Andamany – ostrovy z konce světa

30.11.2016 napsal Jaromír Červenka

---

Andamany – kouzelné slovo, obsahující v sobě otisk dálek, stejně jako příslib něčeho zapomenutého či ztraceného, čehosi co je skryto až kdesi hluboko pod obzorem… Nakolik se nakonec tuhle zjevně romantickou představu podaří naplnit, nezjistíte - dokud vás neodbytná zvědavost nepřinutí, vydat se právě sem, do tisíce kilometrů vzdálených končin…

Země za horizontem

Andamanské (a také Nikobarské) souostroví, ležící v Bengálském zálivu, daleko od břehů kontinentální Indie, platilo ještě před necelými 50 lety za jeden z nejodlehlejších koutů našeho světa. Dnes je už ovšem všechno tak trochu jinak…

Přesto, že z Andaman je to k pobřeží Thajska, či Barmy relativně velice blízko, úředně tyto ostrovy přísluší k Indii a krom jejích zákonů, zde platí také indický čas. Jde vlastně o nejvyšší vrcholy podmořského masivu, táhnoucího se mezi Barmou a indonéskou Sumatrou. Prvotní informace o souostroví pocházejí už z Ptolemaiových zeměpisných studií, ty mladší pak máme díky čínským a arabským cestovatelům.

K příchodu prvních cizinců došlo ke konci 17. století, kdy celé souostroví dočasně ovládl národ Maráthů. Později zde svou stopu zanechali Francouzi, Holanďané i Dánská východoindická společnost, a ve stejné době se ostrovy neúspěšně pokoušeli osídlit také moravští bratři. Drobnou epizodou tu bylo i působení Rakušanů. V roce 1869 přešly ostrovy pod správu Britů. Ti tu během krátké doby založili trestaneckou kolonii a vězení, fungující až do 2. světové války. Se vznikem samostatného indického státu se pak Andamany staly regulérní součástí dnešní Indie…

Celé Andamanské a Nikobarské souostroví je tvořeno 572 ostrovy - přičemž pouze 38 z nich lze počítat za trvale obydlené. Kromě nevelkého počtu původních obyvatel (necelých 12%), jsou především velké ostrovy osídleny hlavně Bengálci a Tamily, vyznávajícími hinduismus. Ideální částí roku, kdy se doporučuje Andamany navštívit, je únor až duben, což je období s nejmenším počtem srážek. Od května do října tu pak prší skoro pořád…

Ostrovní metropole

…Ještě před tím, než vyrazíte na samotné ostrovy, je ovšem třeba překonat celý indický subkontinent – od severu, až po centrum jihovýchodní části země – mnohamiliónový přístav Madrás. Odtud je pak už cesta zcela volná… Překvapivě jsme si odpustili několikadenní dobrodružné martýrium - totiž plavbu na palubě ocelového monstra plného lidí, švábů a potkanů - a kvůli úspoře času pro cestu na Andamany pragmaticky zvolili přepravu s místní leteckou společností.

Moderní odbavovací hala letiště v Madrásu působí příjemným dojmem a též let probíhá bez zbytečných úskalí. Z ptačí perspektivy vypadají zdejší ostrovy, jako bujnou zelení prosycené útvary, kde krom pobřežních pláží není pro člověka místo. Teprve, když se přiblížíme k výspě Jižního Andamanu, místu kde bylo před lety vybudováno hlavní město s přístavem, jsou už i z výšky vidět všudypřítomné stopy člověka. Jižní Andaman je díky masivnímu odlesnění nejhustěji osídleným prostorem, k čemuž se svým čtvrt miliónem obyvatel notně přispívá i metropole Port Blair.

Po výstupu na ranvej velí nutnost vyplnit řadu vstupních formulářů, sloužících k vystavení místních pobytových permitů. Naštěstí mají i nepříjemné oficiality svůj konec a letištní budova nás tak konečně může milosrdně vypustit ven – přímo do náruče žádostivých taxikářů…

Pokud nevyznáváte nějaký obzvláštní luxus, bude pro vás hledání ubytka v Port Blairu celkem snadnou záležitostí. Usídlili jsme se na dotek rozlehlé mešity a Clock tower - prazvláštního, šest metrů vysokého monolitu, ozdobeného kulatou časomírou. Během dvou dnů nutných k poshánění cestovních tiketů, jsme pak prosondovali prakticky celé město. Masivní cihlovou věznici Cellular Jail s celami, kde se v současnosti pro pobavení turistů konají „vkusné“ světelné show, pěkně vybavené Akvárium, přístaviště, Antropologické muzeum s památkami na původní domorodé obyvatele i pár dalších míst. Nevynechali jsme ani nejpietnější místo celé oblasti, Tsunami Memorial. Pokud jde o stravování, dali jsme na radu místních a naší jídelní základnou se tak po dobu pobytu stal pouliční restaurant Gagan. Komická situace nastává, jde-li o pivo. Mají ho málo kde, a pokud ano, je vždy zásadně teplé. Přitom každá restaurace, má obvykle obrovský mrazák. Bývá ovšem vypnutý a slouží tak spíš, jako skříň. Domluvy příliš nefungují – hoteliér sice po velkém přemlouvání pivo dopředu nakoupí, nicméně ho do lednice vloží teprve v okamžiku, kdy se ve dveřích objeví vaše žízní zkřivená tvář. Nezbývá, než další dvě hodiny čekat, nebo se naštvaně otočit a jít zkusit štěstí o dům dál.

