly podél pobřeží dál, protože jsme dostaly tip od Nathalie, kam jít nakupovat. Jsme ženský, takže to by bylo, abychom se nezašly podívat do obchůdků na nějaké ty hadříky nebo blbinky. Zajímavé je, že do mých 16 - 17 let mě naši museli přemlouvat, abych si jela něco koupit na sebe. Úplně jsem to nesnášela a běžela jsem se zavřít vždy do pokoje jen, když jsem slyšela slovo nakupovat v kombinaci s oblečením. Nevím, jestli to bylo tím, že od mala jsme jezdily s tátou do Vídně pro vinylové desky (je to DJ už přes 25 let) a vždycky jsme s mámou trávily několik hodin na slavné Mariahilfer Straße v obchoďácích, nebo že jsem byla vždy při těle a jako malá se nerada oblékala. Těžko říct, ale vím, že na gymnáziu se to pomalu otáčelo a dneska už jsem stejný maniak jako skoro každá ženská. Co mě překvapilo, že před obchodním centrem, které se nazývalo Les Terrasses (du Port), stáli u každého vchodu členové security a nejen, že prohledávali každému jednotlivě batoh nebo kabelku, ale také každého projížděli detektorem. I když jste jeli směrem z parkoviště výtahem do budovy, také vás zastavili securiťáci, aby vás prohledali. Tohle byl jeden z mála momentů, kdy jsme dostaly pocítit momentální atmosféru Francie. Na běžných lidech jste ale nikde strach nepoznali. Jen na některých místech byla zvýšená bezpečnost.

To, co jsem si ale o Francouzích potvrdila i díky jejich laxnímu chování je to, že všechno řeší bohužel až 5 minut po dvanácté. Takže upřímně to, co se tam momentálně děje, mě vůbec nepřekvapuje a je to jen logické vyústění jejich benevolentní imigrantské politiky. Kór samozřejmě v Marseille by člověk řekl, že hrozí největší nebezpečí, ale kupodivu si troufám říct, že tomu tak není. Možná právě proto, že Marseille se přizpůsobilo a je to defacto město, kde migranti vedle sebe žijí, jsou v pohodě a mají zde velký prostor. Je to takový jejich stát. Tím ale vůbec neodsuzuji to město, díky právě všem těmto okolnostem je tam relativní klid. Nicméně zrovna jsme se trefily s návštěvou v době, kdy bylo turecké referendum a těsně před prvním kolem francouzských prezidentských voleb, což později bude hrát roli, ale nepředbíhejme ve vyprávění.

Zdroj: http://www.ingerop.fr/fr/activite/les-terrasses-du-port-marseille

Když nás security pustilo, rozhodly jsme se podívat do našich oblíbených módních obchodů ZARA a H&M. Já jsem neodolala a koupila si dva kousky, ale to víte, krásné sáčko v broskvové barvě s 30% slevou tam nemůžu nechat. Hahaha. Kamarádka asi neměla tu správnou nakupovací náladu a nic si nevybrala. Nakonec jsme zašly ještě koupit nějaké jídlo na večeři a snídani do místního obchodního řetězce Monop. Patří prý k těm dražším, ale nějaký extrémní rozdíl od Carrefouru jsem tedy necítila. Když jsem ale přišla hned k zelenině, myslela jsem, že jsem jak Alenka v Řiši divů. Všechno nádherně poskládané, omyté, čerstvé. Žádná plesnivá zelenina, nic otlučeného a o výběru ani nemluvě. Měla jsem chuť si to pořádně vyfotit a ukázat v Čechách supermarketům, jak to má vypadat, ale vzhledem k tomu, že jeden člen ochranky na mě divně koukal při mém pokusu, tak jsem zvládla vyfotit jen vystavenou zeleninu v košíkách, což je asi tak 1/5 výběru. Upřímně jsem se naučila většinu zeleniny nakupovat u soukromníků a zdá se mně, že lidé pomalu přestávají být ochotni brát všechno, co jim supermarkety nabízí, odmítají politiku řetězců, kteří zkouší, co Češi vydrží a raději si o pár korun připlatí za kvalitu a chuť. Když chodím například u nás k „Hrbkovi“, a to si myslím, že ještě není ten nejlepší dodavatel, tak se nestačím divit, kolik lidí tam nakupuje. Jinak ceny jsou na Francii také docela normální. Samozřejmě nelze srovnávat ceny potravin v ČR a ve Francii, protože i platy jsou velmi rozdílné. Ale tyto ekonomické a politické debaty by vydaly na knížku. Přesto kiwi v přepočtu za 7 Kč (stejné jako u nás), salát za 25 Kč (když není v akci, tak také velmi podobná cena) a ještě vypadá oproti našemu milionkrát líp. Co mě ale dopálilo, že i nejdražší kozí sýr je ve Francii stále levnější než u nás. 200g jsme kupovaly za 1.78€ (necelých 50 Kč) a u nás 200g se dá koupit za 90 Kč (dobře Lidl ho myslím jediný prodává asi za 70 Kč) a 300g značkový kozí sýr jsme kupovaly za 2.50€ (65 Kč), to je prostě naprostý výsměch. Naopak šunky, to je jiná kapitola. To se přiznám, nechtělo kupovat ani mně. Přeci jen 150g vakuované debrecínky v přepočtu za 45 Kč mě nevábilo.

O Monopu ještě budu vyprávět jednou, ale opravdu mě uchvátil. Výběr ve všem asi tak milionkrát větší a přitom je to docela malý prostor, ale narvaný potravinami a ne prázdnými a širokými uličkami. Takže jsme si nakoupily pěkně na večerní salátek a vyrazily jsme na zpáteční cestu domů. Ono už totiž bylo asi skoro půl 8. večer, a ačkoliv se to nezdá, tak už jsme něco nachodily. Anička pak našla večer v nějaké své aplikaci, že jsme nachodily 16 kilometrů, a to si vemte, že jsme vyšly až po 2. hodině. Většinou jsem v Čechách vařila já, když Anča přišla na návštěvu, ale tentokrát se ujala přípravy salátu ona a třikrát jsem jí nebránila. Naučila se nějaký skvělý recept na zálivku z dijonské hořčice, olivového oleje, jablečného octa a citronové šťávy, pěkně zamíchat se salátkem s rajčetem, kozím sýrem a uvařeným vejcem a já jsem opekla bagetu na krutony. No jaká lahoda to byla. Mimochodem saláty jsme se cpaly skoro každý den. Za prvé jsem těsně před odjezdem najela na trochu střídmější režim a nechtěla jsem mít kila nahoře a za druhé to byla pro nás nejrychlejší, nejlevnější a nejlepší možnost stravování. Tohle byl zrovna jeden ze dvou dnů, kdy jsem si v jídle trochu dopřála a nežinýrovala jsem se. Však taky je to dovolená a ne odtučňovací tábor, ale přeci jen další dva zas trochu stáhnu opasek, ať si nemusím nic vyčítat. Po jídle jsme už byly docela vyřízené, takže jsme si zahrály pár partiček žoliků a šly spát. Respektive ještě jednoho Survivora na dobrou noc a pak už do říše snů. 

Bc. Klára Vorlová

Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.