Neviditelní tygři Sundarbanu (2. část)

02.04.2015 napsal Jaromír Červenka

V ŘÍŠI MANGROVŮ

Mangrovy jsou plné živočichů, a to jak savců, ptáků či plazů, potažmo ještěrů, i spousty všelijakého hmyzu. Chce to trochu koncentrace, zacílit pozornost – obzvlášť jste-li na palubě pohybujícího se a rozkymáceného člunu. Nicméně, všechno je jen otázka tréninku. Po pár hodinách dokážete už celkem bravurně rozeznat v houští skrytého varana, nebo i rodinku vzácných říčních vyder, bezstarostně se prohánějících po bahnitém břehu. Nejčastěji k vidění jsou tu axisové indičtí, kropenatě zbarvená vysoká zvěř. V lese plném ostrých stínů jim právě barevné skvrny slouží za dokonalé mimikry. Málokdo také ví, že tato jelenovitá zvěř umí výborně plavat. Skryty vašemu zraku většinou pak zůstanou další obyvatelé mangrovů - divoké prase, antilopy, či postrach podvodní populace - kočka rybář. Naopak, prakticky na každém kroku (lépe řečeno šplouchu) po vás otáčejí hlavy zvědaví makakové. Také ptactva, převážně vodního, je kolem stále plno. Ať už jde o, pestrými barvami obdařené indické ledňáčky, bělostné volavky, kačeny, kolihy, rudonohé vodouchy, či důstojně působící ibisy. Občas tu lze dokonce spatřit i malajského marabu s opelichanou hlavou a sáhodlouhýma nohama, kterak spolu s ostatními brodivými ptáky hledá, v čase těsně po odlivu, potravu skrytou v blátě bahnitého břehu. Pokud bychom chtěli nechat vypovídat pouze holá čísla, pak se dopídíme toho, že území Sundarbans údajně hostí na 60 druhů savců, 260 druhů ptáků a přes 55 různých druhů plazů – což, sečteno a podtrženo, vydá dohromady na celkem slušně velkou ZOO. Prostor tak, zcela samozřejmě, slouží i ke studijním a vědeckým účelům v botanických i zoologických disciplínách. Nejen v místech, kde se řeky přímo vlévají do oceánu, nýbrž ještě i hluboko v deltě směrem do vnitrozemí, existují ideální podmínky pro život mořské fauny, například delfínů a karet. O mořských krokodýlech ani nemluvě… Pokud jde o první jmenované, nejčastěji spatřeným druhem tu bývá delfínek ganžský. Vyjde-li na vás trocha štěstí, můžete být svědky jejich rozmarných kejklí, předváděných jen kousek od lodní zádí pronajatého člunu. Snad vyjma opic, jsou tito nevelcí kytovci jistě nejveselejšími obyvateli Sundarbanu. Místní rybáři jim přezdívají šišu a chovají je v náležité úctě.

A chci zmínit ještě jedno unikum – rybku s nohama! Jde o lezce obojživelného – skákavou rybu z čeledi hlaváčovitých (Gobiidae), která loví hmyz na listech mangrovníků. Tahle decimetr dlouhá potvůrka dýchá vzdušný kyslík a dokonce si v bahně vyhrabává chodbičky, tak aby se vzduch držel v jejich horních částech. Běžně dokáže vylézt vzhůru po kůře stromů a poskočit i několik centimetrů, což jí umožňuje lovit nejen bezobratlé vodní živočichy, ale i suchozemský hmyz, vyhřívající se ve větvích stromů.

MED LESNÍCH VČEL A SVĚT BOHŮ LESA

Zvláštní kapitolou, mezi veškerým tím poletujícím osazenstvem pralesa, jsou pak místní divoká včelstva. I nám se náhodně podařilo najít místo, kde z větve visela asi metr dlouhá plástev včely zlaté Apis dorsata. Dělnice tohoto druhu jsou výrazně žluté a dosahují délky skoro 2 centimetrů. Bývají považovány nejen za největší ze všech ostatních včelstev, nýbrž i za velmi pracovité! Místní obyvatelstvo hovoří v jejich případě o posvátných včelích stromech a sběr medu tu odedávna patří k tradičním činnostem vesničanů.