Oáza zvaná Chiriya Tapu

V okolí Port Blairu se najde i mnoho příležitostí k výletům. Většinou jde o krátké exkursy na blízké ostrovy, například Viper, Red Skin, nebo Ross Island. My, raději zvolili jinou možnost, návštěvu Chiriya Tapu, chráněné oblasti ležící na samotné výspě ostrova. Cesta dolů, na jih, umocněná jízdou v původním žlutočerném taxi značky Hindustan Ambassador vesele ubíhá, takže zhruba za necelou hoďku a půl dorážíme do cíle. Ještě jeden rychlý milk tea v boudě u přístaviště - a potom už jen cesta vytáčená vzhůru do kopce, naštěstí pro nás dokonale stíněná korunami mohutných stromových velikánů. Když konečně ucítíme vůni moře a před námi se objeví první pláž, jdou všechny zábrany stranou. Voda má snad víc, jak třicet stupňů a kulisa, která nás kolem dokola obklopuje, je mírně řečeno – filmová… Radost z ní nám nezkalí ani všudypřítomné výstražné cedule, s barvitě vymalovanými mořskými krokodýly. Místy je pláž pokryta naplavenými torzy mohutných kmenů s kořeny, čnícími z vody, jakoby šlo o hlavy mytologických Medůz. Ticho, narušované jen zvuky pralesa, ale z ničeho nic končí. V momentě, kdy se poblíž, na odstavné ploše, objeví několik zájezdových autobusů přeplněných městskými výletníky, je s poklidem definitivní ámen. Houfy zcela zřejmých neplavců se tu, bez rozdílu pohlaví a věku, s jekotem cákají v mělkých vodách zálivu, oblečeny do pestrobarevných sárí… Abychom unikli pozornosti davu, mizíme úzkou a klikatou stezkou, vedoucí hustým porostem na samotnou špici ostrova. Po slabé hodině stoupání, sotvaže mineme netypický hranatý maják, zadaří se, hluboko pod námi v průhledu mezi větvemi, rozeznat pohádkově azurovou lagunu. Chvíli potom už sedíme ve stínu provizorního odpočívadla, postaveného na několika posledních metrech toho nejjižnějšího punktu Jižního Andamanu. Cestou zpět do vesnice Chiriya Tapu zjišťujeme, že dole na plážích mezitím nastal pořádný odliv, který odhalil dosud skrytou, a tedy i netušenou přírodní scenérii. Rzí prolezlým linkovým busem, s posledními slunečními paprsky v zádech, dokodrcáme na centrální autobusové nádraží v Port Blairu, abychom - řádně nedospalí, ve čtyři ráno následujícího dne a opět z tohoto místa, znovu vyrazili na dlouhé hodiny trvající únavný trip – po tři sta kilometrů dlouhé silnici ATR (Andaman Trunk Road) – momentálně jediné možné spojnicí mezi Jižním a Severním Andamanem.

Silnice č. 223

Přestože jsme na autobusáku mezi prvními a dokonce máme cosi jako místenky, dá nám dost práce vmáčknout se do útrob rozhrkaného plecháče. Bágly, za naší vydatné pomoci, putují na střechu, zatímco my se zvolna smiřujeme s mnohahodinovou torturou, nuceně trávenou na zadních sedačkách linkového autobusu. Bez ohledu na „rezervaci“ se o tvrdé sezení musíme podělit hned s několika místňáky. Ti si, jak vidno, skoky a přemety na téhle pojízdné trampolíně náramně užívají. S koleny vraženými až kamsi pod bradu opouštíme město a přískoky mapujeme, kilometr po kilometru, rozbitou asfaltku. Za okny busu postupně defilují skromná políčka, střídaná shluky bambusových chýší. Chvíli nato, už bůhví pokolikáté, sevře silnici z obou stran hustá džungle.

