Marseille část první - Bienvenue

28.04.2017 napsal Bc. Klára Vorlová

Aneb takhle vznikl nápad odjet na Velikonoce na dovolenou. Nutno podotknout, že jsem za hranicemi ČR nebyla asi 7 let. Ty brďo, ještě teď když si říkám, že je to už 7 let, se mně dělají mžitky před očima. A dál než za hranicemi našich sousedů jsem nebyla dobrých 12 let! Já vím, říkáte si, že přeci pracuji v cestovce. Ale to víte, kancelářská myš. Nejdřív bylo potřeba dostudovat, v 19 jsem vyletěla z hnízda a osamostatnila se, takže celý můj život se točil kolem školy a různých brigád. Celý prázdniny jsem trávila taky po pracích a brigádách. Nejdřív titul, pak zábava. Přesně loni jsme konečně s kamarádkou koupily zpáteční letenky do Osla za 500 Kč a hrozně jsem se těšila, že konečně po státnících v srpnu vyrazím po letech na dovolenou poznávat svět, ale bohužel do toho zas na poslední chvíli zasáhly zdravotní problémy. Fakt smůla. Letos jsem si řekla, že mě ale nic a nikdo nezastaví! Ani můj šílený strach z letadel. Je to paradox. Jako malá jsem byla jedna z mála ve třídě, kdo každý rok lítal na dovolenou někam do zahraničí, a z létání jsem neměla nejmenší strach. Na gymnáziu se to naprosto otočilo. Všichni začali cestovat a já jsem seděla doma na zadku a začala jsem mít z létání obrovský respekt. Vzhledem k tomu co se za ty roky všude dělo, jsem začala být ostražitá, možná až paranoidní. Vím, že letadlo je stále nejbezpečnější prostředek, ale přeci jen… To jsem ale trochu odbočila.

Domluvily jsme se  s mojí dobrou kamarádkou, která již půl roku žije v Saint-Étienne, že si uděláme dovolenou spolu a obě se sejdeme až v Marseille. Shodou okolností měla také volno, protože i Francouzi dodržují Velikonoce, takže to krásně vyšlo. Letenky byly tedy koupené, dovolená nahlášená, všechno zařízené – ubytování přes Airbnb, doprava z Vídně, práce hotová, tak už jen si zabalit a vyrazit. Bylo hned poznat, že jsem neletěla x let, protože jsem hrozně hrotila balení a váhu a rozměry příručního zavazadla. Ještě na letišti jsem byla hrozně nervózní. Kdybych věděla, že se to vůbec nehrotí, mohla jsem si ušetřit spousty stresu, který neprospívá mému tělu! Původně jsem měla zařízený odvoz na letiště brzy ráno, ale nakonec jsem usoudila, že bude jednodušší přespat v Praze. Jako vždy mě zachránil můj nejlepší kamarád Marek, u kterého jsem přespala na kolejích. Vyrazila jsem tedy ve čtvrtek po práci na autobus a v Praze metrem pěkně do Dejvic, kde jsem kamaráda vyzvedla ve škole. A pěkně na Strahov! Trochu jsme se rozkoukala, a protože už bylo docela pozdě, vyrazili jsme do tamní luxusní restaurace a lá Imperiál Strahov, neboli do místní Menzy. No jídlo vypadalo, jak by řekli Angličani, velmi „posh“ (nóbl až snobsky), ostatně jako při každé mé návštěvě, ale chuťově se tomu nedalo nic vytknout. 

Připadala jsem si trochu jak na škole v přírodě, ještě s tím čajem, ale jak pravil Seneca: „Hladový nepohrdne ničím.“ Na kolejích jsme si zahráli ještě nějakou hru, šla jsem se vysprchovat a spát, protože na vstávání o půl šesté teď nejsem zvyklá. Ráno jsem se snažila nedělat velký kravál, umyla jsem se, sebrala své saky paky a vyrazila na autobus. Od kolejí jede autobus na Divokou Šárku a tam už jen přestoupit na Ruzyň. Sice jsem měla online check-in, ale raději jsem přesto jela na letiště dřív. Jen jsem vystoupila na Terminálu 2 a hned na mě dýchla ta správná cestovatelská nálada. Právě tam mně začalo docházet, že asi vážně odletím a konečně uvidím taky něco jiného než stěny mého útulného bytečku nebo naší kanceláře. Kontrola dopadla v pořádku, kolegyně Markéta mě na vše připravila, hlavně jak nakládat s tekutinami, takže naštěstí vše proběhlo hladce. Gate jsem našla okamžitě, takže teď už jen čekat. Do boardingu zbývala asi ještě hodinka a čtvrt, ale uteklo to ein zwein. Ještě si odskočit na toalety a samozřejmě nezapomenout selfiečko před odletem. Já vím, zlozvyk dnešní generace. 

