Za horskými gorilami

31.10.2014 napsal Marta Mašková

---

Kde se můžeme setkat s tímto vzácným, ohroženým druhem? Buď v Ugandě, v Národním parku Bwindi Impenetrable (žije tu něco přes 300 jedinců), anebo v deštných pralesích pohoří Virunga, rozkládajícího se na rozhraní Ugandy, Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Zde, na těžko přístupných stráních a vrcholcích zalesněných vulkánů, žije druhá polovina afrických horských goril.

Naše malé cestovatelské trio se rozhodlo pro Rwandu. Permity – povolení jsme si zakoupili s předstihem ještě v Evropě a nastoupili do letadla do Entebe.

Psal se rok 1997 a ve Rwandě doznívaly boje mezi kmeny Hutuů a Tutsiů. Ačkoli Rwandská republika byla vyhlášena už v roce 1961, kdy moc v zemi převzali domácí Hutuové, v roce 1990 pronikli do země z Ugandy pastevecké kmeny Tutsiů a nastalo velké vyvražďování příslušníků obou kmenů. Mnoho obyvatel tenkrát uprchlo do sousední Tanzánie a Ugandy. Situace se zklidnila až při povstání v roce 1994. Ale i o 3 roky později jsme ještě v Kigali potkávali na každém rohu několik ozbrojených vojáků.

Z letiště v Entebe jsme se nejprve vydali podél břehu jezera Ukerewe k našemu prvnímu noclehu v hotelu The Windsor Lake Victoria Hotel a druhého dne napříč Ugandou až k rwandským hranicím. Cesta automobilem, vypůjčeným v Kampale, nám trvala dva dny a byla neuvěřitelně krásná. To proto, že Uganda je opravdu “Perla Afriky”, jak pochopil už Sir Winston Churchill v roce 1907. Projížděli jsme kolem jezer a jezírek, obrostlých papyrusy, kolem kopců s terasovitými políčky, vzorně obdělanými, zastavovali u tržišť se záplavou banánů, melounů a ostatního ovoce a zeleniny. V předhůří pohoří Virunga jsme zpozorovali změnu barvy půdy – je sytě červená. V údolích se po ránu válela hustá oblaka bílé mlhy.

Cestou jsme potkávali školní děti v uniformách, chlapce v tyrkysových, děvčata ve starorůžových, čistých a nažehlených. Co nám připadalo zajímavé – že vyučování v ugandských školách probíhá na rozdíl od našich zvyklostí převážně venku na hřišti. V jedné vesničce, kde jsme se museli zastavit kvůli nezbytné opravě na autě, šli proti nám zase jiní, starší školáci, se školními brašnami a v jiných uniformách: chlapci měli na sobě bílé košile (dívky blůzy), doplněné černými kalhotami, dívky černé, lesklé sukně, nabrané v pase a střižené “do sudu”- jako v dobách, kdy jsem chodívala do tanečních. Dík kontrastu zářivých barev a černé pleti to všem bez rozdílu ohromně slušelo.

Silnice v Ugandě byly upravené a opatřené zábranami rychlosti, avizovanými velkými značkami s třemi hrbolky a nápisem bumps. Podél cest a cestiček cestáři a jejich pomocníci velkými palicemi roztloukali kamení a rovnali je do kupek o stejné velikosti – větší, malé a úplně drobounký štěrk.

Na hranici s Rwandou naše pohoda končí. Nastal zmatek a strašné čekání. Pomalé vyplňování formulářů a jejich ještě pomalejší kontrola. Ugandská víza jsme měli, ale rwandské si musíme koupit na místě. Nejsou zrovna levná. Úředníci nám nechtějí pořádně rozumět a všechno hrozně protahují. Občas se na nás zamračí pár ozbrojených vojáků. Konečně máme potřebná víza a kapsu značně odlehčenou. Projdeme ještě celní kontrolou a pak vstoupíme do té válčící země.

Na silnicích i v ulicích měst hlídkují nebo se procházejí vojáci s puškami. Fotografovat a chodit si jen tak po chodníku je zakázáno. V Kigali se cítíme bezpečně tak leda za okny automobilu. Ubytovali jsme se v malém, prostinkém hotýlku a odpolední procházku omezili na zahradu a louku s kuželovitým vulkánem v pozadí.