Neviditelní Džaravové

Když jsme připravovali cestu na Andamanské souostroví, jedním z mých přání byl, byť i letmý, kontakt s původními domorodci – nejlépe s kmenem Džaravů. Nemyslím jen prohlídku nějaké expozice v národopisném muzeu, ale skutečné živé setkání s jejich kulturou, potažmo se zvyky patřícími spíš někam do doby kamenné, než do současnosti. Není to zas tak dlouho, co to bylo, alespoň v jakési modifikované podobě, možné. Ty časy jsou už ale nenávratně pryč… A možná, že je to tak i lepší. Situace se totiž stávala pro domorodce neúnosnou, zvědavost a necitlivost návštěvníků Andaman nabírala geometrickou řadou na síle a hodnoty skryté v přírodním, po staletí neměnném způsobu života, tak začaly být ve svých základech zcela ohroženy. Kdysi žilo v celém souostroví zhruba šest velkých etnik. Jediní Nikobarové, kterých je dnes na třicet tisíc, přijali křesťanství a pozvolna díky tomu asimilovali do většinové společnosti. Počty ostatních domorodců – ať už jde o kmen Onge, Sentinelů, Velkých Andamanců, či Šompenů – balancují na hraně desítek, maximálně stovek jedinců. Často jde dokonce pouze o jednotlivce, kteří jsou rozeseti po malých ostrovech, proto aby byly dostatečně chráněny jejich tradice a také soukromí. Již dříve zmínění Džaravové jsou jedním z nejizolovanějších kmenů na světě a čítají zhruba tři sta lidí. Některými odborníky bývají dokonce považováni za první obyvatele Asie, kteří sem přišli před desítkami tisíc let z Afriky. Svým vzrůstem, dosahujícím u dospělých jedinců cca 150 cm i extrémně tmavou barvou pleti, je lze vzdáleně přirovnat k africkým Pygmejům. Tihle, jak uhel černí, civilizací nezatížení Půlčíci, žili až donedávna zcela svobodně, a v klidu obývali rozlehlou část místního pralesa… Od roku 1973 ale jejich území protíná nechtěná brázda - severojižní trasa ATR. Není se co divit, že reakce kmenových válečníků byly často víc, než nepřátelské. Občasné spršky šípů, vystřelené na projíždějící vozy odkudsi z šera pralesa, ovšem už brzy nato (a vcelku překvapivě) vystřídala zvědavost. Po čase – hlavně pak u nejmladší generace Džaravů - začala pozvolna nově vznikat i jistá negativní tradice, nenápadný druh závislosti na drobných úplatných dárcích, jež bylo možno bez námahy získat od fotek-chtivých turistů. Od nadšenců, nadevše toužících po vlastnoručním snímku divošského bojovníka, s lukem, šípy - a s červenou čelenkou omotanou kolem hlavy…

Aktuálně věc došla tak daleko, že územím Jarawa Tribal Reserve lze projet pouze v dlouhé, maximálně však šedesátičlenné koloně vozidel, a to pod přísným dohledem policejní jednotky. Filmování nebo focení během cesty se tu netrpí, dokonce v tomto sektoru nesmíte ani otevírat okna. Musím se přiznat, že jsem měl během přesunu pralesní trasou nos přitisknutý až na skle, v naději že mě potká trocha štěstí a nějakého zbloudilého příslušníka tohoto hobitího kmene přece jen zahlédnu. No - nestalo se, co nadělám!

Když jsme poté dorazili do přístaviště Middle Strait a definitivně za námi zapadla i závora vymezující hranici domorodé rezervace, dlouho a opakovaně jsem zíral zpět, do té zelené neprostupné stěny protkané změtí liján, nad níž se vznášel tajuplný opar. Jakoby tohle kouřmo bylo filmovou oponou, za níž se mají co chvíli zjevit vyčouhlé, do modra zbarvené postavy kmene Na'vi - aby tady, na planetě Pandora, uvítali mého, věkem poněkud znaveného, avatara…

Vzhůru do Majabunderu

Při pohledu na mapu, působí Andamany jako velký, extra protáhlý, ostrov se spoustou okolních satelitů. Ve skutečnosti jde o tři samostatné útvary - Jižní, Střední a Severní Andaman. Náš původní záměr, dosáhnout co nejvzdálenějšího bodu Severního Andamanu, ale dostal tvrdou ránu – jak jsme totiž zjistili, před pár týdny se v oblasti potopila loď přeplněná lidmi a jedenadvacet pasažérů bohužel incident nepřežilo. Vládní nařízení, reagující na tuto katastrofu, tak až do odvolání zcela zastavilo veškerý pohyb soukromých plavidel. Nový dílčí cíl tedy přesouváme do mnohem bližšího bodu – města Majabunder, jehož okolí slibuje alespoň nějaké to příjemné překvapení… Pominu-li průjezd územím Džaravů, snad jediným únosným zpestřením jinak neskutečně monotónní jízdy, zůstávají krátké trajekty – vedené napříč mořských úžin. Tyto služby jsou provozovány společnostmi, v nichž má stát majoritní podíl. Samotná lodní přeprava trvá vždy sotva půl hodiny, ovšem čekání na příjezd oněch pochybně vyhlížejících kovových krabic, bývá většinou mnohonásobně delší. Nicméně, člověk alespoň provětrá ztuhlé tělo, které na sebe – nenápadně, ale jistě - přejímá neforemný tvar autobusové sedačky… Konečné vysvobození přichází teprve s příjezdem do Majabunderu. Silnice končí téměř až v moři, na samé špici poloostrova. Dokonalý azyl tu nacházíme u pana Tita Bwa, jehož rodina se pyšní barmskými kořeny. Hotýlek nesoucí příznačný název – Sea N Sand - leží skutečně přímo na břehu mořském, stíněn mohutnými stromy, jejichž koruny krášlí skrumáže parazitických orchidejí. Příjemná překvapení ovšem ani zdaleka nekončí – ještě týž den nás vstřícný pán domu odváží džípem na blízkou Turtle Beach, kde si se západem slunce konečně užíváme i zaslouženou koupel. V sezóně je údajně tohle místo jedním z vyhlášených hnízdišť mořských želv. Teď je tu ale pusto a po karetách, ani stopy. Doba jejich páření totiž teprve začíná. Odvrácenou stranou naší jinak vyvedené návštěvy Želví pláže, jsou tisíce krvelačných muchniček, které se na oběti s lákavou krevní skupinou lepí, jak vosy na med. I když mě se tahle pochybná výsada díkybohu netýká, lituji kamarády, které to postihlo. Přísně statisticky vzato je přece malárie jedním z nejvýkonnějších regulátorů početních stavů lidstva!