Najednou vidím, jak se rovnáme do řady, abychom nastoupili do letadla. Drtivá většina kolem nás byli Francouzi, takže už jsem začala nasávat francouzskou atmosféru. Konečně nastupujeme do letadla. Letušky tak nějak odtušili, kdo je Francouz a kdo Čech a podle toho zvolily pozdrav. Z nějakého důvodu dostaly pocit, že asi budu Francouzka, takže hezky se pozdravíme „Bonjour“ a teď už jen pěkně najít sedadlo. Dopředu vím, že budu sedět v uličce, ale zas tak mně to nevadí. Vedle mě už jsou sedadla obsazená, sedí tam dva muži ve středních letech, tak okolo 40ky a zdraví mě ,,Hello“. Tak jim taky anglicky odpovídám a okamžitě se spolu začnou bavit česky, tak se trochu uchechtnu a sednu si. Vyndám si tablet, na který se mně doma jenom práší, ale tohle je přesně ta pravá situace, kdy je třeba ho využít. Stáhla jsem si tam hezky nějaké díly Survivora, americké verze Trosečníka, Robinsonova ostrova, nebo jak se to jmenuje. Nedá mně to, ale musím podotknout, že českou verzi jsem viděla jen pouze jednou 10 minut při náhodném přepínání TV, kdy mě zaujal soutěžící David. Docela známý obličej, ale vůbec mě nenapadlo, odkud bych ho mohla znát. Přepnu to na jiný program, protože soutěž mě nezajímá. Bohužel všechny české mutace a odnože zahraničních soutěží jsou pro mě brak. Od Hlasu, Masterchefa až po Survivora. Miluju originální verze a ne proto, že bych byla zastáncem všeho zahraničního, to naopak, ale protože to má úroveň na rozdíl od českých produkcí. O dva dny později najednou čtu na facebookových stánkách mé bývalé fakulty článek o profesorovi Davidu Chaloupském. Už je vám to jasné? No jasně, že ho toho Davida z ostrova znám! Sice jsem neměla tu čest nikdy chodit na jeho kurzy, ale pamatuji si, že mně vždy byl velmi sympatický. Opět velká odbočka, omlouvám se! Já když se do něčeho položím, tak se vším všudy! Vyndám tablet, zapnu Survivora, protože věřím, že mně to trochu pomůže v mém vzrůstajícím strach z létání.

Už vím, že za chvíli budeme startovat, takže začínám cítit napětí, motýlky v břiše a podobně. Letadlo startuje a já radši koukám do tabletu. Kolečka se odlepují od runwaye a já se modlím, ať to přežiju. Naštěstí vidím, že pánové vedle mě asi létání taky neberou jako jejich hobby. Tak a teď si pěkně prožiju necelý 2 hodinky pekla. Koukla jsem na jeden díl, který má necelých 45 minut. Rozhlédnu se na chvíli kolem sebe, ale nedělá mně to dobře, tak raději zapnu další díl. Musím podotknout, že jsem byla překvapená, jak jsou Francouzi docela neposední a v letadle se neumí chovat. Furt si štrádovali sem a tam, nejdřív si šli poklábosit s těma a pak zas s těma. Děti tam běhaly po palubě jak někde na hřišti. No trochu mě to konsternovalo, ale dlouho jsem neletěla, tak nevím, jestli to není běžný standard a jen nepřeháním. Po konci druhého dílu nás najednou překvapil pilot hlášením, že už přilétáme do Marseille. Já se podívám z okna a najednou vidím krásně modré pobřeží a začátek města. Konečně ze mě spadnul veškerý stres a já se kochala výhledem. Po přistání jsem si neskutečně oddechla. Najednou všichni vstanou, berou si kufry a připravují se k odchodu. Díkybohu, že jsem seděla v uličce a mohla jsem tak vystartovat dřív a nečekat hodinu. Můj český soused mně trochu ťuknul do kufru, a tak opět anglicky na mě „Sorry“. To už jsem říkala, že skončím s tou šaškarádou a odvětím mu: „Na mě ale můžete česky!“ Vidím jeho šokovaný výraz a odpovídá mně: „Jé, vy mluvíte česky, to jste měla říct! Jsme si mohli povídat!“ A já mu s úsměvem říkám, že to byla sranda je poslouchat. Navíc jsem je upřímně nechtěla nějak rušit. Domnívám se, že byli pár. Vystupuji z letadla, rozloučím se s letuškami, projdu „housenkou“, rozloučím se s českými sousedy a odcházím směr pasová kontrola. Cestou vidím další letadla, která přistávají, sluneční paprsky se odráží od prosklení, a z povzdáli se na mě začíná smát moře.

Bienvenue à Marseille! (pokračování příště)

Bc. Klára Vorlová

Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.