Perly Indického oceánu (3)

01.07.2014 napsal Michal Čepek

---

Sopka Piton de la Fournaise je jednou z nejaktivnějších sopek na světě. Soptí často a ráda. Žhavá láva občas stéká ze sopouchů na úbočí až do moře, kde se velmi prudce ochlazuje a vytváří zajímavé kamenné útvary. Někdy také zničí silnici vedoucí po jihovýchodním pobřeží a pak trvá mnoho týdnů či měsíců, než láva ztuhne a cestáři mohou cestu opět obnovit. Máme štěstí, sopka právě spí a tak můžeme z parkoviště na okraji kaldery vyrazit na vrchol současného jícnu.

Tato středně náročná tůra stojí za tu trochu námahy. Je to splněný sen každého vulkanologa a i pro nás obyčejné laiky, se jedná o nezapomenutelnou geologickou exkurzi. Nejprve sejdeme skoro kolmou stěnou kaldery o dvě stovky metrů níže. Dno je tvořené vyvřelou lávou, která vychladla a ztvrdla. Zcela jasně jsou vidět jednotlivé proudy, jak přes sebe tekly a vytvářely zvláštní vrásy. Vedle cesty je malý struskovitý kužel Formica Leo, který při pohledu z výšky vypadá jako vřed. Trasa je značená bílými čárami, nesledovat je, okamžitě bychom sešli mimo cestu. Po chvíli přicházíme k jeskyni v lávě, kde je malá kaple. Je tvořena úplně jiným typem vyvřeliny. Přecházíme různobarevná škvárová pole a pomalu stoupáme. Kolem cesty jsou krásné úlomky sopečného skla a já sbírám ty nejhezčí jako suvenýry pro své děti. Obcházíme kráter až na druhou stranu, vidíme různé monitorovací stanice a už jsme na vrcholu. Před námi se otvírá ohromná díra. Kráter Dolomieu má v průměru 900 metrů a v roce 2007 se jeho dno propadlo o 300 metrů. Ze dna se trochu kouří a všude okolo je cítit, že zde příroda ještě neřekla své poslední slovo. Na parkoviště se vracíme mírně utahaní, ale přešťastní. Soumrak nám navíc ještě nadělí nádherný pohled na vzdálený, a přes den v mracích zahalený, Piton des Neiges. Další skvělý den za námi. A korunu tomuto nádhernému dni nasadí bezkonkurenčně nejlepší večeře, následovaná ochutnávkou fantastických rhum arrangé pana hoteliéra.
Ráno vyrážím ještě za tmy s pár skřivany zpět k Vulkánu, nafotit orosené Plaine-des-Cafres a vycházejícím sluncem nasvícený nejvyšší Piton ostrova. Po snídani odjíždíme všichni na divoké jižní pobřeží. Jsou zde krásná místa, kde kdysi láva vtékala přímo do moře a vytvořila obrovská černá lávová pole, která obklopují trsy pandánů. Přejíždíme Le Grand Brule, několik kilometrů široký kaňon, kterým obvyklé stéká láva od Pitonu de la Fournaise. Pokaždé jinudy. Kolik času od té doby uplynulo, je zcela zjevné. Vegetace buď chybí úplně, místy se snaží uchytit, jinde už vyrostla a dosahuje dvou až tří metrů. Na místě, kde tekla před 20 lety, je dnes už džungle. Další z místních zajímavostí má duchovní rozměr. Na kostel, který se nyní jmenuje Notre Dame des Laves, se v roce 1977 přes vesnici valil mohutný proud lávy. Avšak před kostelem se rozestoupil a za ním opět spojil. Boží zázrak? V každém případě unikát.
Cirque de Salazie je třetí z velkých sopečných kalder tvořících centrum ostrova. Cestu do jeho nitra lemuje nespočet vodopádů, a ačkoliv se tento cirque zdá být ze všech nejpřístupnější, je těžké věnovat pozornost řízení před tak úchvatnými scenériemi. Bydlíme v městečku Hell-Bourg, jehož centrum tvoří půvabné kreolské domy, postavené ve čtyřicátých letech 19. století. Nad všechny vyniká Maison Folio, dřevěná vila téměř ztracená v bujné zahradě. Po domě nás provází současný majitel a vysvětluje všechny aspekty kreolského života. Abychom nezpohodlněli, vyrážím se zájemci na stolovou horu – Piton d´Enchaing. Možností sportovního vyžití je zde ale mnohem více. Lze zde provozovat canyoning, či třeba paragliding. Po okolí je možné jezdit na horském kole. Nás už ale čeká následující den cesta do „Ráje“. Odlétáme na ostrov Mauricius.

---