Následující den nás nad obzorem přivítá obří sluneční kotouč, …a taky další skvělá zpráva – přesto že oficiálně v oblasti nesmějí mezi ostrovy pendlovat žádné čluny s turisty, obstaral náš hoteliér dvojici rybářů, kteří jsou ochotni za úplatu zariskovat a načerno dopravit naší partičku do dalšího z rájů, ležícího na jednom z okolních ostrůvků. Bárka, poháněná motorem, čadícím jak pět Zetorů, vyrazila, sotva jsme se k ní, ponořeni do půli stehen ve vodě, přebrodili. Za neustálého vylévání litrů slaného živlu ze dna člunu, jsme asi po půldruhé hodině cesty konečně u cíle. Na horizontu zasvítí vzdálený pás pobřeží, vzadu hrázděný řadou vysokých palem. Připadáme si jako dobyvatelé - či lépe řečeno - objevitelé neznámých končin. Moc pěkná iluze! Žádní domorodci ozbrojení oštěpy, žádné bubny lidojedů, nic takového nás tu nicméně nevítá – jen bílá, kilometry dlouhá písečná pláž plná lastur, palmy kam až dohlédneš, mangrovy, …a hlavně velké všeobjímající ticho, rušené jen opakujícími se zvuky moře a křikem ptáků. Kouzelná podmořská zahrada, rozprostírající se podél ostrovních břehů, je obývána rozmanitou faunou. Přestože poslední tsunami (2004) určitou část korálů poničilo, je tu i tak dost nedotčených míst plných tropických korálových ryb. Maximálně vyplavaní a vyhřátí, po dni plném relaxu, se soukáme zpět do lodi. Stejnou trasou jen v opačném gardu, a se zapadajícím sluncem těsně nad přídí, frčíme jako o závod zpět, k Majabunderu. Finální výstup na břeh, má pak navrch ještě jeden nečekaný rozměr – na vině je odliv, který proměnil přistávací zónu v půl kilometrové bahniště. Oko, nad tím nečekaným zpestřením sice zaplesá, zato tělo - brodící se dvacet minut, krok za krokem, za nepříliš libých mlaskavých zvuků směrem k pevné zemi – námahou jen úpí. Po opulentní večeři, složené z krevet i čerstvě nalovených ryb, spokojeně usínáme, s optimistickou vidinou dalšího dne.

Rangatské intermezzo

Z důvodů, které již byly popsány, míříme na jiho-jiho-východ, do pár desítek kilometrů vzdáleného Rangatu. Jsme tak sice nuceni oželet návštěvu Severního Andamanu - což obnáší pominout vzdálený Diglipur, Kalipur zátoku Aerial, mezi cestovateli vyhlášený Smith Island, nejsevernější resort souostroví zvaný Pristine, stejně tak jako dominantu celých Andamanů – horu Sadr, vysokou 737 metrů. Oproti tomu před námi vyvstává možnost objevit, jen a jen pro sebe, nepříliš frekventovaný ostrov Long Island, místo které nedokázaly nešvary vlastní západnímu světu ještě tak zcela ovládnout.

…Rangat by se dal bez přehánění přirovnat k westernovým městečkům divokého západu, jen navlečeným do indického kabátu. Prašná hlavní třída lemovaná omšelými nízkými baráky, obchůdky i jednoduché jídelny, a snad jaksi pro zpestření, taky několik opilců, kteří halasí jak na (pra)lesy a potácejí se vyprahlou ulicí, nejspíš za vidinou další sklenky čehosi hodně ostrého. Ta půlhodinka, kterou jsme tu strávili, nám skutečně bohatě stačí - chytáme proto rikšu a míříme z vnitrozemí rovnou k moři, do náruče místního přístavu. Nudné a hlavně únavné vyhlížení lodního spoje nám nečekaně ukrátí hádka, a posléze i regulérní rvačka, rangatských rybářů, kteří si nad svými exotickými úlovky vzájemně vyjasňují obchodní strategii. Další zpestření má pak na svědomí i místní amatérský imitátor. Jeho produkce, kdy pro obveselení zevlující omladiny, předvádí neuvěřitelně věrně hlasy různých zvířat, mě generačně vrací zpět do časů, v nichž bylo naše vnímání reality opakovaně poškozováno dokola se opakujícími vystoupeními strýčka Jedličky…