I díky tomu bude nejspíš Sundarban už navždy považován, přímo za medonosný ráj. Výjimkou v kraji tak nejsou ani primitivní stáčírny medu. Vybavuji si jedno prodejní místo v Bangladéši, ležící v gaburské oblasti severně od rezervace. Samotný stánek sice vypadal, jako by ho sem právě včera dovezli rovnou ze srdce Havajských ostrovů, a to včetně veselého a ochotného prodavače, nabízejícího plastové lahve s produktem, nad jiné libým. Med (pra)lesních včel, je totiž opravdovým pokladem a jeho sběr poskytuje v Sundarbanu obživu často i celým rodinám. A není to vůbec špatný artikl. Produkce medu v celé destinaci jde do statisíců litrů ročně, a kromě klasického využití v rovině přirozeného sladidla, zajišťují odbyt také farmaceutické firmy. Horší už jsou osudy samotných sběračů, tzv. maualis. Sezóna sběru totiž trvá poměrně krátce. Každoročně se omezuje prakticky pouze na duben a květen, potom z většiny stromů zmizí květy a s medem je konec. Navíc se maualis stávají, z času na čas, i obětí lidožravých tygrů.

V Bangladéši pochází až 90% medového produktu ze západních oblastí džungle, z místa zvaného Satkhira. Zde se také vyskytuje i největší počet květnatých stromů. Med je dělen do dvou skupin - madhu a mau, kupodivu ne podle stupně jakosti, nýbrž geograficky. Asi nejvyhlášenějším místem jeho prodeje bude právě zmíněné městečko Gabura, ležící severně od Satkhiry. V hojném množství se ale objevuje i na tržištích bangladéšských center - Khulně a Mongle. Podle místních existuje v podstatě jednoduchý způsob, jak zjistit míru kvality medového produktu – k tomuto bravurnímu eskamotérskému kousku postačí jen klůcek čistého plátna, med a sirky. Sladká hmota je nakapána na látku a zapálena. Pokud je oheň čistý a jasný, pak „test oktanové kvality“ medu dopadl na výbornou. Ovšem – 3x běda prodejci, je-li plamen tlumený, nebo plátno dokonce pouze doutná a čadí…

Rizika spojená se sběrem pralesního medu, těžbou dřeva, rybolovu i dalších lidských činností (počítaje v to i pytlačení) sloužících k obživě a odehrávajících se v krajině mangrovových porostů, dala vzniknout i zcela specifické legendě, která nemá nikde jinde, napříč celou Indií či Bangladéšem, obdoby. Bez ohledu na původní náboženské vyznání místních obyvatel, ať už hinduisté či muslimové, všichni zde (často až fanaticky) respektují bohyni lesa Bonbibi (jindy též Bon Bibi). Tato „Paní džungle“, jak se jí také přezdívá, spolu s bohem Dakshin Raiem, dohlížejí na tygry, hady, žraloky i krokodýli, aby lidem pracujícím v lesích pokud možno neškodili. Snad i proto v každé zdejší osadě najdeme svatyně osazené figurami, zpodobňujícími jasnookou a černovlasou ochránkyni Bonbibi, případně i další postavy protagonistů zmíněné legendy. Dakshin Rai (Pán tygrů) tu obvykle bývá vyobrazen jako vysoký muž s licousy, žlutě lesklým tělem zdobeným tmavými pruhy, pěnou tekoucí mu z úst - a prý až šestimetrovým ocasem.

A jak zní celý tenhle prastarý příběh?

Vypráví se, že ve svatém městě Medina žil kdysi súfijský fakír Ibrahim, který marně toužil po dítěti. Archanděl Gabriel mu slíbil, že se tak stane. A opravdu – na svět přišli dokonce dva sourozenci naráz. Dívka Bonbibi a chlapec Šah Džongoli. Když oba dospěli, sdělil jim archanděl jejich božské poslání. Měli osídlit místo zvané „osmdesát proudů přílivu“, ležící právě v oblasti dnešního Sundarbanu. Vládl tu zlý démon Dakshin Rai, jenž se živil lidským masem. Po dlouhém boji ho dvojčata přemohla a on musel slíbit, že svých zvyků zanechá. Bonbibi potom určila místa, kde budou žít lidé, zbytek džungle však ponechala poraženému démonovi. Díky lidské chamtivosti byla nicméně smlouva brzy porušena, to když člověk zvaný Dhona vyrazil na loďce do pralesa, aby tu proti zákazu lovil. Za pomocníka si vzal nevinného chlapce, kterého ale posléze zanechal v lese, napospas dravé zvěři. Dukhey, jak se hoch jmenoval, strnul hrůzou – zjevil se před ním totiž obří démon s hlavou tygra. Jeho křik o pomoc však naštěstí zaslechla Bonbibi a na poslední chvíli ho přišla zachránit. Od té doby je všemi obyvateli Sunderbanu uctívána, jako všemohoucí ochranná bohyně…

