Neviditelní tygři Sundarbanu (1. část)

31.03.2015 napsal Jaromír Červenka

---

Sundarbans – obrovská říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá ve světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie, připomíná celá lokalita Sundarbanského národního parku košatou víceprstou rukavici, a to především díky množství říčních toků, směřujících z vnitrozemí, dolů do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisíci meandrů a vodních kanálů, zaujímá (včetně veškerých přilehlých oblastí) neuvěřitelnou rozlohu - zhruba 10.000 km2 a najdeme ho na území dvou sousedících států, Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí na dvojici samostatných území. Dalo by se říct, že indický Sundarban je vlastně menším sourozencem svého, víc jak dvojnásobně rozsáhlejšího, bangladéšského bratra. Což ovšem vůbec neznamená, že je řeč o nějakém zanedbatelném a ukoptěném kousku blátivé země.

Když jsem před pár lety putoval napříč Bangladéšem, nemohl jsem si samozřejmě nechat ujít příležitost zajet i dolů, na jihovýchod země, právě do zmíněné oblasti Sundarbanu (bengálsky: সুন্দরবন). A jak už to v podobných situacích obvykle bývá zvykem, s jistou zvědavostí jsem (obrazně řečeno) nakukoval i přes plot, tedy na indickou stranu a domýšlel se, jak to asi za touto hraniční čárou vlastně vypadá. Mimochodem - už tehdy jsem si slíbil, že jakmile se zadaří a já se opětovně octnu v Indii, určitě se do zdejší sundarbanské části parku zajedu alespoň na několik dnů podívat. Minimálně, kvůli srovnání obou lokalit. A to se také stalo…

Dva parky - dvě tváře

Krom rozsahu území, jež oba parky zabírají, liší se i co do počtu obyvatel, žijících v jeho těsné blízkosti, či přímo v chráněných územích. I když je Indie státem nad jiné lidnatým, Bangladéš určitě nepředčí. To je také důvod, proč se v bangladéšské části parku vyskytuje vyšší hustota zalidnění. A je tu ještě jeden podstatný rozdíl – obě části území sice oplývají stejným dílem mangrovovými porosty, množstvím vody, bahna a především i neuvěřitelně pestrou škálou flóry a fauny – nicméně na té „méně civilizované“ straně, tedy v Bangladéši, jsou prostory Národního parku mnohem více přístupné návštěvníkům. Respektive – funguje zde vyšší benevolence místních správních institucí vůči turistům a také širší možnosti svobodného pohybu. Diference najdeme také v počtech i rozmístění ochranných plotů, délce úseků určených k turistickým vycházkám po zvířecích stezkách a přilehlých březích, i v ceně permitů, vyžadovaných k návštěvě oblasti. Jisté nerovnosti jsou i v komfortu, nabízeném při ubytovávání hostů. A ještě jedna, byť pouze formální, odlišnost – zatímco Národní park Sundarbans v indické provenienci byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO již roku 1985, na straně Bangladéše k tomu došlo až o pár let později, tedy v roce 1997 (přičemž vznik státních přírodních rezervací se v obou případech samozřejmě datuje mnohem dříve)…

Mimochodem - mluvíme-li o ochraně parků - doteď trochu pobaveně vzpomínám na dvojici bangladéšských pistolníků, jinak též místních parkových strážců, ověšených nábojovými pásy, kteří - vyzbrojeni prehistorickými flintami - měli naši partičku po několik dnů bránit před případným útokem bengálského tygra. Ovšem, více než zmíněné kvéry, působila na divou zvěř jejich perfektně zvládnutá a jistě i cíleně sebezáchovná hlučnost. Nejspíš i díky tomu nám - ani tehdy v bangladéšském Sundarbanu, ani nyní - zde v jeho indické části - nebylo popřáno spatřit ni chlup z děsivého pána všeho sundarbanského tvorstva. Narazili jsme sice na čerstvé tygří stopy, ale po šelmě samé, jakoby se země slehla. Pravda bude ovšem někde zcela jinde – pokud totiž byli tygři v dosahu - viděli (a především cítili) oni nás, zatímco my jsme si mohli jejich majestát maximálně tak akorát představovat. Což je, v dané situaci, pravděpodobně více než dobře…