Osamělost Long Islandu

Po poledni se konečně objeví vymodlený plechový zázrak, z dálky připomínající objemnější remorkér, aby po chvíli manévrování rutinně doklouzal k molu. Vlna cestujících se přelívá přes spojovací můstek a máme co dělat, abychom tu urvali alespoň nějaké místo. Mimochodem - pořádná tlačenice je nejspíš, hned po kriketu, tím nejoblíbenějším indickým národním sportem. Cesta na Long Island je klikatá, a to doslova a do písmene. Plavební koridor, zaříznutý hluboko do pevniny, se točí zleva doprava a zpět, plazí se jako had podél břehů zhusta porostlých mangrovy, aby nás po čase milosrdně vypustil na volné moře. Se západem slunce, přirážíme k přístavišti, po lodnickém prkně se zvolna soukáme na břeh, a hned nato vyrážíme v rychle houstnoucím šeru do nitra ostrova.

…Osmnáctikilometrový Long Island, jeden z početné rodiny Andamanského souostroví, rozhodně ani v nejmenším nepřipomíná svého - rozlohou až dvěstěkrát mohutnějšího newyorského jmenovce. Zcela logicky se tak liší i počtem obyvatel. Těch tu totiž, od doby kdy se před patnácti lety uzavřely brány místní továrny na výrobu překližky, žijí s bídou dvě tisícovky. Long Island má krom jiných i jednu zajímavou specialitu – nenajdete zde žádná auta. Vlastně tu nejsou ani silnice, tedy ne v pravém slova smyslu. Obydlenou část nevelkého ostrova křižují úzké cesty z betonu, umožňující v období dešťů alespoň jakýs-takýs pohyb z místa na místo. Značení v terénu zajišťují metrové šipky, vyvedené ve třech různých barvách. Těmi je spleť betonových panelek pečlivě ocejchovaná, přesně podle typu hledaného cíle. Ubytovat se na tomhle zapomenutém místě, není ovšem jen tak. Divoké kempování už několik let přísně zakazuje zdejší vyhláška, a tak jedinou šancí pro příchozí zvědavce lačné romantiky se jeví azyl zvaný Blue Planet – nevelký Jungle Camp s jídelnou, sociálním zařízením, a také několika jednoduchými chýškami – chráněnými rozkošatělou korunou mohutného padesátimetrového stromu druhu Padauk. V roce 2006 zde tenhle svůj sen začala budovat jedna britská dáma, velká příznivkyně přírodního životního stylu - paní Hillary. Dnes, po osmi letech existence, je už Blue Planet zapsán v cestovatelských biblích výrazným písmem. Na tomto místě se opravdu nikam nespěchá, jakoby tu měl čas tělo vyrobeno ze speciální protistresové gumy… Spíme v přilehlé lesní dependanci, nazývané „Large old cotage“. Dlouhá chalupa, postavená z bambusu a dřeva, kupodivu skýtá celkem pohodlné bydlení. Je to trochu, jako bychom obývali kulisy k českým národním pohádkám. Ostrov působí zvláštním dojmem, vymýcená a obydlená část je celá prošpikovaná polnostmi, tam kde stromy díky ochranářským programům zůstaly, je pak země pokryta silnou vrstvou spadaného listí, zvláštní nahnědlé barvy. Trajekty míří k Long Islandu jen párkrát týdně, což vyhovuje našim plánům, zůstat zde minimálně několik dalších dnů. Občas, s večerem, zavítáme i do některé z domorodých vesnických domácností, skrytých za plůtky z trnin a bambusu, abychom si ukrátili čas nezávazným tlacháním. Je až s podivem, jak málo prostoru a komfortu stačí těmto lidem ke vcelku spokojenému životu. Udusaná hliněná podlaha, pár kousků rozviklaného nábytku, nezbytná prádelní šňůra permanentně obtěžkaná pestrými kusy šatstva, dvorek velikosti dlaně, na němž povětšinu času kraluje domácí zvířena, …a jako speciální bonus - prakticky nulové soukromí.

