Neviditelní tygři Sundarbanu (3. část)

07.04.2015 napsal Jaromír Červenka


Na základě našich zkušeností z opakovaných návštěv indického subkontinentu i cenných rad posbíraných cestou, jsme se rozhodli načasovat výpravu do lokality Sundarbans na únorové datum. V tu dobu zde totiž panuje optimální počasí, protože čas monzunů plný vytrvalých srážek nastává až někdy v půli června a tím pádem nehrozí nebezpečí rozvodněných řek, směřujících do sundarbanské delty. Vydat se sem jen tak, „na blind“, bez předchozích kontaktů, a spoléhat pouze na štěstí - ať už ohledně kvality ubytování v rámci Národního parku, tak i co do pronájmu člunu za solidní cenu - bylo by opravdu dost naivní. Všechny tyto záležitosti je tak třeba řešit s notným předstihem, nejlépe až několika měsíců. My měli to štěstí, že jeden z našich kamarádů má v této disciplíně mnohaleté zkušenosti a také jeho vyjednávací schopnosti se bez velkého přehánění jeví, jako nadprůměrné… Neviditelní tygři Sundarbanu (3. část)

SAMOSPÁDEM Z KOLKATY

Pominu-li mnohahodinový přesun do samotné Kolkaty, přepestrou (a vskutku levnou) večeři pod potrhanými baldachýny v pouliční restauraci poblíž rušné křižovatky i dobrodružství prožitá během následného toulání nočními ulicemi čtrnáctimilionové bengálské megapole, byl celý večer vlastně jen klasickým pokračováním našeho dosavadního indického putování. Po noci strávené v ubytovacím zařízení - které připomíná napůl internát a tak trochu (díky četnému, vzorně nastoupenému a nejspíš též ke všemu odhodlanému personálu) i šlechtické letní sídlo kolkatské smetánky - konečně vyrážíme dolů na jih. Cesta z města je překvapivě, víc než zajímavá. Ještě jaksi v rámci nekonečného předměstí totiž projíždíme mezi kilometry plechových skladů, naplněných až po střechy balíky starých hadrů a jiných druhotných surovin. Hustě zabydlenou oblast zleva lemuje vodní kanál, náležející mohutnému toku řeky Hooghly. Odpadní vody vytékající z velkoměstského prostoru distriktu Kolkata, vydávají jen těžko uvěřitelný puch. Jakoby se tu naráz shromáždily veškeré zápachy civilizovaného světa! Všude ale žijí lidé a zvyk je, jak všichni víme, železná košile. Možná, že tuhle osvěžující nadílku místní už ani nevnímají.

Znečištění velkých vodních toků je pro Indii problémem číslo jedna. Soustřeďuje se zde vše možné i nemožné - velkoměstské splašky se tu mísí s chemikáliemi z továrních výpustí, podobně jako hmotný odpad plovoucí bez falešných skrupulí hned vedle lidských a zvířecích ostatků. Úplný obraz nicoty našeho vezdejšího světa! Stejně jako bývá Vysoký Himálaj obecně považován za synonymum čistoty, je pro změnu zdejší nížinná delta jakousi jeho legální stokou. Ony tisíce kilometrů asijských veletoků, směřujících sem dolů přirozeným samospádem, s sebou totiž přinášejí pozůstatky veškerých věcí a konání, jež během své dlouhé cesty posbíraly. Vodní proud zkrátka semele cokoliv - bez milosti a bez rozdílu! Popel mrtvých hinduistů, smytý ze schodišť pohřebních ghátů - stejně jako třeba zbytky surové nezpracované ropy, nadmutá těla uhynulých zvířat, nebo hromady plastového odpadu. Nezbývá než obdivovat samoregulační schopnosti všech těchto velkých všepožírajících říčních toků. Znovu se tak ukazuje, že síla a schopnosti přírody - alespoň po určitou míru – skutečně existují.

Zatímco řeka se stáčí vpravo, aby po víc jak sto kilometrech ukončila poblíž města Haldia svou pouť ve vodách Indického oceánu, my pokračujeme dál - směr jihovýchod – přímo do oblasti Sundarbanu.

