Marseille část druhá - Not English!

01.05.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

Anglicky umím, řekla bych, docela dobře i díky tomu, že jsem chodila na výběrovou jazykovou základní školu a měla jsem ji od 1. třídy, ale i díky dobrému učiteli na gymnáziu, který dokázal motivovat moji největší neřest - lenost. Bohužel s francouzštinou to je úplně jiná story. Od 6. třídy jsme si povinně museli vzít druhý jazyk, takže po nátlaku rodičů jsem zvolila francouzštinu, kterou jsem se tedy na základní škole učila 4 roky. Při výběru druhého jazyku před nástupem na gymnázium jsem měla velké dilema. Já jsem chtěla začít se španělštinou, ale rodiče apelovali, že bych měla pokračovat ve francouzštině a nezahazovat 4 roky studia. A teď si přesně přehrávám tu scénku ze Smolíkových, kdy Gábi říká „Proč jsem si já bláhová nevzala radši Pištu Hufnágla!“ Takže „Proč jsem si já bláhová radši nedala španělštinu!“ Jsou asi dva případy v životě, kdy jsem si říkala, že já radši neposlechla rodiče, ale tohle není ani jeden z nich. Samozřejmě jsem si napsala francouzštinu pro pokročilé, ale protože nás na pokročilých nebylo dostatek, museli jsme jít do začátečníků. Takže úplná ztráta budoucích 4 let. Přišly jsme do prváku, cítili se jako hvězdy, nohy nahoře, leháro, všechno jsem zvládali levá zadní. O hodinách jsme s kamarádkou radši procvičovaly anglickou konverzaci místo francouzské gramatiky a jak plynuly roky, ve třeťáku zjistíte, že najednou jsou všichni větší hvězdy než vy a ve čtvrťáku, že neumíte pořádně ani kváknout. Z francouzštiny jsem nematurovala, takže nad námi paní profesorka (s kterou mimochodem vždy ráda zajdu na "kávu") zlomila hůl a nechala nás si dělat svoje věci. A teď nejen lituju, že jsem si nedala španělštinu, ale i toho, že jsem alespoň nematurovala z té francouzštiny a nenahecovala to. Pozdě bycha honiti. Ach, ta mladá nerozvážnost.

Moje francouzština je asi na úrovni: „Bonjour, une baguette s’il vous plaît. Merci“. A tím to tak končí. Čili velmi tristní. Velmi dobře si pamatuju, jak jsme si říkali v hodinách, že Francouzi jsou velcí nacionalisti a nechtějí hovořit jinak než francouzsky. Oni vám rozumí, dokonce umí anglicky, ale nehodlají s vámi komunikovat. Přesto jsem přišla k okénku, abych si koupila lístek, pozdravím Bonjour, slečna s úsměvem odpoví a pak spustím anglicky a slečně se změní výraz a zrudne o 6 odstínů. Přiznám se, že to bylo velmi nepříjemné. Dopředu jsem měla zjištěné, co jak stojí, takže, když mně říká, že chce 11euro, říkám jí, že chci na studenta a vím, že ani pro dospělého to nestojí 11 euro, ona naštvaně opět zopakuje 11 euro a já si stále stojím za tím, že ji 11 éček vážně nedám. Ona pak říká 2 lístky a já, že chci jen jeden na studenta a ukazuju ISIC. Naštvaně mně tam hodí jízdenku a vrátí mně peníze a já radši rychle odcházím. Hrůza. Možná, že kdybych byla němá, chovala by se přívětivěji. Po chvíli jsem přemýšlela, že tohle bych asi zvládla ještě říct francouzsky, ale jsem taky trochu hrdá a říkám si, jakýpak copak. Dělá na letišti, ať si zvyká holčina! Už vidím, že je autobus pomalu naplněn a bude odjíždět, tak si hodím kufr dolů a chci nastoupit, jenže stále držím ledové kafe v ruce a řidič mně samozřejmě říká, že s pitím ne. No pecka, koš tam nikde nemá, tak co teď? Řidič mně ukazuje, že za autobusem je jeden. Tak to tam jdu vyhodit a on už zavírá dveře. No počkat!!! 

Sakra, mám tam kufr. To by byla velká paráda! Naštěstí mě vidí, tak mně zas otevře dveře, já rychle zasednu a konečně můžu napsat Nathalie, u které máme zaplacený pronájem pokoje, že jsem dorazila. Cestou z letiště pozoruji, jak se mění Marseille od těch okrajových čtvrtí po centrum. No řeknu vám, že mimo centrum bych snad raději ani zavítat nechtěla. Po 20 minutách dorazil autobus na nádraží Saint Charles.

