Barma - krása s pachutí bolesti, díl 4. SAMÁ VODA
09.05.2014
Díky celodennímu martýriu prožitému v útrobách skřípajícího džípu, mám až do morku kostí vytřesené tělo, skrovný prostor, v němž si normálně rostlý člověk ani omylem nezvládne srovnat končetiny, a navrch - jako doprovod - parta domorodců, kteří se co chvíli cpou vším, co jim přijde pod ruku a halasí, jakoby jim patřil svět. Celé tohle trápení má ovšem svůj jasný cíl – mířím do jedné z nejnavštěvovanějších lokalit centrální Myanmy.
„Setsakra velká voda…“ napadne každého, komu se dostane té cti přeměřit očima zdánlivě nekončící hladinu jezera Inle.
A je to skutečně tak! Zázrak zvaný Inle se rozkládá na ploše velké málem 250 kilometrů čtvercových (22kmx11km), přičemž leží poměrně vysoko, tedy 875 metrů nad mořem. To jsou ovšem jen pouhopouhá suchá čísla. Stejně, jako informace o existenci sedmnácti vesnic, zbudovaných na vysokých kůlech, a rozesetých zčásti podél pobřeží, ale především na samotné hladině jezera. Převažujícím etnikem, které zdejší „vodní“ domky obývá, jsou Inthové.
Podobně, jako ostatní myanmské národnostní skupiny, i oni se hlásí k buddhismu. Také proto zde najdeme mnoho kyuangů (klášterů) a ještě mnohem větší počet stúp. Náboženská architektura i buddhistické sochy jsou silně ovlivněny shanskou kulturou. Oblast Inle přísluší k okresu Nyaungshwe a čítá zhruba sto třicet tisíc obyvatel. Těch, kteří jsou přímo svázáni s životem na jezeře, je celkem asi 70000.
Inthové se živí převážně rybolovem, hlavně za pomoci vrší, přičemž výraznou specialitou pohybu po vodě je pro ně pádlování ve stoje. Ovšem, na rozdíl od jiných kultur z okolních zemí, závislých na podobném druhu obživy, používají místní rybáři zvláštní techniku ovinutí pádla nohou. Je to vpravdě neuvěřitelně efektní vychytávka, evokující svou ladností, jakož i dokonalou souhrou pohybů, sestavu špičkových baletních figur.
Život vesničanů ovšem neurčuje pouze lovení ryb, pěstují také zeleninu, květiny a samozřejmě i rýži. Mnohým plodinám se daří na plovoucích ostrůvcích, tvořených bažinami, půdou a vodními hyacinty, spojením čehož vzniká neuvěřitelně úrodná masa, připevněná ke dnu jezera bambusovými tyčemi. Průplavy mezi jednotlivými ostrovy slouží Inthům, jako dokonalé dopravní tepny. Život na umělých ostrovech běží svým ustáleným tempem, a nebýt domů na kůlech a všudypřítomné vody, ani by vás nenapadlo, že jsou tyto aglomerace něčím odlišné od těch suchozemských.
Snad jen dokola se opakující monotónní klapot ručních stavů, který zní z většiny ostrovních domácností, vytváří jedinečnou zvukovou kulisu, tak typickou právě pro místní společenství…
Vzhledem k tomu, že málokterý Evropan bude schopen tak dokonalé „práce nohama“, jako zdejší obyvatelé, nezbude než si k několikahodinové projížďce napříč jezerem pronajmout dlouhou štíhlou kanoe, vydlabanou z kmene stromu a opatřenou hnací jednotkou, která jakoby z ruky vypadla leckterému českému kutilovi – ve většině případů jde totiž o účelně přepracovaný motor, původně využívaný (světe, div se!) jako obyčejná sekačka na trávu. Rachot pro uši těch, na něž vyjde místo na zadních sedačkách, dosahuje díky tomuto zlepšováku hlukového zatížení, srovnatelného s piknikem poblíž zapnuté turbíny středně velkého letadla.
…Kdo zůstane v okolí Inle delší dobu, má možnost vydat se do kopců, hrázdících v mnohakilometrovém pásu celé jezero. Výlety, od vesnice k vesnici, jsou více než poučné. Skoro na sto procent tu nepotkáte žádné další vandrovníky, lačnící po osobitých zážitcích. Lidé tady jsou usměvaví, přátelští a hlavně, dosud prakticky „nezkažení“ turistickým ruchem. Silně to připomíná staré zašlé časy v horských oblastech severního Thajska, myšleno ovšem minimálně dvacet let zpátky!
Zpestřením může být i návštěva nedalekých jeskyní Pyndaya. Jde o zvláštní, trochu kýčovitou směsku umělého a přírodního, o dokonalý mix komerce a svatostánku.
V samotném jeskynním lůně číhá na návštěvníka osmisethlavá armáda Buddhů, vykouzlená ze všech představitelných (i nepředstavitelných) materiálů. A aby toho nebylo málo - bizarní atmosféru celého místa navíc dokreslují, v šeru jeskyně skryté postavy meditujících mnichů, v polohách hodných jogínů…
Pokračování zítra...
Jaromír Červenka
Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…