O tom, že vesničané odcházející do mangrovového lesa za obživou neberou nebezpečí na lehkou váhu, svědčí i některé zvyky, jež přetrvávají z minulosti až dodnes, byť nám – lidem z jiného světa – mohou připadat jako vystřižené odněkud z říše pohádek. Samozřejmostí jsou kupříkladu opakované modlitby, vzývající Paní džungle i jejího bratra, Šaha Džongoliho. Tyto litanie k místním patronům začínají dle zvyklostí vždy několika slovy z Koránu. Také se tu traduje, že ženy, jejichž manželé vyrážejí do pralesa, odkládají na znamení smutku své šperky a jiné atributy manželství, aby se po dobu mužovy nepřítomnosti stávaly dočasnými vdovami. Teprve, když se muži v pořádku vrátí domů, začíná vše fungovat, jako dřív. I sběrači medu, kteří pátrají zrakem po hnízdech lesních včel skrytých v korunách stromů, nosívají dle starého obyčeje vzadu na temeni připevněnou masku, znázorňující lidský obličej. Děje se tak proto, aby vzbudili v číhajícím tygrovi dojem, že jsou k němu stále otočeni čelem a nebudou tím pádem snadnou kořistí. Zdejší venkované, ve snaze zahnat šelmy dál od vesnic, také tlučou na velké bubny a v noci kolem chalup rozvěšují světla. Ovšem, i přes letité snahy udržet tygry v bezpečné vzdálenosti od obydlených lokalit, padne těmto nebezpečným dravcům každoročně za oběť až několik desítek lidí.

Kromě mnoha naivně vyvedených soch, zpodobňujících Jeho tygří Veličenstvo, či strašidelně vyhlížejících masek s jeho podobou, které jsou hojně využívány při četných představeních vesnických divadelních souborů - bývá tygr, celkem logicky, také ústřední postavou mnoha lidových písní.

Abychom ale ještě chvíli zůstali u tématu…

PANTHERA TIGRIS TIGRIS

Pro začátek by se asi nejspíš slušelo předznamenat, že na indickém subkontinentu najdeme celkem 23 tygřích rezervací. Pokud se už ovšem nějaký cestovatel, potažmo turista, rozhodne vydat do sundarbanské delty, je pro něj stoprocentně tím nejočekávanějším, nejhledanějším, nejatraktivnějším, nejnebezpečnějším a jistě i nejkrásnějším – a zároveň také nejméně viditelným (neřku-li neviditelným) zvířetem - právě onen již tolikrát zmíněný a ve všech pádech skloňovaný bengálský tygr. Tento zázrak přírody se, krom rozporuplné pověsti, honosí i výmluvným latinským názvem Panthera tigris tigris.

Planete-li nezměrnou touhou po vzájemném setkání, musíte proto samozřejmě i cosi udělat. Minimálně se vydat do jeho hájemství… Takový tygr totiž není jelen, aby stačilo strávit pár hodin někde na čihadle, v klidu posedět a posléze se pak i pokochat pohledem na jeho svalnatou pruhovanou šíji. Abych ale zbytečně nemlžil - hned na začátku chci poctivě říct, že já, ani mí přátelé, jsme žádného bengálského krasavce, během našeho cestování napříč Sundarbanem, neviděli. A to ani na bangladéšské, ani na indické straně…! Zkrátka nám nejspíš nebylo přáno.

