Neviditelní tygři Sundarbanu (4. část)
09.04.2015
HNÍZDO, ZVANÉ JUNGLE CAMP
Po hrázi, geometricky vydlážděné cihlami, míříme k ubikacím. Místo, kde máme na pár nocí spočinout se jmenuje Jungle camp a leží ve vnějším ochranném pásmu Sundarbanského národního parku, konkrétně na místním ostrově Bali (prosím nezaměňovat s lokalitou Indonésie). První dojem z celého prostoru je perfektní a následné pocity ho už jen umocňují. Správcem zařízení je pan Kumareš Mondal, ochotný a erudovaný starší muž. Je na něm vidět, že zde žije už dlouho a vede zdejší resort pevnou rukou. Podle toho také místní lodge vypadá – skvělý servis, čistota, a v mezích daných možností i jistá míra luxusu. Vzhledem k tomu, že na cestách po Asii nejsem obvykle zvyklý užívat si takového nadstandardu, je to určitě příjemná změna. Dokonce ani oněch 200 USD, co celá tahle legrace stojí, mi nakonec nepřipadá jako úplně promarněný peníz. Pro korektnost je navíc třeba zmínit, že částka zahrnuje nejen noclehy a kompletní jídlo, nýbrž i pronájem lodi včetně posádky, a taky služby našeho mladého průvodce. Samotný kemp leží na dosah rezervace, takže při zamýšlené návštěvě parku odpadá jinak zdlouhavé přemísťování skrz civilizovanou oblast. Ubytovací zařízení sestává z šesti bungalovů, vytvořených ve vkusném ekologickém stylu (vždy s WC a sprchou), velkým hliněným domem, kterému vévodí atriový prostor opatřený krytými vnitřními ambity, kde je každý jednotlivý sloup vyroben z pokrouceného stromového kmenu - a konečně také jídelna - zastřešený, ale otevřený prostor, s dlouhým stolem uprostřed. Pokud je řeč o jídle – vše, co nám bylo k snídaním a večeřím servírováno chutnalo naprosto skvěle. Šlo samozřejmě o bengálskou kuchyni, vařenou v přilehlém zařízení z místních surovin. Nejspíš není ani třeba zvlášť zdůrazňovat, že veškerá energie potřebná k provozu resortu, je tu čerpána pomocí solárních panelů. Střed kempu zdobí regulérní rybníček, hrázděný ve svém středu bambusovým můstkem. Palmám, které se nad vodní plochou sklání, chybí k dokonalosti snad už jen rozverný sundarbanský vodník, se slušivou tygří čapkou švihácky postrčenou do týla. Únava dlouhého dne se sčítá a je nejvyšší čas zalehnout. Nakonec, proč ne – za oknem je už stejně tma, jak v indickém pytli…
NAPŘÍČ ŘÍČNÍM LABYRINTEM
Ráno se za mraky začíná klubat slunce a my, hned po bohaté snídani, vyrážíme zpátky na důvěrně známou palubu. Naloďujeme se a vyplouváme. Po několika minutách, sotva že se člun dostane doprostřed řeky, míjíme několik opravdu velkých nákladních lodí. Podle kapitána absolvují pravidelnou trasu, která začíná na jihu, v samotném zálivu. Směřují samozřejmě do vnitrozemí. Přemýšlíme, jak tady asi musí být říční koryto hluboké, projedou-li tu bez problémů takováhle monstra. Tentokrát je už viditelnost mnohem lepší a Animesh nás zhruba po půl hodině plavby upozorňuje, že jsme právě překročili hranici rezervace. Je ovšem dost těžké rozeznat nějaký zvláštní rozdíl, okolní krajina se totiž jeví