Přátelé, kteří za všech okolností vyhledávají možnost přístrojového potápění, slaví svátek. A hned dvojnásobný! V první řadě sem, na Long Island, úřední šiml jaksi opomněl doručit obsílku zapovídající turistům cesty ve člunech, a za druhé - přímo pod hlavičkou Blue Planet, objevili zdejší potápěčské centrum, relativně nově založenou bázi vedenou zkušeným profíkem původem z Nizozemí - Juriem. My, ostatní, zatím zvesela šnorchlujeme, lapáme sluneční pigment na horší časy, a jako nějací obří pavouci lelkujeme v hamakách, zavěšeni ve stínu sytě zelených mangrovníků. Pokud už je řeč o mangrovových porostech – ty pokrývají neuvěřitelných 16 % procent z kompletní plochy Andamanů a významně tak přispívají k biologické diverzitě celého souostroví. Díky možnostem navštívit, tentokrát legálně, i okolní lokality dosažitelné malými čluny, si této výsady náležitě užíváme. Plavba, cílená na neobydlené ostrůvky, povětšinou nepřesáhne dvě hodiny a přináší vždy něco nového. Nádherné uskupení korálových útesů jsme objevili při návštěvě Mark Bay, pláži protkané hnízdy miniaturních krabů. Při odlivu pak vydá své tajemství i monumentální, příbojem ohlazená, kamenná plocha, až dosud skrytá pod hladinou. Celé to připomíná dokonalý prostorový objekt, vytvořený megalomanským sochařem. Chůze po kluzkém, řasami porostlém chodníku, nicméně vyžaduje téměř artistický výkon. I na tak krásné pláži, k nimž Mark Bay bezesporu patří, se ovšem občas může najít závažný kaz! Mám na mysli mořské proudy, které sem z několika rozdílných proveniencí a s železnou pravidelností, zanášejí drobný odpad - především pak potravinové obaly, či torza rybářského náčiní. Důsledky jsou víc než zřejmé - vzniká zde jakási neregistrovaná křižovatka - zvláštní hraniční trojmezí, určované relativně malou vzdáleností tohoto místa od břehů Thajska, Indonésie i Barmy. Krom potenciálních dopadů na zdejší přírodu, vystupuje na povrch i jedna, z ekologického hlediska jistě marginální, absurdita - díky zmíněnému problému tu totiž můžete objevit naplavené smetí, nezřídka označené popiskami i ve třech zcela odlišných jazykových mutacích. Ale zpět - na Long Island… Jedna ze zdejších pláží nás totiž nadchla všechny, bez výjimky. Řeč je o Lalaji Bay, místě ukrytém za hradbou džungle, dvě a půl hodiny náročného pochodu, ze správního centra ostrova. První část cesty připomíná spíš zajímavý poznávací výlet - to když procházíme vesnicemi a polnostmi v relativně hustě osídleném sektoru. Po necelé hodině zmizí i poslední známky civilizace a ze všech stran nás obklopí šerosvit džungle. Člověka pokaždé znovu zaskočí dravost růstu téhle sytě zelené masy i nekonečný propletenec bambusových houštin, tvořící podrost velikánům deštného pralesa. Stezka se brzy zužuje a místy se dokonce zcela ztrácí v labyrintu neprostupných bodlinatých porostů. Ještě štěstí, že tudy z času na čas procházejí zaměstnanci lesní správy s mačetami, aby ji proklestili. Jak se blíží poledne, vedro a dusno se stupňují až k možnému maximu a sauna na andamanský způsob pohlcuje celý prales, včetně nás samých. Nevelké zásoby vody už dávno vzaly za své, a nezbývá než doufat, v lepší příští. Ještě poslední krkolomný sráz a pěšina, svažující se tak prudce, jakoby měla končit rovnou v moři. Dole, pod kopcem, nás ale namísto vody vítá nevídané divadlo – ohromná hromada zčásti vyloupaných kokosových ořechů, a při jejím úpatí – mužíček v tureckém sedu, s mačetou míhající se rychlostí světla. Už vzápětí se nicméně máme dočkat prozaického vysvětlení – stačí se totiž jen pořádně rozhlédnout kolem. Do všech světa stran jsou tu v řadách vysázeny tisíce stromů druhu Cocos nucifera, jinak řečeno - kokosových palem. Brzy zjišťujeme, že se zručný a usměvavý padesátník, ohánějící se sekáčem, jmenuje Chandra Adaikkan. Na zdejší plantáži funguje coby správce, účetní i zemědělec, v jedné osobě. Rozsáhlý háj kokosovníků, ke své škodě nevlastní - vše co tu stojí i leží, patří indické vládě. Žije skromně, jako skutečný Robinson, a z téhle romantické samoty ho vytrhnou jen občasné návštěvy, podobné té naší - a potom také lodě, odvážející pravidelně jednou měsíčně do Rangatu várky odkorněných plodů. V nevelké kanceláři, sloužící zde současně i za ložnici, visí od stropu dolů, jako nějaké obskurní závaží, pečlivě převázané balíky s letitým účetnictvím. Popíjíme výtečnou kávu připravenou na primitivním vařiči, a nasloucháme jeho vyprávění. Na důkaz nově navázaného přátelství si jako prezent každý z nás odnáší i neobvyklý suvenýr – jak jinak, než čerstvě sklácený kokosový ořech. Sama pláž Lalaji Beach je skutečně nádherná, opravdový ráj na zemi. Bílý písek pálí do chodidel, voda v zátoce teplotou připomíná čerstvě napuštěnou lázeň a tyrkysová barva moře plní oči, až po okraj. Nedaleko odsud ústí do moře malá pralesní říčka a ve vzniklém jezírku, jen pár metrů od břehu, chladí přehřátá těla stádo vodních buvolů.

