Teorie pozitivního vlivu foto - vln na vývoj člověka

22.09.2016 napsal Jaromír Červenka

---

To, že vlny jako takové mají nezměrné množství podob, je asi jasné kdekomu z nás. Jde spíš o to, který konkrétní druh vln máme zrovna na mysli…

Ne, že by vlny vzbuzovaly vždy jednoznačně pozitivní pocity - jsou přece i takové, jež nás děsí či někdy dokonce i ohrožují. Vzpomeňme třeba obávaných vln tsunami či právě (v čase psaní tohoto článku) vlny pekelných veder. Jiné odrůdy vln nás zase poněkud znejišťují – tady bych zmínil kupříkladu současnou vlnu migrační. Jsou ovšem i vlny módní, jež atakují především obsahy našich peněženek azároveň uzurpují i část osobní svobody každého (módními trendy posedlého) jedince.

Někteří z nás (z nich) občas vyřknou i magicky znějící a historií oceňovanou formulku: „Vlna sem – vlna tam…“, na cožpak jiní, hned vzápětí,briskně opáčí - cosi jako: „Hlavně nedělej vlny!“.

A co z toho všeho plyne?

Vlny jsou, zkrátka a dobře, nezpochybnitelným fenoménem moderní doby!
I v tomto veskrze negativním výčtu ovšem existují některé světlé výjimky - znám totiž formu (či chcete-li druh) vln, jež na člověka dokáží působit vysloveně pozitivně. Mám samozřejmě na mysli vliv takzvaných foto-vln…

Celé zmíněné foto-vlnné kouzlo vzniká s pomocí synergie fyzických dispozic člověka, jisté míry jeho fantazie, špetky pozorovacích schopností, a pochopitelně také příslušné techniky.

Při správném navolení poměru jednotlivých elementů pak dostaneme koktejl, jenž fotografujícího jedince, nejenže povznáší, nýbrž – za pomoci vyplavovaných endorfinů – servíruje fotografovi onen kýžený„hormon štěstí“ přímo na kosmickém podnose.

Tak, a dost!

Zase po roce (endorfiny-neendorfiny) proběhl v režii Alvarezu další ročník, nyní již tradiční, fotosoutěže. Jak se nám tedy situace vyvrbila? Už vloni jsem (možná k nelibosti některých čtenářů blogu) apeloval na všechny potenciální cestovatele, aby neopomněli poslat své fotky, až zazní gong, ohlašující následné (tedy letošní!) foto-klání. S trochou zklamání musím konstatovat, že i přes mou horoucí pobídku, i solidní ceny určené výhercům, se do soutěže přihlásilo (dle mého) lidí nemnoho. Pro všechny zúčastněné se tak sice šance na výhru zvyšuje, na frak ale dostává sám princip soutěže. Účelem má být setkání velkého počtu témat i forem, což při konkrétním čísle 66 záběrů, není ani zdaleka naplněno. O to víc si však, spolu s ostatními porotci, vážím příspěvků, které do soutěže dorazily.

Jako obvykle jsme vše pečlivě prosívali, hledajíce pár těch blýskavých kousků, obsahujících v sobě nějaký ten příběh. Hledali, …a nakonec i našli. Jako fotografa mne ovšem bytostně mrzí podíl č/b fotek v zaslané soutěžní várce, blížící se (skoro) nule. Vím ovšem, jak málo lidí černobílý formát preferuje. Z čehož pak plyne i mé bohorovné smíření…

Stalo se již skoro tradicí, že krom tří vítězných fotografií, zmiňuji vždy i dvojici obrázků, jímž post na stupních slávy unikl jen o menší či větší fous ctěného vynálezce daguerrotypie, páně Louise Jacquese Daguerra.

Tou pátou fotkou v řadě, je (nejspíš) ranní hinduistická modlitba. Důvěrně známá kulisa, kterou jsem sám stokrát a jednou prožil, nicméně – výraz figury je autentický, navíc chválím i kompozici. Žádné ruchy, a také nic, coby rozptylovalo divákovu pozornost. I barevně je fotografie uměřená, to mne těší obzvlášť… 

Čtvrté místo odkazuje, sice trochu nepřímo, k dosud stále probíhající houbařské sezóně. Fotka se nám líbila všem – jak tématem, tak formou zpracování. Jen škoda, že autor nevyužil možnosti mírného ořezu v dolní partii a pravé části obrazu. Tak, snad až příště. Teď už jen, pěkně po mykologicku, popřejeme …Smotlachův zdar! 

Doba bronzová a její kostarický favorit se zde prezentují zajímavým snímkem, ukrytým pod názvem „Všichni unaveni…“. Jde o mojí krevní skupinu –vtipně pojatý punkt z všednodenního života. Navíc i výrazně postihující charakter této středoamerické země. Siesta je zkrátka siesta, s tím nic nenaděláš! Jen drobná výtka - pro příště prosím zohlednit celý nápis (i písmo bývá nezastupitelným výtvarným prvkem).
Takže – třetí místo, a kostarická fangle hrdě stoupající na stožár. 

A jsme u stříbra…

Fotografie z etiopských luhů a hájů (tedy spíš z etiopského bahniska) předvádí, oproti výše jmenovanému snímku, vysoce aktivní lidskou činnost. Nástřel - okamžik pravdy, těsně před otevřením zvířecí tepny, chystaný rituál zachycování krve i sama důležitost obětiny, sloužící k následnému přežití místního etnika. Po fotografické stránce jde o vyvedenou momentku, cvaknutí totiž přišlo v pravý čas. Barvy a světlo dokreslují místo činu i náladu celého domorodého obřadu. Hrot šípu v samém srdci snímku - tleskám!

Teď pozor! Zní dlouhý virbl a záře rachejtlí rozsvěcuje oblohu.

Definitivním borcem nade všemi borci, je fotografie s poněkud jídelním titulem– Fast food. Že je Vietnam (krom jiných) zemí jídla, obzvlášť pak polévek, jsem se opakovaně přesvědčil i na vlastní kůži. Tenhle snímek nemá prakticky chybu, téma i použitá forma ilustrují můj pocit, že vše je na svém místě. Ne, ovšem,přísně staticky… V současném Vietnamu je totiž většina věcí v pohybu – kuchyně nevyjímaje. Postava, tedy to co určuje její typový charakter, má na obraze pevnou strukturu, zatímco povolání které (nejspíš celoživotně) reprezentuje, ji samotnou jaksi předbíhá. Jde tu prostě o zlatý „zlatý“ řez!

S přáním:„chúcngonmiệng“, gratulujeme vítězi k té nejvyšší možné příčce.Ať má pevnou ruku i v dalšímsoutěžním snímkobraní…

Dobrali jsme se konce a to, co mělo být řečeno, zaznělo. Příště se prosím polepšete, a pro potěchu sebe sama, i v zájmu pozitivního působení foto-vln na vývoj každého z vás, mačkejte spoušť, jako by šlo o život.

Takže, zase někdy NA-NA-PSA-NOU, milí přátelé…

---