Ráno je čas na trek za gorilami. Všechno začalo po africku - zpožděním řidiče. Čekali jsme vzorně v osm hodin před hotýlkem, až se objeví náš černý buick. Řidič přijel, ale až ve čtvrt na deset – něco se mu stalo s vozem. Spěšně jsme nasedli a za pár minut zastavili před stanicí, kde se vydávají propustky na výstup. Permity máme už z Prahy, ale skoro dvě hodiny musíme čekat, až budeme odbaveni a přiřazeni k další skupince, abychom dosáhli správného počtu. Pravidlo zní: 8 – 10 turistů ve skupince, doprovod 3 - 4 vojáci a 3 - 4 nosiči, na jedno místo pouze jedna skupina denně, čas u goril maximálně jedna hodina. Skutečnost je však vždycky trochu jiná. Nikdy nemáte záruku, že gorily opravdu uvidíte.

Posléze jsme nasedli do dvou trucků spolu s osmi mladými Brity, třemi nosiči a několika vojáky. Když jsme po chvíli zastavili na úpatí dlouhatánského kopce, slunce už pěkně pálilo. V dálce se vypínaly zalesněné vulkány. Do kopce svižně kráčely černošky s obrovskými nádobami s obilím na hlavě, zatímco my, odlehčeni od batůžků, fotoaparátů a kamer, se plazíme vzhůru s vyplazeným jazykem. Na kraji pralesa si uděláme přestávku, sedneme si a napijeme se vody. V té chvíli se dozvídáme, že výstup pralesem bude trvat asi tak tři a půl hodiny. Jeden člen výpravy to vzdal a odešel fotografovat černošská obydlí a políčka na svahu. My ostatní stoupáme cestou necestou, průvodci nám prosekávají trávu a liány mačetou, nosiči nesou vodu a fotoaparáty s kamerami a vojáci pošťuchují posledního člena výpravy kvérem, abychom se nezdržovali.

Je těžké se nezdržovat v pralese takové krásy. Samozřejmě poslední jsem já, protože nemohu odolat a fotografuji všechny keře, obrovské růžové květy, které známe z filmu Gorily v mlze, nádherné, pokroucené stromy, obrostlé žlutými mechy a lišejníky, a další květy a další keře… Voják za mými zády začíná být nervózní. Spěchám, jak mohu. Výstup je opravdu velmi náročný. Nemáme mnoho času. Jednak jsme na trek nastoupili pozdě a za druhé gorily mají své zvyklosti, které kvůli nám nebudou měnit.

Jak už jsem zmínila, pozorovat gorily v Africe je dovoleno nanejvýš jednu hodinu. V našem případě je to nepotřebné poučení, protože – jak průvodci pravili – a oni to zde znají, na palouku, k němuž se pracně snažíme vystoupat, stádečko goril chodí svačit bambusy mezi třetí a čtvrtou hodinou a zdrží se 20 - 30 minut. Pak zmizí. Takže to musíme stihnout.

Chvilkami jsme šli dokonce i po rovině a asi dvakrát za celou tu dobu jsme asi tak tři minuty odpočívali. Většinou jsme se ale drápali strmě nahoru pěšinkami, které byly stále užší a užší a někdy skončily docela, takže museli nastoupit průvodci s mačetami a prosekávat nám cestu.

Skupina gorily na palouku při odpolední svačině stihla za cenu naprostého vyčerpání. Já jsem omdlela vysílením sto metrů před cílem, na dně poslední strže. Polovina goril mi utekla a nebýt toho, že laskavý černošský průvodce mě přes poslední liány prostě vynesl, nestihla bych ani to. Když jsem pak nahoře stoupla na pevnou zem před řadou bambusů, spatřila jsem tři metry před sebou obrovského gorilího samce z profilu a polekala se tak opravdově, že jsem chtěla skočit zpátky do strže. Můj černošský záchrance se zasmál a pravil významně, s napřaženým ukazováčkem: „He is King.“

Znamenalo to, že jsem narazila na vůdce smečky.