Sunderbans (Jaromír Červenka)

Jakmile vyjedeme mimo zasídlené aglomerace, provázejí nás už jen všudypřítomná rýžoviště, později střídaná obrovskými vodními plochami, určenými k pěstování krevet. Je to specialita zdejší oblasti. Podle řidiče, jenž má na starosti naší přepravu, tady každý vesničan vlastní alespoň nevelký krevetový záhumenek, z čehož nejspíš plyne, že krevety jsou pro místní obyvatele vcelku běžnou součástí jejich jídelníčků. Zkrátka, jak se u nás říká: „Jiný kraj – jiný mrav!“

V poslední části cesty se na dohled od silnice objevují desítky větších i malých cihelen, produkujících v Indii tolik oblíbený stavební materiál, jakým jsou právě cihly. Vhodné hlíny je přece kolem dost a dost… Co tedy v této části Bengálska určitě nepřehlédnete, jsou vysoké, černě čadící komíny. Určují totiž charakter zdejší krajiny, víc než cokoliv jiného. Skoro jako nějaká kulisa, čerpající ze starých ilustrací k Vernovu Ocelovému městu. Hromady vypálených cihel připravených k transportu se povalují všude, kam jen cihlářovo oko pohlédne. V praxi to pak reprezentuje desítky různorodých firemních symbolů, ražených hluboko do jejich povrchu. Rozměry i tvary cihlových produktů jsou přitom v podstatě identické.

LODNÍ A VODNÍ TRIP

Konečně, konečná…

Po mnohahodinové štrece, probarvené jen několika krátkými zastávkami, brzdí náš minibusík v místě zvaném Gosaba, reprezentujícím poslední suchou píď země na předprsni území Sundarbanu, protkaného odshora až dolů vodou, bažinami a všeobjímajícími mangrovníky.

Tržiště, kde parkujeme, je plné fáborky ozdobených nákladních rikš, čekajících tu na zákazníky. Spolu s trhem totiž probíhá v městečku zároveň i agitka místní komunisticko-rolnické strany, jež se v celém kraji těší velmi silné podpoře. Času na velké rozhlížení ale není nazbyt. V rychlosti mineme pár stánků s plyšovými suvenýry, které znázorňují zidealizovanou podobu sundarbanské zvířeny i několik „cestovek“, sídlících v dřevěných boudách při cestě směřující k přístavišti. Dál je už jen masa kalných vod řeky Bidyadhari, k níž vede víceposchoďové molo vytvořené z hrubého betonu, Ovšem, především tu na nás čeká onen dopředu nasmlouvaný člun i s celou svou (kompletně nasmlouvanou) posádkou. Monstrózní betonové schodiště začíná už vysoko nad hladinou řeky, protože pobřežní terén je vzdálen od hladiny snad osm výškových metrů. Navíc, mazlavé bahno, které leží všude kolem, snad ani jinou možnost sestupu neumožňuje.

Na loď se samozřejmě dostanete pouze tzv. po námořnicku – tedy za pomoci úzkého prkna, nakloněného v ostrém úhlu, vzhůru směrem k palubě. S bágly na zádech nejistě vrávoráme, jako nějaké těžkotonážní baletky. Ochranná ruka místních božstev, spíše však vidina nechtěné koupele, nás nicméně nakonec všechny bezpečně dovede až do nitra člunu. Lodí, podobných té naší, kotví kolem minimálně desítka. Zdá se ale, že zájem ze strany turistů je minimální. Každopádně jsme v tuhle chvíli jediní, kdo z přístaviště vyrážejí na volnou řeku. Jen aby nedošlo k mýlce, počty Evropanů či jiných „bledých tváří“ jsou tu vždy obecně vzato relativně nízké, jde spíš o jedince nebo partičky, podobné té naší. Hlavní návštěvnickou klientelu Sundarbanu totiž tvoří sami Indové, kteří zpravidla pocházejí z jiných oblastí země a ve většině případů tu společensky reprezentují vyšší střední třídu. Naše celodřevěné plavidlo má zdobné laťkové zábradlí, středovou kabinu kde vládne kormidelník a kapitán v jedné osobě, a pak už jen otevřený a plachtou zastřešený prostor velikosti skromného dětského pokojíku. Kupodivu se sem ale celkem bez problémů směstnáváme, možná i proto, že každý z nás fasuje hned zpočátku vlastní plastovou sesli a tím pádem i svůj privátní čtvereční metr… Abych nezapomněl – na zádi se hrdě vypíná bíle natřená kadibudka, zlehka vysunutá nad úroveň řečiště. Mini-okénky (či snad větracími otvory?), připomínajícími tvarem dvé Buddhových očí, tak lze během činnosti nezbytné pro zdravý život každého smrtelníka, okouzleně vyhlížet krásy zvolna uplývající krajiny. Koryto řeky, široké původně necelého půl kilometru, se začíná pomalu ale jistě zužovat. Dráhu nám čím dál častěji přetínají dlouhé mělké bárky, až po čáru ponoru napěchované lidmi. A to včetně motocyklů, kol i kvanta různorodého zboží, s nímž tihle sebevražední námořníčci míří nejspíš někam na nejbližší trh. Tak přeplněné čluny jsem naposledy viděl v Bangladéši. Je skoro zázrak, že se pod vahou, jíž převážejí z břehu na břeh, nepotopí. I když – kdo ví? Také rybářů je tu vidět víc, než v těsné blízkosti Gosaby. Nevím kolik toho za den uloví, ale jejich sítě zkušeně, metr po metru, prosívají řeku. Břehy nejsou nijak zvlášť viditelně obydleny, občas se objeví solitérní patrová stavba, s dekorem, jenž jakoby kopíroval – tvarem i modrobílým barevným provedením - vzhled místních lodí, sloužících k výletům turistů. Samozřejmě to není žádná náhoda - všechny tyto dřevěné budovy totiž slouží, jako obytné lodge, určené stejným návštěvníkům blízké rezervace.