velice podobná té, jíž jsme ráno opustili. Kapitán brázdí hladinu zleva doprava a snaží se nám zblízka ukázat tajemství, skrytá v pobřežních houštinách. A skutečně je, na co se dívat! Mezi větvemi mangrovů posedávají ptáci, ať už jednotlivě či ve skupinkách, jakoby snad chtěli ilustrovat onen obsažný soupis druhů, který nám včera s takovou pompou předal náš milý ptákomil Animesh. Těžko pojmenovat zástupce ptačí říše, jenž člověka osloví nejvíc. Těmi nejnápadnějšími jsou určitě ledňáčci - úžasná modř jejich peří je až neskutečná. Nesmíme ale zapomínat na brodivé ptáky, i těch je tu spousta. A třeba zrovna takový marabu, servírovaný na sluncem zalitém bahništi – to je přece radost nad radost… V jednu chvíli se říční koryto začne rozpadat do několika menších ramen. Zajíždíme až do úzkých kanálů, krájejících prostor na malé ostrůvky. Ty často vznikají z usazenin, jež s sebou permanentně přinášejí řeky z horních toků. O živnou půdu tu tím pádem opravdu není nouze. Prvním savcem, který nám obrazně řečeno zkřížil cestu, byla samozřejmě opice. Přesněji makak, vykračující si blátem, jako někde po promenádě. Pak už to šlo ráz-naráz – axisové, divočák, znovu jelínci a ještě jedna opičí tlupa navrch, krokodýl, co se zdánlivě laxně povaloval na břehu, a nakonec ještě i středně vzrostlý varan s dokonalými mimikry kůže v barvě šedi. Jen ten tygr nám jaksi unikal. I když – v jednom momentě jsme možná byli docela blízko. Tedy na místní poměry… Animesh totiž objevil na břehu otisky tlap mladého tygřího samce. Nejspíš se tu byl po ránu napít.
Ale, jak by řekl rudý bratr Vinetou: „Tato stopa již se slunce východem vychladla“.
Z čehož plyne, že ani protentokrát se žádná senzace nekoná…
Kuchař a lodník v jednom vydání nám mezitím klohní jídlo. Sice měl gró celého oběda předpřipraveno už z pevniny, ale i tak se činí. A je to výtečné. Chvíli poté, sotvaže stačíme polknout pár posledních soust, přirážíme k betonovému schodišti zdobenému lunetovým portálem (překvapivě opět z betonu), jenž nese nápis Sajnekhali Wildlife Sanctuary Range.
„Ááá, nejspíš nějaká vizita místní parkové samosprávy“, napadne nás.
Je to do určité míry zklamání, i když jsme s tím vlastně počítali. Jak už jsem zmínil, rozdíly mezi parkem v bangladéšské a indické části rezervace spočívají, mimo jiné, i v jistých omezeních ze strany Indie. Projevují se kupříkladu i minimem pěších výletů, absolvovaných ve zdejší volné přírodě. Oproti bangladéšskému modelu to tak spíš připomíná jakousi formu sterilních vycházek. Pravda – exkurse mezi vysokými ochrannými ploty jsou jistě pro návštěvníka potenciálně bezpečnější, nicméně – člověk sám si připadá trochu jako v nuceném výběhu. S nemalou nostalgií tak vzpomínám, jak volně (byť za přítomnosti dvojice rangerů) jsme se mohli opakovaně pohybovat v Sundarbanu na bangladéšské straně, kdykoliv se podařilo vystoupit ze člunu na břeh. Úžasný byl třeba moment, když jsme postraním ramenem řeky Pusuri dopluli, až na dotek Bengálského zálivu.
