Perly Indického oceánu (2)
25.06.2014
Objíždíme ostrov po západním pobřeží a po krátké zastávce v městečku Saint – Pierre se zajímavým hřbitovem, koloniálním centrem a několika hinduistickými chrámy stoupáme ostrými zatáčkami vzhůru do městečka Cilaos, ležícím v centru stejnojmenné kaldery. I zde našli útočiště uprchlí otroci, byli však poměrně rychle pochytání. A v polovině 19. století zde vznikly lázně. A také první vinice. Víno se zde pěstuje a vyrábí dodnes. Těžké, červené a chuťově připomínající portské. Mnohem víc nám chutná rhum arrangé, kterým nás při večeři hostí majitel našeho ubytování. Jedná se o místní bílý třtinový rum, ve kterém jsou naložené spolu s cukrem různé bylinky, ovoce či koření. Ananas, limety, zázvor, mango, banán, květy orchideje nebo třeba plody mišpule. Každá rodina má vlastní recept, který si přísně střeží. My jsme si nejvíc oblíbili rhum vanille s naloženými čerstvými lusky vanilky. Po úžasné pětichodové večeři, u našeho pana domácího, se rozdělujeme na dvě skupiny. Jedna má v plánu méně náročné výlety v okolí. My zdatnější vyrážíme ráno na dvoudenní výstup na nejvyšší horu ostrova, Piton des Neiges, čnící do výšky 3 069 metrů a tak odcházíme raději dřív spát.
Výstup na Piton není náročný technicky, ale je potřeba překonat převýšení 2 000 metrů. Stoupáme skoro kolmým úbočím kaldery metr za metrem. Příroda okolo je nádherná, postupně se mění vegetační pásma a nabízí se čím dál tím lepší výhledy. Relativně brzy odpoledne přicházíme k horské chatě Caverne Dufour, která již leží za okrajem kaldery ve výšce téměř 2 500 metrů nad hladinou moře. Protože byli všichni přihlášení na zájezd včas, udělali v cestovce rezervaci ubytování dlouho předem. Kapacita chata se velmi rychle zaplní a bez včasné rezervace, měsíce předem, není možné přespat. Další den vstáváme ještě před rozedněním a zdoláváme posledních pár set výškových metrů po cestě vinoucí se kosodřevinou. Na vrcholu stojí malá kamenná pyramida a otevírají se nádherné výhledy. V obrovské hloubce pod námi je Cilaos, na druhou stranu třetí z obrovských kalder, Salazie. Moře vidíme rovnou v několika směrech a slunce začíná ozařovat orosenou planinu Plaine-des-Cafres, vzdálenou několik desítek kilometrů. Brzy po východu slunce začnou vrchol zahalovat mraky a nezbývá, než vyrazit dolů, za dalšími zážitky.
Ze Cilaos se musíme vrátit po stejné silnici na jižní pobřeží, o to víc si ale užíváme jízdu po úzké, klikaté asfaltce vedoucí tropickou džunglí. Přejíždíme řeku a stoupáme opět vzhůru, k největší turistické atrakcí Réunionu, sopce Piton de la Fournaise. Ano, další Piton, ale naprosto odlišný.
Pokračování článku vyjde v pátek 27.6.
Michal Čepek
Poprvé vyrazil do světa v roce 1993, kdy projel stopem celou Evropu. Následoval Izrael, Jordánsko, Egypt a v roce 1996 odjel sám po zemi přes Turecko, Írán, Pákistán do Indie a Nepálu. Tato roční Cesta na Východ úplně změnila jeho pohled na svět a cestování se stalo osudem. Začal průvodcovat přechody rumunských hor pro Kudrnu, další zkušenosti získal na zájezdech Adventury. Pro Alvarez pracuje již od roku 1998, dlouhá léta vytvářel a průvodcoval zájezdy v Asii. V současné době je majitelem CK Alvarez. Stále aktivně cestuje, připravuje nové zájezdy, chodí po horách, jezdí na kole a plaví se na lodi po řekách a kanálech.