I když se člověku ani v nejmenším nechce opouštět tak magické místo, přece jen začínáme balit. Je totiž nejvyšší čas. Rostoucí příliv hrozí uvězněním v úzkém pruhu mezi oceánem a neprostupnou hradbou pralesa, která zvolna, ale jistě, ožívá večerními zvuky. Soumrak tady přichází nenadále a bez varování. Definitivně si oddychneme, teprve až objevíme kýžený lesní průsek, a také stezku, stoupající odsud do příkrého svahu. Trnité liány ovíjejí ruce i nohy, škobrtáme, zpomalováni spletí kořenů a klouzajíce každým krokem téhle útrpné cesty. Udýchaní a propocení, jak zákon káže, potkáme asi po kilometru dvojici lovců, kteří nás naštěstí ubezpečí, že jdeme opravdu tím správným směrem. Když pak, o pár hodin později a v bezpečném azylu Blue Planet, rekapitulujeme nad hrnkem skvělého zázvorového čaje dnešní dobrodružnou výpravu, všichni cítíme opravdové uspokojení. Zbývá ještě doplnit zásoby alkoholu, který je tu sice oficiálně nedostupný, nicméně v krámcích na pobřeží se, při troše snahy, vždycky nějaký ten pašovaný produkt najde. Centrum, dá-li se tak vůbec nazvat pár desítek zanedbaných obchodů, přilepených k hlavní silnici vedoucí sem z přístaviště, žije svým vlastním zpomaleným rytmem. Když byl před několika lety ostrov uznán za rezervaci a těžba dřeva, poskytující zdejším lidem obživu, skončila - uzavřela se i fabrika, vyrábějící tu do té doby překližkové desky. Okolí, je tak nyní plné polorozbořených domů - které v časech konjunktury, sloužily úředníkům dřevařských společností. Z toho všeho ovšem zbylo jen zvolna trouchnivějící Město duchů… Podobný, i když ne tak dramatický osud, má i místní, nepravidelně fungující elektrárna, která svým vzezřením připomíná spíš Kafkův zámek. Pochopit regule, jimiž se řídí její provoz, je ale pro návštěvníka odjinud, prakticky nemožné.

…Blíží se den odjezdu, chvíle kdy loď plná lidí odrazí od zdejšího mola a Long Island pro nás navždy zůstane jen úžasnou vzpomínkou. Krom slunečné pláže Lalaji a několika dalších, těžko zapomenutelných míst, se mi po čase nejspíš vybaví taky malý hřbitov, skrytý v lese plném spadaného listí, kde pár bezejmenných křížů hlídá střecha z vysokého stromoví. Stejně tak, jako nedostavěný kostel, s podlahou z udusané hlíny a plastovým sezením, rozviklaným stolem namísto oltáře i nevelkým krucifixem vínové barvy, neuměle namalovaným na čelní stěně svatostánku. Rituální místo, kde se vesničané z Long Islandu, alespoň občas - a ve specifické režii – setkávají se svým ostrovním pánembohem…

Dva ostrovy – dva světy

Vzdalujeme se od břehů, pomalu a lenivě, jako bychom snad ani nebyli schopni překonat ten zvláštní magnetizmus, jakým nás k sobě tenhle prostor připoutal. Starý parník, s poetickým názvem Wandoor, opakovaně táhle zahouká, a pak už lodivod natočí příď směrem k jihu - trasou, na níž už čeká zcela odlišný ostrovní svět - turistická vějička jménem Havelock. Abychom my i naše bágly, přežili několikahodinovou plavbu v klidu, obsazujeme v podpalubí část místnosti, určené pro movitější klienty. Připadá nám, jako bychom cestovali v útrobách Vernova Nautilu - jenž je ovšem, pouhopouhou piko sekundu, před nezbytnou generálkou. Pokud jde o Havelock Island, má - oproti ostatním částem satelitního prstence Andamanského souostroví - opravdu specifické postavení. Reklamní kampaně z něj učinily středobod zájmu návštěvníků, lačných potápění, bezstarostného plážového relaxu i servisu, zcela poplatného masivnímu turistickému průmyslu. Tomu se samozřejmě časem přizpůsobila i infrastruktura celé destinace – co je ale mnohem horší – nutně se to podepsalo také na chování místních obyvatel. Svou rozlohou, čítající 100 km2, se Havelock řadí k těm spíše rozměrnějším, obýván je ovšem pouze ve své severní části. Od poloviny minulého století žijí na Havelocku převážně bengálští uprchlíci. Zdejší lokality jsou dostatečně bohaté na výskyt všemožných druhů podmořské fauny i flory, takže jak šnorchlování a potápění s přístroji, tak i rybolov, patří k největším tahákům, vábícím sem návštěvníky z různých koutů světa.