Pokud jde o tíživé vedro, bylo to stejné jako nyní tady, v Sajnekhali. Mluvíme-li ale o intenzitě samotného zážitku, nedají se ty pocity vůbec srovnat. Směřovali jsme tehdy mírně klikatou zarostlou stezkou přímo k pobřeží - na místo obracené tváří vstříc otevřenému moři. Slyšíme zvuky vysoké trávy, zleva lze jen vzdáleně tušit bažiny a za nimi ukrytou řeku. Z druhé strany zase ohraničuje pěšinu neuspořádaná džungle. Jen posledních několik metrů - a před námi se otevírá neskutečně dlouhá pláž, mizící až kdesi ve slunečním oparu - na hraně mezi mořem a oblohou. Právě před chvílí tady nejspíš nastala vrcholná doba odlivu. Máme možnost vidět před sebou stovky metrů volného prostoru posetého jemným pískem, jenž víc a víc odděluje živou hmotu pobřežní vegetace od vzdalující se hladiny. Z meziplochy, jak z prostřeného stolu, ční zapomenuté ostrůvky plné stromových pahýlů, torza mangrovových křovin, i spleť dávno podemletých kořenů. A vší téhle jindy sytě zelené nádheře vládne teď po čerstvém odlivu, neutrálně šedá barva. Povrch písečného pole je v celé své délce zřetelně pruhovaný. Celkem bez problémů je tak možné vyčíst z křivolakosti pásů i jednotlivé etapy zvolna ustupující vodní hladiny. Jakoby si zrovna tohle místo vybral pro svoje extra představení nějaký zdatný místní performer. Mimochodem – právě tady jsme poprvé objevili reálné stopy tygří přítomnosti. Krom vrypů v písku, které dravec zanechal, tu totiž nacházíme i trochu jeho čerstvého trusu…
Ale dost vzpomínání a zpátky do přítomnosti. Jen jaksi ze slušnosti procházíme pletivovým koridorem, cestou míjíme staré rezavé (a naštěstí prázdné) klece i několik dřevěných budov, kde nejspíš sídlí část zdejší správy parku. Ani ne po půl hodině konečně, celé tohle „slavné“ Sajnekhali, opouštíme. Na řeku mezitím padá tma, a nastává tak ten pravý čas, vrátit se zpátky do lůna našich elegantních bungalovů.
Ráno, po rychlém nalodění, volí kapitán, po domluvě s Animeshem, trochu odlišnou trasu napříč vodním labyrintem. Necháváme tak místa, známá z předchozí plavby, daleko za sebou a míříme dolů na jih. Ačkoliv jsme od ústí delty ještě dostatečně vzdáleni, je tu řeka místy široká až několik kilometrů. Prý se zde slévají dohromady dva říční toky. Působí to skutečně majestátně. Na hladině jsou občas k rozeznání i pásy dvou odstínů, to jak se tu místy mísí voda sladká s proudy té slané, přicházejícími sem z moře. Kvůli pozorování zvěře se ale loď drží spíše poblíž jednoho z břehů. K vidění jsou tu vzrostlejší druhy mangrovníků, než ty z předešlých míst. Připomínají tak víc stromy, než houští. Vysoko v korunách si hoví několik bílých volavek a občas se podaří zahlédnout i naše oblíbené ledňáčky. Porost je místy, až do výše tří metrů, zabarven šedým bahnem do jednolitého odstínu. Může za to přílivová vlna, která v řekách opakovaně zvedá hladinu, aby poté znovu poklesla na původní úroveň. Tahle linie v barvě matného olova se táhne mangrovovými lesy, napříč celým Sundarbanem. Široký pás říčního břehu je zde poset stopami, které podle Animeshe patří vysoké zvěři, ale hlavně všudypřítomným opicím. Ještě než se vrátíme do středu koryta řeky, zahlédneme ve spleti větví a kořenů nějaký pohyb. Tyhle živočichy jsme tu dosud neviděli. Jak se vzápětí ukáže, máme velké štěstí – nachytali jsme totiž rodinku říčních vyder, která tu právě provádí své dopolední pohybové cvičení. Čtveřice dovádí a honí se blátivým terénem úplně bez zábran. Na to, jak plachá tato zvířata jsou, je to pravděpodobně malý zázrak.