Delta a lidé

Sama sundarbanská delta, ústící do Bengálského zálivu, je jednou z nejširších svého druhu. Hlavně díky mohutným říčním tokům, které ji spoluvytvářejí. Masu zdejších vod mají na svědomí takoví velikáni, jako jsou Ganga či Brahmaputra, ale na celkové mohutnosti zavodněného prostoru nesou svůj díl i toky menšího kalibru, jmenujme třeba Dansa a Datta rivers, řeku Bidyadhari nebo kupříkladu i Garal river. Všechny tyto řeky vytvářejí cestou na jih velké množství ostrovů a ostrůvků, často bezejmenných a měnících svou podobu, dle momentálního ročního období či povětrnostních podmínek. Ovšem, všechno má svá úskalí, a to i v tak úžasném koutě světa, jakým Sundarbans bezesporu je. Už v roce 2007 proběhla totiž v Indii prestižní mezinárodní konference k tématu globálního oteplování a následných vlivů na sundarbanskou deltu. Na základě poznatků z posledních desetiletí pak bylo konstatováno, že zde díky narušení místního ekosystému trvale stoupají hladiny vod až o 2,5 cm za jeden rok. A konkrétní důsledky? Některé z původních ostrovů, zvoucích dohromady desítky km2 (např. Suparibanga, Lonacharra i mnoho dalších), již zcela nenávratně zmizely z mapy NPS. A tento proces bohužel rok za rokem neúprosně pokračuje. Podle vědců z celého světa tak jde o jednu z nejohroženějších oblastí na naší planetě…

Oba Sundarbanské národní parky, indický i ten bangladéšský, získaly své názvy díky rozsáhlé mangrovové vegetaci zcela ignorující vzájemnou hranici, v níž převládají tzv. sundarové křoviny Heritiera sundari (česky listohranák). Jedná se o rovně rostlý strom s drobnými větvemi, patřící k čeledi lejnicovitých. Dřevo stromu sundari má zvláštní purpurovou barvu a je neobyčejně pevné. Bývá vyhledávaným materiálem při stavbě lodí a hojně se také využívá pro základní konstrukce budov, výrobu železničních pražců, i telegrafních a osvětlovacích sloupů. Další dřevinou, která je v Sundarbanu velice rozšířena je i tzv. gema. Její materiál je po průmyslovém zpracování (drcení) žádaným artiklem při výrobě novinového papíru. Podle informačního bulletinu UNESCO zde má být údajně jeden z nejrozsáhlejších porostů těchto vzácných druhů kořenovníků na světě. Zalesnění se ale táhne daleko za hranice samotné rezervace. Těžba dřeva je kontrolována a následně i regulována nařízeními vlád, v sezóně se na ní často podílí až desítky tisíc lidí. Dřevorubci, kterým se tu říká bawalis, pracují v primitivních podmínkách od svítání do tmy. Za obydlí jim občas slouží jakési provizorní přístřešky, postavené na kmenech stromů, nicméně většinou - alespoň pokud to situace dovoluje - přespávají raději přímo na řece, ve svých člunech. Už tak dost náročnou práci těžařů navíc komplikuje až několik metrů vysoká přílivová vlna, přicházející z Bengálského zálivu, i reálné nebezpečí napadení místní dravou zvěří, hlavně bengálskými tygry.

Od začátku listopadu do poloviny prosince se do jižní části Sundarbanu stahují tisíce rybářů, aby v ústí řek pokoušeli štěstí. Lov trvá v tu dobu skoro nepřetržitě, dnem i nocí, a podílí se na něm dohromady i stovky lodic. Až na výjimky se rybaření v oblasti rezervace oficiálně nepovoluje, ale mnoho vesničanů tady i přes riziko postihu pytlačí. I to, bohužel, přispívá k porušení už tak dost křehké rovnováhy ekosystému. Nejvyhledávanějším úlovkem jsou, kromě desítek druhů ryb, především zdejší velcí korýši, jmenovitě garnáti. Rezervace jsou rozděleny do několika menších částí, které jsou doslova a do písmene prorostlé množstvím říčních koryt i vodních kanálů. Některé z nich měří sotva dva metry, jiné dosahují i několika kilometrové šíře. Vodorovný profil krajiny, bez jakýchkoliv vyvýšenin, místy umožňuje vzdálenému mořskému přílivu pronikat až hluboko do okolního pralesa. V důsledku toho mění menší koryta řek občas svůj tvar, polohu i hloubku. I proto tu všude vládnou rozsáhlé močály a bažiny.