Dáváme na celé dva dny vale naši cestovatelské tlupě a vedeni impulzivním rozhodnutím, vpůli plavby na trase Long Island – Port Blair, opouštíme loď, abychom realizovali dvojčlenný expediční výsadek na pobřeží ostrova Havelock, a pokud možno objektivně posoudili případnou míru komerce, jež zde údajně vládne. Už přístaviště vykazuje oproti ostrovu Long zjevné rozdíly - po dlouhém molu obklopeném jachtami, míří směrem k výstupní bráně houf cestujících s parádními okolečkovanými kufry. Jejich pestré oblečení evokuje šatníky elegánů, kteří právě vyrazili na svou pravidelnou havajskou dovolenou. Nezbytná byrokracie nás nemine ani při samotném vstupu na pevninu, takže teprve po půl hodině – řádně orazítkovaní – osedláme rikšu a zamíříme z centrální Village č. 1 hledat nějaký, pokud možno levný, nocleh. Pověsti nelhaly – vystřídáme totiž několik ubytovacích zařízení – sice působivých a náležitě komfortních – finančně ovšem zcela mimo naše možnosti. Napotřetí se konečně trefíme – resort Gold India, vybavený podobně jako předešlé hotýlky, nicméně vstřícnější v cenách - nabízí chatky s koupelnou, TV a větrníkem komíhajícím se u stropu, bratru za 1000 rupek na osobu. Vchod do našeho nového království zdobí malůvky, srovnatelné s výzdobou průčelí moravských vinných sklípků a uvnitř, na stěně, je dokonce velká naivně vyvedená malba, zobrazující zamilovaný páreček Džaravů, okouzlených krásou ostrova. K celkové spokojenosti tak chybí už jen dobře vychlazené pivko. Ovšem i to je, v nedalekém wine store k sehnání - byť za násobek toho, co jsme byli až dosud zvyklí platit. Hotel překypuje barvami a viditelně se rozrůstá, stejně jako nabídka služeb všeho druhu. Na venkovních ramínkách, jako někde u krejčího, visí řady neoprenových obleků, čekajících na potápění chtivé zájemce. Bohužel nemáme času nazbyt, a tak sotvaže seženeme volnou rikšu a usmlouváme cenu, vyrážíme napříč celým Havelockem, až na Radhanagar beach, všemi průvodci vyhlašovanou za nejúžasnější prostor, jenž lze na Andamanech navštívit. Natřásáni tvrdou sedačkou předpotopního vozítka, projíždíme mírně kopcovitým terénem plným serpentýn, mezi polnostmi, kde se popásají stádečka skotu. Po necelé hodině se před námi objeví regulérní parkoviště s desítkami přilehlých stánků. To ovšem není zdaleka všechno – nějaký umělec, vydávající se za architekta, zde, přímo na pobřeží, vyprojektoval areál s řadou podivuhodných kukaní hráškové barvy, patrně na zakázku pro solventní klienty, ovšem bez sebemenšího náznaku vkusu. Pokud jde o samotnou pláž, musím objektivně uznat, že místo je to opravdu krásné. Návěje bílého písku, kde jsou doma, jak velké želvy, tak i spousta dalších živočichů, a hustá džungle, oddělená od vody jen pásem zvláštního druhu mangrovníků, oplývajícího zelenými plody kónického tvaru. Trochu komicky působí pohled na četu místních plavčíků, navlečených do reflexních vest, kteří ostražitě střeží bezpečnost večerních návštěvníků. Unavení, ale spokojení, se vracíme k hotýlku ve východní části ostrova. V malém restaurantu, který jsme si stačili ještě za světla vybrat, nás čeká úžasná večeře. Nabízejí tu plejádu perfektně upravených mořských potvor i spoustu jiných dobrot. Má to ovšem jednu drobnou vadu - ve skrytu bambusových stěn je během jídla zřetelně slyšet šustění všudypřítomných krys. O dvě hodiny později už usínáme, chráněni dobrou společností malebně stylizovaných zástupců kmene Džarava.

Ráno je provázeno zmatky s dopravou – nejprve nedorazí slíbený rikša, jenž nás má dopravit k přístavišti – posléze zase zjišťujeme, že lodní lístky, které se nedaly v jednodenním předstihu zarezervovat, stále ještě nejsou v prodeji. Vzhledem k tomu, že už za několik málo hodin startuje z Port Blairu naše letadlo, nevypadá situace zrovna dvakrát růžově. Čekání je úmorné a vhání do mozku černé chmury. Původně plánovaný„rychlý“ člun, fungující tu pod značkou Makruzz catamaran, odsud v tuto dobu neodplouvá, takže musíme vzít zavděk parníkem Incredible India, sunoucím se do andamanské metropole opravdu „neuvěřitelně“ hlemýždím tempem. Výstupní molo, rutinní kontrola dokladů a povolenek, poslední dohadování o ceně taxíku, …a konečně také důvěrně známá fasáda budovy letiště. Úplně nakonec, těsně před vstupem do letadla, nás potkává nečekaná nepříjemnost - všechny mušle a tvarované kameny, stokrát a jednou prošlých našima rukama, nekompromisně končí v krabicích obsluhy letištní ostrahy. Ještě klika, že to hlavní, co si z cesty po Andamanském souostroví odvážíme - tedy kupa zážitků a vzpomínek - nemá ani v nejmenším materiální, rentgenem dohledatelnou podobu…

---