Snad i proto nikoho nepřekvapí, když Animesh, věren své průvodcovské cti, hbitě využívá této příležitosti, aby nás (popravdě trochu planě) utěšil v našich dosud neukojených ambicích: „Vidět na vlastní oči vydří famílii, navíc pohromadě i s mláďaty, to je skutečně mnohem vzácnější, než potkat tady třeba i samotného tygra!“.
Musím uznat, že to od něj byl dost dobrý pokus - není-liž pravda?
Náš hlavním dnešním cílem je místo zvané Dobanki camp. Leží hluboko v jižní části rezervace a oproti Sajnekhali zde má být k vidění kus skutečné přírody, jíž si lze prochodit po svých - byť opět pouze pod ochranou dvojitého pletiva. Ovšem – ještě dřív než se stačíme prodrat posledními metry zákrut Bidyadhari river a přistát u vstupního mola kempu, upoutá naší pozornost pár polorozpadlých vraků, rozesetých po stranách říčního koryta. Překvapivě jde o dost velká torza plavidel, která byla neuvěřitelnou silou vtlačena do masy okolních křovisek, jakoby šlo o nějaké subtilní dětské hračky. Na vině je samozřejmě tsunami, jev opakující se zde v deltě skoro každoročně. Jeho intenzita bývá sice různá, ale podle toho, co jsme mohli vidět si lze učinit dostatečný obrázek – tedy, že vše, co se nepodaří včas dostat z dosahu této ničivé síly, bude naprosto bez milosti zničeno.
Vstupní slavobrána na půdu Dobanki campu má netradiční dekor, je totiž vyvedena v maskovacích barvách. Dokonce i místní toalety (striktně dělené na pánské a dámské) jsou navlečeny do tohoto rádoby zneviditelňujícího hávu. Vysvětlení je prosté – celý tábor je provozován armádou, konkrétně indickou pobřežní hlídkou.
I když se duch kempu nese v podobných intencích přísného střežení, jako v ostatních námi dosud navštívených stanicích, přece jen tu najdeme cosi odlišného. Táboru totiž vévodí vysoká třípatrová pozorovatelna, u jejíhož úpatí se prostírá rozsáhlá, uměle vytvořená sladkovodní nádrž, určená k napájení zvířat žijících v okolních mangrovech. Mimochodem - pohledy na zmíněnou strážní věž i na silné ploty, oddělující celý prostor stanice od nekrytých průseků vedoucích k napajedlu, budou nejspíš většině návštěvníků evokovat výjevy z filmu Jurský park… Vzhledem k tomu, že do výšin pozorovatelny šplháme teprve až někdy k poledni, šance zahlédnout žíznivou zvířenu je více-méně mizivá. Zcela jiná situace bude ale nejspíš hned po ránu, v čase kdy v džungli začíná svítat. Tou dobou tu patrně bývá řádná tlačenice.
Po hodině marného přešlapování a třeštění očí do okolní zeleně, bereme za vděk orlem mořským, jenž nám (snad aby milosrdně odměnil naši trpělivost) opakovaně přelétá nad hlavami, vracíme dalekohledy zpět do pouzder a pokorně se spouštíme dolů na pevnou zem. Jsme ještě svědky speciálního systému nátěru plotů (samozřejmě na zeleno), kdy hrstka místních maníků opakovaně oplácává pletivo hadry namočenými v plechovkách nitrocelulózové barvy. Něco takového se hned tak nevidí! Zelenalo se sice, až praštělo, nicméně si myslím, že nozdry veškerého tvorstva obývajícího Sundarban (a to včetně těch našich) si v tento „nitro-den“ zaručeně přišly na své.
