Neviditelní tygři Sundarbanu (5. část)
10.04.2015
Za halasného kuropění snad veškeré místní drůbeže, vyrážíme hned brzy zrána na avízovanou obhlídku. Není to ovšem jen tak. Nejdřív ze všeho musíme nasednout do nízké a vratké pramice, prý abychom si užili krásy vesnické vodní laguny. Ze dna tady ční pokroucené kmeny stromů a my mezi nimi projíždíme, jako po nějaké slalomové dráze. Soudě podle zvukové kulisy to tu vypadá na dokonalý ptačí ráj. Až úplně na konci vodní plochy objevíme ve větvích překvapení. Přikrčena v hustém listoví si hoví malá sova indická a třeští na nás korálkově modré oči. Nejspíš jsme ji právě vyrušili ze zaslouženého spánku. Animesh - dokonalý jako vždy - vysvětluje, že jde o ojedinělý druh, jenž umí perfektně šplhat i po svislých stromech, aby odsud vyhlížel svou kořist. Lodník, který nás provází, sedí na vyvýšené zádi a píchá do mělké vody bidlem. Mít pruhované triko a slamák s červenou stuhou, byl by z něj hotový gondoliér.
Chybí už jen zpěv a připadali bychom si, jako někde v tropických Benátkách.
CHVÁLA VENKOVSKÉHO ŽIVOTA
Mistrně obkroužíme rozměrnou loď, která do vesnice právě dovezla obrovskou várku cihel. Na první pohled je vidět, že čára jejího ponoru dávno zmizela hluboko pod hladinou, nejspíš proto, že regulérní tonáž byla mnohonásobně překročena. I odsud je vidět, že u břehu vládne čilý ruch. Zhruba desítka nosičů si na vrchlík hlavy postupně nakládá koše zatížené pyramidami z cihel, a po úzkém prkně se houpavým krokem vrací na pevninu. Práce má přesný rytmus a přesto, že tohle pendlování s nákladem působí jako úmorná dřina, na mužích není znát žádná zvláštní únava.
Ani ne po hodině přistáváme u ochranného valu uměle vytvořené hráze, oddělujícího obytnou oblast od koryta řeky. Je to jedna z mála možností, jak zabránit velké vodě, aby v čase povodní nevnikala do vesnice. Stejně, jako v celém Sundarbanu, se i zdejší obyvatelé často potýkají s katastrofálními důsledky agresivních vln tsunami. Ale ještě mnohem horší je situace úplně dole, na jihu. Z nedostatku jiných možností tam lidé bojují o svá obydlí i o úrodnou půdu alespoň tím, že staví vlnám do cesty symbolické hráze z bambusu.
Pěšina, vedoucí do středu vsi je ohraničena rýžovišti. Místy už je po sklizni a rozpukaná půda tu vytváří obrovské nepravidelné obrazce. Nic ovšem nepřijde vniveč. Vesničané vážou ze suchých stébel povřísla a ta poté využijí na střešní krytinu, nebo jako krmivo pro dobytek. Funguje tu také meliorační kanál, přivádějící mezi polnosti potřebnou vláhu. Je zvláštní, že vzhledem k permanentnímu pronikání mořské vody, nemůže jít o čistě sladkovodní zdroj. Nicméně – díky výzkumu a vývoji nových zemědělských odrůd existují i plodiny (hlavně rýže), které se spokojí i s mírně slanou závlahou. Kam se hneme, všude nás provázejí děti. Dokonce potkáváme i několik malých školáků oblečených v uniformě a s brašnami na zádech. Teprve teď nás napadá, jaký s tím asi musí být problém. Nejbližší škola je nejspíš až kdesi v Gosabě, nebo v Basanti. A jinak než lodí se tam odsud určitě nelze dostat… Vesnické domky jsou rozesety jak podél hlavní cesty, tak i v bočních uličkách. Většina z nich je postavena z hlíny a na jejich zdech se suší pečlivě vyskládané placky vymodelované z dobytčího trusu. I nám důvěrně známé a generacemi osvědčené topivo, sloužící zároveň jako důkaz přírodního koloběhu. Na dohled od řeky leží hinduistický chrámek, v němž právě probíhá veřejné čtení Véd. Sannjásin, jinak také svatý muž, oděný ve slavnostním oranžovém hávu, tu do mikrofonu melodicky vyzpěvuje posvátné texty. Jakousi Biblí hinduismu (v přeneseném slova smyslu, ovšem) je Mahábhárata - kniha, jejíž nedílnou součást tvoří i známý epos Bhagavatgíta. Svými rozměry i robustností může výtisk směle konkurovat i lecjakému křesťanskému misálu. Zatímco soustava reproduktorů zprostředkovává modloslužebníkův hlas širokému okolí, hromadí se u jeho zkřížených nohou drobné obětiny. Ani on si ale hned tak neodpočine – čtení modliteb totiž trvá od svítání, až do pozdního večera.