Zdroj: http://marseille.ca/transportation/train.html

Na nádraží bylo „nečekaně“ hodně lidí. Pátek v poledne a před Velikonoci, tak co jsem si myslela. Mapu jsem sice měla vytištěnou s cestou k ubytování, ale upřímně stejně jsem se v prvních minutách cítila trochu ztracená. V první řadě jsem si sundala svršek, protože kožená bunda v 22°C opravdu není to nejvhodnější oblečení. Vyndala jsem telefon, rychle si zařídila tarif na den, abych měla i data a případně se mohla s kýmkoliv spojit, dokud nenajdu Wi-Fi. Ale co teď? Nathalie mně ještě neodpověděla, a tak jsem se rozhodla najít někde nějakou kavárničku. Jdu na první přechod a držím telefon, že zavolám kamarádce Aničce, která za mnou má další den ráno dorazit. Ale najednou cítím něčí ruku na moji. Starší drobná Francouzka na mě okamžitě spustí, ať si ten telefon zandám. Jen si nemyslete, já relativně rozumím, ale nedomluvím se pořádně. Já ji odpovídala anglicky a ona, jestli jsem na prázdninách, tak jsem přitakala a ona, ať si na tohle dám vážně pozor. Že pokud budu držet telefon v ruce, někdo přijde a rovnou mně ho vytrhne. Je to tam prý na denním pořádku a kór u nádraží si prý velmi rádi vytipovávají turisty. Tahle rada mně byla po celou dobu pobytu docela nápomocná. Paní mně dokonce dala na sebe číslo, kdybychom sháněly ubytování s kamarádkou, ale my měly všechno zařízené. Nechtěla jsem ji však za tu pomoc odbýt, tak jsem si ho vzala. Docela tu fungovalo, ona rozuměla anglicky a mluvila na mě francouzsky a já ji rozuměla, ale odpovídala ji anglicky. Rychle jsem teda postupovala dolů od nádraží a hledala nějakou hlavní třídu. Po chvíli, když jsem prošla takovou muslimskou čtvrtí, respektive spíš pasáží, došla jsem na jednu z těch hlavních tříd. Sedla jsem si do kavárny a zavolala kamarádce. Hned jsem se raději zeptala číšníka, jestli mluví anglicky a on bez problému odpověděl, tak jsem si říkala: „Díky bohu, aspoň někdo!“. Já vím, že jsem říkala, že kávu moc nepiju, ale potřebovala jsem si spravit chuť po té hnusné ledově kávě se Sturbucksu a navíc se trochu probrat. Dala jsem si jen klasické espresso. Volala jsem si chvíli s kamarádkou a konečně se mně ozvala Nathalie, se kterou jsme se domluvily, že se sejdeme na nádraží za půl hodiny. Vysrkla jsem kávu a chtěla platit. No byla jsem trochu překvapená, protože jsem měla naúčtovanou dvojitou kávu. Tak to se nezlobte, ale to ani náhodou. Bylo to normální espresso, u nás nechvalně známe jako piccolo, které ale samozřejmě nikde jinde než u nás neexistuje. No ale tak jsem mu teda těch 3.40€ zaplatila a říkám si, že na to kašlu. Samozřejmě jsem obeznámená, že ve všech restauračních zařízení a v kavárnách mají spropitné v ceně, takže si nechám vrátit pěkně a vstávám k odchodu. Číšník se mě ještě ptá, odkud jsem a co v Marseille budu dělat, tak mu to ve 3 větách řeknu a už pochoduju zase nahoru pěkně k nádraží.

S Nathalie se máme sejít uvnitř u McDonaldu a naštěstí ji okamžitě poznávám. Hned si vše vysvětlujeme a odvádí mě směrem domů. Její byt je asi 10 minut od nádraží a 15 minut od přístavu. Po cestě jsme si anglicky povídaly a já byla ráda, že se mnou mluví anglicky, i když někdy se neuměla tak dobře vyjádřit. V tu chvíli mně to bylo úplně jedno po předešlých zkušenostech. Nathalie mohlo být okolo 40 let. Zjistila jsem, že má 4letého syna Diega, začala opět studovat, v Marseille žije asi 9 let a přistěhovala se tam z Paříže. Dřív dělala produkční v televizi, ale nakonec se rozhodla skončit. Přišly jsme do bytu, všechno útulný, Nathalie se omluvila, že nestihla uklidit, což mě v tu chvíli bylo docela jedno. Pokoj byl prostorný s balkonkem malinkým, ale dost chladný, což nakonec nebylo úplně příjemný, ale měly jsme tam teplý přehoz. Diega jsem ani neviděla, protože odjížděli na Velikonoce na venkov někam k Nice a nechali nás tam samotné až do úterý. Já si konečně odložila kufr, převlékla se a na chvíli si natáhla, abych všechno vstřebala. Začala mě dost bolet hlava, ale to bylo podle mě trochu ze stresu, a že jsem vůbec nepila a nejedla. Mezitím Nathalie odjela, já koukám na hodinky a 3 hodiny pryč. Tak jsem ještě dala vědět domů našim, že je vše v pořádku a vyrazila jsem prozkoumat tajemství Marseille. V první hodince po příletu mě teda město příliš neoslnilo i s přihlédnutím k různým okolnostem, ale musím říct, že to se mělo za chvíli změnit. Nathalie nám tam nechala různé průvodce a mapy, dala mně doporučení, co a jak. Já jsem vyrazila směrem dolů na hlavní třídu. Po chvilce jsem procházela okolo kostela, který jsem si určila jako stěžejní bod, podle kterého se budu orientovat. Vždy když jsem byla poblíž něho, věděla jsem, že jsem správně.