Poslední krátkou zastávkou je pro nás Sudhanyakhali camp - i tady se k nebi vypíná pozorovací věž a průseky v džungli zde tvoří jeviště pro případné zvířecí protagonisty. Ti mají ovšem, zdá se, setrvalé divadelní prázdniny…
Vracíme se. A cítíme, že to byl skutečně dlouhý den. Zatímco člun se líně probíjí řekou a za houstnoucího šera míří zpátky do náruče našeho resortu, zabírám místo na samotné špici lodní přídě. Do romantických úvah se mi začne, z ničeho nic, vkrádat i pocit lítosti - to když si uvědomím, že už zítra odpoledne budeme muset tuhle kouzelnou oblast opustit.
BONBIBI PODLE STANISLAVSKÉHO
Než ovšem definitivně ulehneme do bezpečí moskytiéry, čeká nás ještě jedno překvapení – dnešní večer se má totiž konat divadelní představení souboru, složeného z vesničanů ostrova Bali. A to vše – na naši počest. Skupina amatérských divadelníků má prý v repertoáru pouze jediný kus, a to příběh lesní bohyně Bonbibi.
Jako první dorazili do kempu muzikanti. Rozložili fidlátka po straně provizorní scény a dali se do ladění. Tradičními hudebními nástroji, na něž bývají v bengálských vsích obvykle vyluzovány tóny rág, jsou strunné instrumenty éktara a dótara, nezbytné je i harmonium, činelky, čumgur, koptal či tanpura, a pak také - všezáklad indické rytmiky - tedy tabla a duggí. Naše čtveřice hudebníků, vybavená měchovým klávesovým zázrakem, tably, velkým bubnem, menšími duggí i soustavou různorodých činelů, už mezitím zaklekla a s nasazením zahrála vstupní motiv. Na scénu se nahrnuli okostýmovaní herci, připomínající hejno pestrých motýlů. Převažují různé odstíny fialové barvy, zlato, falešné šperky, a samozřejmě i hojné místní výšivky - jak na ženských, tak i mužských šatech. Intenzita hudebního doprovodu se v průběhu představení stupňuje, vždy podle toho, jak stoupá dramatičnost samotného děje. Podobně, jako v celé Asii, i tady stojí herecké expozé především na mimice a expresivních gestech. I míra hlučnosti je jistě podstatně vyšší, než bývá zvykem v našem pojetí divadelního projevu. Čili zde jednoznačně platí – když Démon, tak pořádný, když smutek či děs, je v nich skutečně obsažena hutná emoce. Tomu odpovídá i výrazné líčení znázorňovaných postav. Legenda oslavující statečnost dívky Bonbibi je v podstatě úžasným příběhem. Už svou jedinečností, neboť jinde než zde, v oblasti sundarbanské delty, tuto hru neuvidíte. Potrestaný zloduch, dobro i odhodlání, a v neposlední řadě také nezbytná figura divokého tygra – to vše jsou atributy, které vesnické drama zcela adresně umísťují do zdejšího prostoru. Navíc tím, že se hraje na otevřené ploše, prakticky pod širým nebem, doléhají až sem k nám, vzdálené zvuky džungle. Co víc si přát…
Celé představení trvá skoro hodinu a postavy na jevišti vše prožívají s opravdovým nasazením. Úplně, jakoby šlo o realitu. A v čem, je skryto kouzlo té opravdovosti? Nejspíš v tom, že jejich všednodenní život i reálná kulisa Sundarbanu, která je dennodenně obklopuje, se od scén předváděných na pódiu, zas až tak moc neliší. Dle mého je tak ze všeho nejdůležitější, aby v téhle pohádce na sundarbanský způsob, nakonec všechno dobře dopadlo…
Tleskáme, jak v Národním, a vzápětí i vybíráme do klobouku - to abychom hercům i muzikantům trochu přilepšili. Možná díky tomu, se nám od starosty přilehlé vesnice (a také přestavitele role Démona) dostává pozvání pro zítřejší den. Ještě před naším odjezdem si tak zvládneme prohlédnout venkovské reálie, nakouknout do chalup a po nějaké době se konečně zase dotknout skutečného života.
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