Sunderbans (Jaromír Červenka)

Obloha nad našimi hlavami je zašedlá a podle toho vypadá i viditelnost. Je to problém, obzvlášť při focení. Těšili jsme se na brilantní počasí, ale příroda si nedá poroučet. Musíme se s tím zkrátka smířit. Po dvou hodinách plavby mizí kolem viditelné známky lidské přítomnosti a všude začínají převládat nízké porosty. Nevidíme je sice příliš zřetelně, ale jistě to budou mangrovy. Jak taky jinak, vždyť tady v Sundarbans skoro nic jiného neroste. Snad aby nás náležitě naladily, objevují se podél břehů plechové tabule s fotografiemi tygrů. Díky velikosti poutačů jsou ovšem rozměry zobrazovaných krasavců, mírně řečeno - mamutí. I to je nejspíš neklamnou známkou toho, že se opravdu začínáme blížit reálným hranicím rezervace.

Ještě cestou přibíráme na palubu mladíka, který už na první pohled působí dojmem absolventa Oxfordu. Ani ne tak oblečením, jako spíš svými způsoby. Jak máme brzy zjistit, právě on bude naším průvodcem vodní i zvířecí říší, celého místního teritoria. A máme štěstí – Animesh, jak se mladý vědec jmenuje, totiž navštěvuje v rámci kolkatské univerzity už pátým rokem obory zoologie a dendrologie. Během našeho několikadenního exkursu nám bude dělat společnost, a také odpovídat na všetečné dotazy. Prý tuhle práci bere jako vítanou brigádu, a možnost přivýdělku navíc kombinuje i s vědeckým projektem, který se týká výzkumu života říčních delfínů. Patrně, aby nezůstal nic dlužen své pověsti odborníka, otevírá brašnu a s výrazem Mesiáše nám rozdává hromádky hustě potištěných papírů. Ale nejsou to jídelníčky (jak by si někteří mí přátelé-hladovci dozajista přáli), nýbrž podrobné soupisy savců, hadů, ryb, a především ptáků, kteří se údajně vyskytují právě zde – v sundarbanské deltě. Těch řádků jsou jistě stovky, takže skutečně docela zíráme...

Sunderbans K (Bangladéš, Jaromír Červenka)

Řeka se nečekaně rozlévá do obrovské šíře, připomínající násobnou velikost Máchova jezera. V mlžném oparu, který momentálně vládne, se nám ztrácí z očí dokonce i kontury pobřeží. Ale tenhle bezprizorní stav dlouho netrvá – už za chvíli se koryto vrátí do původních rozměrů a navíc se, po pravé straně, objevují shluky lodí, uvízlých v bahnité půdě, vysoko nad čarou říční hladiny. Nejspíš tu čekají na přílivovou vlnu, která se sem opakovaně dostává ze zhruba 50 kilometrů vzdáleného Indického oceánu. Jeden z výletních člunů má speciální dekor – podél bílé plochy kormidelny se kolem dokola táhnou černě vymalované tygří stopy. Vykládáme si to jako pokus o nekonvenční uvítání - a jak už zanedlouho zjistíme - nejsme daleko od pravdy. Vzápětí se totiž objeví i tradiční betonové molo a naše skvělá Archa bezpečně přiráží k blátivému břehu. Pro dnešek jsme tedy u cíle.


Jaromír Červenka

Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…

Alvarez s.r.o. 2017
designed by Humlnet Creative