Horské gorily žijí ve skupinách o přibližně sedmi až devíti jedincích. Stařešina, veliký samec se stříbřitou srstí na části zad, je skupině nadřazen a o všem rozhoduje – kdy kam jít, kdo má kde a v čem přednost a podobně. Po něm je nejmocnější nejstarší samice matka, která je nadřazena i ostatním starším samcům. Poslední v hierarchii jsou samice, které se starají o mláďata do šesti let. A nakonec mláďata, ta poslouchají všechny dospělé.

Král této skupiny si mě – jak jinak - vůbec nevšímal. Byl zcela zaujat bambusovými větvičkami a občas věnoval pozornost mláděti, které se pohybovalo v jeho blízkosti. Nakonec oba odešli za zbylými gorilami, které ukončily své odpolední sezení na trávě mezi bambusovými keříky a další zelenou potravou, a palouk byl rázem prázdný.

Výstup nám netrval tři a půl hodiny, bylo to něco přes čtyři hodiny a v životě jsem nezažila nic náročnějšího. Ovšem pravda je, že nejsem trénovaná a ani zdaleka tak mladá, jako těch osm Britů, kteří to zvládli, i když i oni měli dost. Zato zpátky nám to všem šlo jako po másle. Cesta zpět byla jiná, nevedla houštím, jen stráněmi a řídkým stromovým porostem. Dole jsme byli za dvě a půl hodiny.

Zbývá dodat, že místo, kde jsme tento trek absolvovali, patří do národního parku Parc National des Volcanos, který je tvořen sedmi vulkanickými vrcholy, dosahujícími výšky přes 4 000 m a je domovem několika posledních tlup horských goril.

V dalších dnech, při zpáteční cestě Ugandou, jsme si dopřáli ještě několik dní safari v Národním parku Queen Elizabeth. Na jeho planinách se prohánějí antilopy a žirafy a zahlédnete tu i slony a kaferské buvoly, solná jezera, běžící vodušky a gazely Thompsonovy i Grantovy a spoustu impal. Park je docela hustě zalesněný a oproti našim zkušenostem z Tanzanie zde nalézáme celou řadu úplně černých prasat bradavičnatých, s velmi výraznými, vlnitými rypáky. V lodžii nad jezerem pak chodí tato prasata klidně po trávníku a jeden z turistů druhého dne našel na své verandě ráno dokonce hrocha. Ten si do zahrady vystoupil z jezera, na jehož břehy dohlédneme z oken.

Poslední den v Ugandě jsme zažili úžasnou plavbu lodí po kanále Kazinga. Nalodili jsme se hned pod naší lodžií. Nikde na světě snad neuvidíte takové množství vodních ptáků (s výjimkou Galapág) a takovou symbiózu kaferských buvolů, slonů, vodušek a hrochů. Sloni, dovádějící ve vodě a užívající si to, nás několikrát postříkali chobotem.

Hrochů bylo ve vodě takové množství, že nebýt ptáků klováků, kteří jim sedají na hlavách a hřbetech a bělají se nad hladinou, najeli bychom určitě do některého z nich přídí. Mělčiny a břehy jsou zase plné pelikánů, volavek, kormoránů a orlů.

Odpoledne jsme si vyjeli další, jinou lodí, také po kanále Kazinga, někam daleko dozadu, k šimpanzímu ostrůvku. Asi deset šimpanzů tam poněkud divadelně skotačilo na stromech a občas naskákalo i do vody. Podle kbelíků u stromů soudím, že jsou zvyklí na přísun potravy, a tak se mi zdá, že tato podívaná je spíš atrakce, než opravdové safari. Cestou zpět však plujeme kolem jiného zajímavého ostrova. Je to úplně malý ostrůvek, snadno přehlédnutelný pouhým okem, bez stromů, plochý. Po něm se procházejí dva velcí sloni, jinak ani živáčka. V našich vzpomínkách zůstalo záhadou, jak se na ten opuštěný, miniaturní ostrůvek dostali a co tam pohledávali. Byl na něm přece jen písek a písek a kolem dokola samá voda.

---