Amazonka, lenochod a slečna aligátorka

31.07.2014 napsal Marta Mašková

Přiletěli jsme sem po půlnoci. Okamžitě nás zahltilo vlhké vedro. Řekla bych: velmi vlhké, velmi velké vedro. Po několika hodinách chabého spánku jsme ráno spěchali  horkými a prašnými ulicemi rovnou do starobylé přístavní tržnice. Je jedinečná. Pod secesními oblouky a lunetami  nás v zastřešené hale ovanul odér nekonečných pultů s masem. Venku hbitě běhali prodavači s pytli na zádech. Mouka nebo koření? My jsme však mysleli na jediné – nalodit se a odjet k soutoku Žluté a Černé řeky, Ria Solimoes a Ria Negra.

Konečně vyjíždíme. Slunce vychází zpoza mraků a řeka je stále širší. Po nějaké době spatříme ten zázrak: do širokánské černé řeky začíná proudit zleva neméně široký proud pískově žlutého ramene. Tam, kde se obě řeky spojují, vzniká kontrastující vlnovka, která dělí řeku na černou a žlutou polovinu. O tohoto místa se prý počítá vznik Amazonky. Průvodkyně nás poučuje, že barvy se smísí a dokonale sjednotí po osmi až jedenácti kilometrech.

Míříme zpět po Riu Negru do oblasti zatopených pralesů. Plavíme se několik hodin. Občas je vidět aspoň jeden břeh s mangrovníky a palmami. Po čase se zelené ostrůvky a proužky travin začínají přibližovat. Vplouváme do dlouhé zátočiny a všude kolem nás rostou stromy a keře z vody. Říčka se točí v ustavičných meandrech. Zelený porost se přibližuje i vzdaluje, z vyvýšenějších břehů na nás kývají obrovské rákosy. Jsme v zatopeném pralese na Riu Negru.

 Hučení motoru přechází do klidnějšího, nižšího tónu. Zpomalujeme. Sevřené břehy se oddalují a loď vplouvá do malého rybníčku, uprostřed něhož ční na vodě dlouhatánský, zastřešený prám se vstupní palubou a mnoha přivázanými čluny. Vystupujeme na houpající se přestupní část a nakonec do našeho „hotelu v divočině“.

Zde strávíme několik dní. Naučíme se chytat malé piraně na kousek masa, plavíme se na loďkách tmavými, zatopenými lesíky s nevysokými, křehkými listnáči. Některý den vytrvale prší. Tak i ten, kdy se na větších pramicích vydáme na trochu delší dobrodružství. Tentokrát máme motor i lodivoda.

Asi hodinu brázdíme svižně hladinu Ria Negra, na sobě pláštěnky, až se déšť trochu uklidní a vjíždíme do meandrů zatopeného pralesa. Motory vypnuty, posloucháme lesní zvuky. Domorodci na kormidle spolehlivě rozeznají hlas každého ptáka a upozorní nás na poskakující opice, které se tu a tam vyskytují na vysokých, košatých stromech.

Asi po půlhodině plavby v této romantické vodní divočině nás vyrušil tlumený křik chlapce z druhé loďky - na stromě je lenochod. Většině z nás trvalo hodně dlouho, než jsme v koruně vysokého eukalyptu v přítmí pralesa rozeznali černé tělíčko lenochoda, visícího líně a spokojeně hlavou dolů. Náš kormidelník se jal šplhat na kmen eukalyptu. Předtím si svázal špičky nohou ve vzdálenosti asi 20 cm od sebe páskem od kalhot. Zřejmě jedině tak dokázal mrštně šplhat jako opice po úplně hladkém kmeni. Když se přiblížil ke koruně a odbočil na tenké větve, začal třást větvemi s lenochodem, aby ho setřásl do vody. Trochu nás to pobouřilo, ale lenochod prý výborně plave a takový pád mu nijak neublíží.