Nejspíš už po staletí tu tak má všechno své předem určené místo a řád. Obrázek poklidu dokreslují i drobné detaily – klevetící pradleny, skloněné nad vodní nádrží, ženy co zatápějí v hliněných píckách, aby stačily včas připravit mužům oběd, rolníci trpělivě přesazující rýži, ponořeni při tom až do půli lýtek v bahništi, pasačka v sárí barvy kurkumy se svým stádečkem skotu, nebo třeba desítky už vpravdě historických bicyklů, jež mají poločas rozpadu dávno za sebou, nicméně sloužící věrně svým majitelům již po bůhví kolikátou generaci. A taky modř oblohy, jež se zrcadlí v zelených plochách rýžovišť, či obří květy banánovníků, které svým tvarem připomínají extravagantní lampy veřejného osvětlení ve stylu art deco…
VELKÉ MÁVÁNÍ
Nezbývá nám, než se rozloučit - a pak už jen, stejně lopotnou cestou, vyrazit zpět, ve vlastních stopách - vstříc velkoměstskému mumraji Kolkaty.
Výsledným extraktem mých pocitů, postupně vstřebávaných během návštěvy Sundarbanu, může být klidně i jedna z fotografií pořízených v lodní kormidelně, během naší plavby na člunu. Podle mne totiž, právě ona, vystihuje v přímočaré zkratce samu podstatu spletitostí života, už od věků fungujících v magickém labyrintu zdejší delty. Snímek zobrazuje slídový obtisk tygří figury, vrhající se na neviditelnou kořist. Přesně v místě, kde mívá šelma srdce, jí přitom pulsuje do oranžova zbarvený kotouč zapadajícího slunce.
Nahodilá symbolika – řeklo by se. Ovšem, nejspíš právě takhle, si onen syrový a prazvláštní prostor, protkaný od severu k jihu spletí řek, uchovám už napořád ve své paměti…
Na úplný závěr, jen jaksi pod čarou, ještě jeden drobný osobní plezír – ve skřínce, kam roky ukládám své relikvie, tedy zajímavé předměty dovezené z cest - má své čestné místo i vylisovaný a zdánlivě nenápadný list stromu sundari, ozvláštněný ovšem vlastnoručním věnováním budoucího laureáta Nobelovy ceny v oblastech přírodních věd – mistra Animeshe Tarafdara.
No, a jak nejoriginálněji zakončit tento vskutku opulentní článek?
Svého času měla jedna alternativní česká kapela na repertoáru song, inspirovaný textem mnou oblíbeného básníka (a také malíře) Williama Blakea. A název písně?
Samozřejmě, že - TYGR!
Tak si to, spolu se mnou, řádně užijte …
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo vzal smrti její moc
V hloubi kde, kde v nebesích
planul oheň očí tvých?
Na čích perutích se vznese?
Která ruka plamen snese?
Který fortel, které ruce
utkaly tkáň tvého srdce?
Kdo, když srdce začlo bít,
strašný spár moh' vytvořit?
Kdo dal řetěz, kdo jej kul?
V které výhni mozek žhnul?
Která kovadlina, hmat
Když pak hvězdy vrhly kopí,
jejich slzy nebe kropí,
moh' se, kdo tě stvořil, smát?
Beránka moh' udělat?
Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?
text básně: William Blake (1757-1827)
překlad: Z. Hron
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