Místní druh tygra je sice o něco menší a lehčeji stavěný než jeho příbuzný, tygr ussurijský, není ovšem o nic méně nebezpečný. Bengálský tygr je navíc i výborným plavcem. Vodu doslova miluje a dokáže se v ní pohybovat neuvěřitelně rychle a obratně. Uplave denně údajně i čtyřicet kilometrů. Díky tomu se bez problémů pohybuje z ostrůvku na ostrůvek, a při té příležitosti také zvětšuje svoje dosavadní teritorium. Oproti tomu, nahoru na stromy prý neleze nikdy. Proto si také většina dřevorubců staví svá provizorní obydlí v několikametrové výšce. Tygři většinou dospívají kolem tří let věku života, a až do té doby bývají pod ochranou matky. V útlém mládí, do dvou měsíců, se živí výhradně jejím mlékem, od půl roku pak začínají s drobným lovem. Jakmile dosáhnou 18 měsíců, snaží se už lovit sami. Matka je definitivně opouští teprve v době, kdy porodí další mláďata. Z dospělých tygrů, kteří přežijí, se později stávají vyhlášení samotáři - krom doby páření, samozřejmě! Bengálský tygr se živí masem jelenů, antilop a divočáků, nepohrdne ovšem ani divokým skotem. Protože ale musí denně zkonzumovat až 10 kilogramů potravy, nevyhýbá se v nouzi požírání žab, drobných hlodavců a ptáků. Velikost území, jež tygr obvykle obhospodařuje, se liší podle pohlaví zvířete. Průměrně je to asi tak 50 čtverečních kilometrů. Samice mívá své teritorium zhruba o pětinu menší. Dosud ne zcela známou zajímavostí z tygřího života je, že velké kočkovité šelmy obecně, obzvlášť pak zdejší bengálský poddruh tygrů, milují nadevše dlouhý spánek. Pokud mají dostatek potravy, vydrží tihle náruživí spáči odpočívat klidně i sedmnáct hodin v kuse. Bengálský tygr se ve volné přírodě obvykle dožívá patnácti let. Jsou však popsány i případy, kdy se výjimečným jedincům podařilo dožít až neuvěřitelných 26 roků. Podle výsledků posledního sčítání tygří populace, došlo vedení rezervace Sundarban přináležející Indii, k počtu 270 kusů tygřích jedinců. Na bangladéšské, tedy oné podstatně rozsáhlejší straně, bohužel v posledních letech žádné sčítání zvěře neprobíhalo. Přesto existuje pragmatický odhad, vycházející z předchozích statistik - a totiž, že sundarbanská oblast Bangladéše poskytuje domov nejméně pěti stovkám původních bengálských tygrů. Zvířata se totiž ve volné přírodě pohybují, jak se jim zamane a možná také proto byla až dosud čísla tak nepřesná. Tygr se stal postupem času jedním z nejohroženějších zvířecích druhů na světě. Jen pro pořádek - ještě před II. světovou válkou žilo v Asii skoro sto tisíc těchto šelem, ale v šedesátých letech dvacátého století se jejich stav kriticky snížil na pouhých 2500 kusů. Vskutku alarmující číslo! Mnoho tygrů je totiž v rámci asijského kontinentu každoročně zabíjeno pytláky. Přestože je obchod s tygry zakázán, jsou i nadále beztrestně loveni. Cena živého tygra na černém trhu může dosáhnout až 50 tisíc dolarů, přičemž vzrůstá i poptávka po jednotlivých orgánech a kostech. Žádané jsou totiž zejména v čínské medicíně. Jen zásluhou podpůrných mezinárodních programů na záchranu ohrožené zvěře, mezi jinými také tygra bengálského, se během posledních desetiletí daří stavy tohoto vzácného dravce alespoň mírně navyšovat.

Když se ale na celou věc podíváme očima obyvatel Sundarbanu, ambivalentnost jejich vztahu k tygří populaci vystihují snad nejlépe prostá slova Pranábes Sandžala, jednoho z rybářů, kterého v loňském roce potrhal v pralese tygr: „Bez těchto zvířat by nebyla žádná džungle. A přestane-li existovat džungle, zahyneme nakonec i my…“

Jde o pragmatickou úvahu, jež nám pomáhá pochopit optiku, skrze níž místní venkované posuzují okolní svět. Šelmy jsou zde totiž stejným dílem považovány za posly bohů povolané k ochraně sundariových stromů – a zároveň jsou stejně tak vnímány i jako nejobávanější ze všech predátorů. I když je živobytí na hranici pralesa více než těžké, vesničané nemohou Sundarban opustit. Nemají totiž kam jít. Mnozí jsou potomky rodin, které do těchto míst přišly už před mnoha generacemi - buď jako bezzemkové z Bangladéše - či sem po dlouhých útrapách doputovali až odkudsi z nitra východní Indie. A právě tyhle mangrovové lesy, protkané skrz-naskrz stovkami bahnitých řečišť, se staly jejich jedinou a nejspíš i poslední šancí…

Jaromír Červenka

Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…