Mangrovy jsou, měřeno laickým pohledem, jakýmsi mokřadním lesem, plným vzhůru rostoucích vzdušných kořenů. Výčnělky jsou vzájemně tak blízko u sebe, že se přes ně nedá pořádně přejít, aniž by člověk ztratil rovnováhu. Soustava kořenů nebere konce. Hladké, kluzké, a místy i špičaté hroty vytvářejí neschůdnou plochu připomínající fakírský koberec, který se ztrácí až daleko v pralesním šeru. Vypadá to podobně, jakoby tady všude pod povrchem žila ve skrytu obří dřevěná chobotnice. Mangrovníky jsou unikátní svou živorodostí, aby totiž mohly stromy dýchat, vztyčují své kořeny tam, kde cítí vzduch a světlo, tedy nad hladinu. I proto vypadají zdejší lesy velice bizarně. Ne nadarmo znamená slovo Sundarbans v překladu – Krásný les - pohled na tenhle nekonečný porost je opravdu nezapomenutelný. Ve zdejších lokacích se totiž vyskytuje na šedesát rostlinných druhů kořenovníků. Mangrovy tvoří mimo jiné i zónu, která alespoň částečně chrání vnitrozemí před ničivými vlnami tsunami. Lepší protizáplavový „filtr“ proti cyklónovým povodním si totiž Bengálsko snad ani nemohlo přát.

Vzhledem ke zdejší nehostinné krajině se první lidé v Sundarbanu objevili až poměrně pozdě, ve 13. století našeho letopočtu. V té době tady hledali útočiště především hinduisté, ustupující před vlivem šířícího se islámu. I proto lze, hlavně na bangladéšské straně hranice, ještě dnes potkat uprostřed džungle torza polorozpadlých chrámů, kde se z času na čas konají rituální náboženské slavnosti. Jedna taková probíhá vždy ke konci roku na jihovýchodním ostrůvku zvaném Dhubla. Trvá plné tři dny a zúčastňují se na ní výhradně příslušníci těch nejnižších hinduistických kast z Khulny a Barisalu.

Později, někdy v 17. století, se v kraji rozšířil vliv věhlasných portugalských pirátů, kteří odsud beztrestně podnikali své krvavé výboje. Díky nedostatku pitné vody i silně nezdravému prostředí se ale v oblasti žádná lidská komunita příliš dlouho trvale neudržela. Sundarbanské bažiny tak zůstávají až do dneška především nerušeným domovem zvěře a zajímavých botanických druhů. Zároveň ale fungují jako nezvratný důkaz, že i v tak přeplněných státech, jakými Indie i Bangladéš bezesporu jsou, najdeme při troše snahy nějaký ten (víceméně!) liduprázdný prostor. Pravdou ovšem je, že ze 108 ostrůvků spoluvytvářejících obří sundarbanskou deltu, je polovina obydlena. Odhady hovoří o tom, že součástí tohoto rozsáhlého „vodního světa“ mohou být až čtyři miliony lidí. To se samozřejmě netýká samotných center tygřích rezervací, nýbrž pouze oblastí, jež k nim víceméně těsně či vzdáleněji přiléhají. V oněch bližších lokalitách pak lze mluvit maximálně o stovce vesnic. Je totiž nad slunce jasnější, že kdyby vlády obou zemí důsledně nevymezily hranice svých Národních parků, patrně by se všechny dostupné pralesní plochy brzy proměnily v nově založená a osetá rýžová pole.

Ale od lidí, zpět k místní zvířeně...

---