Nezjistila jsem, jak se kostel jmenoval, nicméně jsem šla směrem dolů, odkud jel autobus a auta a po 10 minutích jsem došla k přístavu. Cestou jsem se ještě zastavila v Carrefouru, kde jsem si koupila oběd, což bylo jablko, banán a voda. Mimochodem Carrefour mně osobně v Čechách dost chybí. Zrovna u nás v Hradci jsme ho měli v obchodním domě Futurum, ale pak vlastně řetězec odkoupilo Tesco a Carrefour se stáhl z ČR. Přesto dnes Hradečáci Futuru neřeknou jinak než Carrefour, respektive zkráceně Carre (kár). Jen jsem dorazila do přístavu, tak jsem se neubránila širokému úsměvu, moře, lodě, Marseillský „kolo kolo mlýnský“, sluníčko, nádhera. Jsem ráda, že jsem jela na jaře, když není sezona a kolem mě se nehemží tisíce turistů. Vlastně turistů tu bylo opravdu jen poskrovnu.

Samozřejmě Marseille je stát ve státu a je to cítit na každém kroku. Přistěhovalců je to opravdu habakuk. Samozřejmě pro Afričany je to velmi jednoduché se sem dostat přes Středozemní moře. Na ulicích vidíte místní, kteří ale pocházejí buď ze Severní Afriky, ať už z Maroka či Alžírska, nebo z centrální Afriky. Což samozřejmě poznáte na barvě kůže. Ačkoliv bylo slunečno, vál trochu vítr a při jednom z mých pokusů o fotku přístavu, mně odvlál můj klobouček. Naštěstí nějaký francouzský gentleman ho zastavil a přinesl. Jen tak mimochodem dámy, musím říct, že Francouzi jsou celkem pohlední. Po celou dovolenou jsem se docela kochala, i když samozřejmě musíte trochu v záplavě migrantů hledat, pokud nejste na muslimské či africké typy. Přístav jsem pomalinku prošla, došla jsem vlastně až k hradbám, které jsem obešla, a najednou se přede mnou otevřel pohled na širé Středozemní moře. Ještě to nebyl ten nejhezčí výhled, ale i tak to pro mě byl zážitek. V okolí jsem se pohybovala asi 2,5 hodinky a pak jsem se pomalu vracela zase na byt. Přeci jen večer sama ve městě jsem se potulovat nechtěla, na to nemám koule.

V Marseille je normální, že sem tam někdo na vás zařve i za bílého dne, hlavně chlapi a samozřejmě především „přičmoudlý“, ale tak to je jako všude ve světě. Nejlepší je mít sluchátka v uších, kochat se, ignorovat je a tvářit se sebevědomě a dělat, že jste místní. Tahle strategie mně také přišla dost vhod během pobytu. Vracela jsem se zpátky na byt, cestou jsem míjela kostel, takže jsem nikde nezabloudila a ještě jsem se vydala na druhou stranu od bytu hledat něco k večeři. Našla jsem lokální obchůdky jako řeznictví, zeleninu a pekařství. Tam jsem si koupila bagetu, vedle v malém obchůdku mozzarellu a vyrazila jsem domů.  Už jsem opravdu měla hlad, protože v 7 ráno jsem měla rýžové pufy, pak jablko a ani ten banán jsem nesnědla a to bylo vše. I když se snažím doma pečivu vyhýbat, ve Francii jsem se opravdu moc nerozpakovala. Co byste tam taky chtěli jíst, když ne jejich vynikající bagety? Trošku jiná písnička od českých polotovarů.  Zbytek večera už jsem měla nožky nahoře a rozhodla jsem se hlavně dospat trochu ten deficit, protože upřímně řečeno jsem se na Strahovských kolejích do růžova zrovna nevyspala.

Bonne nuit!

Bc. Klára Vorlová

Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.