Jenomže lenochod se držel velice pevně a úsilí našeho kormidelníka ho vůbec nevyvedlo z míry. Až se přidal chlapec z druhé loďky, menší, mladší a ještě mrštnější a v mžiku vyšplhal podobným způsobem (se svázanýma nohama) do koruny vedlejšího, nižšího eukalyptu, odkud našeho lenochoda víceméně sundal nějakým prutem. Zvíře žuchlo do vody a dobrovolníci z naší loďky je okamžitě vylovili.
Lenochodovi to bylo zjevně jedno. V životě jsem neviděla tak flegmatické stvoření. Klidně se nechal pochovat a vyfotografovat s každým z nás a nejevil nejmenší známky nelibosti nebo odporu. Později nám domorodci prozradili, že to byla samička a navíc březí. Chlapec ji nakonec zavěsil hlavou vzhůru na silnější kmen jiného eukalyptu, asi metr nad vodou. Samička se bez námahy a bez pohnutí zaklesla do kůry svými obrovskými drápy a asi dvě minuty netečně visela. Pak se rozhodla sesunout do vody a předvedla nám nádherná tempa ve stylu kraul. Zakotvila u menšího eukalyptu a jala se na něj pomalu šplhat.

Když jsme odpluli z tmavého lesa, vydali jsme se na otevřenější prostranství a hledali místo pro nezbytnou malou zastávku. Mnozí z nás měli typické střevní potíže Evropanů v tropech a tak nám přišel vhod členitý, zalesněný břeh s jakými polorozpadlými krmelci a kulatým dřevěným pavilonkem, kde domorodí staříci mastili karty. Posléze jsme zjistili, že popíjejí nějakou svou národní kořalku a ochotně nám za pár reálů láhev té božské, čiré tekutiny prodali. Chutnala podobně jako slivovice, jen byla trochu jemnější a třešňovitější a téměř okamžitě zlikvidovala naše potíže. Později jsme si zjistili, že se jmenuje cachasa (čti kašasa), a připravují se z ní koktejly, jako například caipirinha.
Mezitím se hodně setmělo. Nastal čas na lov aligátorů.
Museli jsme naprosto zmlknout a vypnout motor. Chlapec opatrně postrkoval loďku bidlem, ani šelest pádel nebyl přípustný. Tiše jsme se potmě sunuli uzounkými potoky mezi obrovskými stromy a naslouchali kuňkání žab. Měsíc svítil vysoko nad námi jako do tůňky a chlapci, co řídili loďky, mířili úzkým kuželem světla baterky do vody. Byla jsem poučena, že takto se loví aligátor – světlo napřáhnout šelmě do očí a vytáhnout zkoprnělé zvíře do loďky. Původně jsem si myslela, že je to legrace, ale dělá se to přesně tak. Až na to, že nikdo nebude tahat do loďky dospělého aligátora, nýbrž mladou slečnu.
Po chvíli chlapec z druhé loďky konečně ulovil slečnu aligátorku a vyzdvihl ji vysoko nad hladinu. Putovala i k nám. Visela netečně v domorodcově jemném stisku a měřila něco kolem tří čtvrtin metru. Nebylo se čeho bát. Rádi bychom se s ní vyfotografovali, ale nikdo z nás neměl odpovídající techniku. I tak jsme ale měli štěstí. Přestože si myslím, že podobná dobrodružství zažijí všichni turisté, zavítavší do těchto končin a svěřivší se do rukou domorodých vůdců, nemusí platit, že ta slečna v té vodě naprosto vždycky je.
Nakonec ji lovec vrátil do řeky a zavolal za ní: „Hasta la vista, baby!“ Další aligátory jsme toho večera už nechytili.

Marta Mašková

Jmenuju se Marta Mašková, pracovala jsem téměř celý život ve zdravotnictví (jako technik na radioterapii), strašně ráda cestuju a ráda maluju a píšu. Mám na Šumavě rodné stavení, které mi v poslední době dík znamenitým novelám stavebních vyhlášek od našich drahých poslanců zabírá čím dál víc času a peněz. Jen proto jsem se ještě letos nepřihlásila na zájezd do Mexika (poslední možný), protože si ještě tak pár týdnů nebudu jistá, jestli si vůbec nějakou cestu letos budu moci dovolit. Asi Vás zajímá věk. Nerada bych se přiznala, že si téměř napamatuju, kdy jsem se narodila, ale Alvarez to má někde v záznamech, protože jsem s Vámi byla v Tibetu, na Srí Lance a v Jižní Africe.