Barma - krása s pachutí bolesti, díl 6. MANDALAJSKÝ MIX

11.05.2014 napsal Jaromír Červenka

---

Dolů z hor sjíždíme soustavou bídně udržovaných silniček po několik dlouhých hodin. Okolní kopce ozářené vycházejícím sluncem mi, nevím proč, připomínají ochmýřená temena sloních hlav. Jednou z pravidelných busových zastávek je díkybohu i jídelna s výčepem piva, což vzhledem k množství cestou nadýchaného prachu bereme, za skutečný dar nebes.

Hlavní mandalajské nádraží, kde konečně přistáváme, připomíná obří plechové království. Desítky busů s permanentně zapnutými motory, hroutící se terminál a všude kolem lidí, jak o pouti. Kdoví kterým řízením osudu se naším dočasným azylem stává podstřešní prostor, v místě s bizarním názvem E.T. hotel, nicméně skupinka polonahých taxíkářů od rána do večera neúnavně pinkajících do ratanového míče, přímo před okny naší recepce, stejně jako splachující záchod a funkční sprcha na pokoji - to vše jsou jistě přesvědčivé důkazy, že jde o veskrze mimozemský způsob ubytování.

Jestliže mne před časem Yangoon, více než příjemně překvapil, Mandalaj mému cítění doslova učarovala. Ne snad proto, že se jedná o poslední hlavní královské město (založeno 1857), či pro existenci svatyně Kuthodaw Paya, obsahující tzv. největší knihu světa s texty Tripitaka (trojího koše buddhismu), které jsou vepsány do labyrintu 729 mramorových desek. Důvodem není ani to, že uprostřed města najdete repliku paláce vystavěnou koncem 90. let dvacátého století (původní celodřevěné sídlo králů totálně vyhořelo za 2. světové války). Jen mimochodem - pevnost, v jejímž středu stavba leží, je přísně střeženým místem, sídlí tu totiž brané síly Tatmadaw, a to včetně svých proviantních složek. Ty pak zabezpečují hladký chod zdejšího mocenského aparátu zodpovědným pěstováním armádní zeleniny…

Hlavní věc, jíž Mandalaj oslovuje většinu návštěvníků, je život v ulicích - rušný i maloměstský zároveň. Podobně působí i místní přístaviště, dokonce snad můžete chvílemi podlehnout dojmu, že jste se jaksi propadli v čase. Všechno tu běží svým poklidným a setrvalým tempem, nejspíš úplně stejně, jako před mnoha desítkami let. Platí to i pro tržnice, rozeseté po celém městě, které si uchovávají skoro venkovský kolorit. Traduje se, že v Mandalaji a jejím okolí žije až 60% všech myanmských mnichů. Nejzřetelnější to bývá vždy po ránu a také s večerem, kdy nekonečně dlouhé řady svatých mužů (hpongyi) i řeholnic (thilashin) křižují bosky ulice a do připravených misek sbírají „soon“, tzn. potřebné milodary…

Mandalajské večery, se stávají opulentními bakchanáliemi – výběr jídel je tak pestrý, že je často nemožné odpoutat se od stolu. Dokonce už i brzy po ránu, cestou do přístavu, najdete v okolních stáncích spoustu čerstvě připravené menáže. Dokonale zásobeni se naloďujeme a po nezbytné revizi pasů odrážíme od břehu. Náš momentální cíl: archeologická zóna Mingun. Máme celou obrovskou loď jen a jen pro sebe, vzhledem k minimu turistů totiž nabídka vysoce převyšuje poptávku. Lodníci nelení a snaží se nám v mezičase nanutit ke koupi pár kusů longyi, dlouhé suknice sloužící naprosté většině Barmánců za všednodenní oděv. Pás látky s různě kostkovanými vzory, vzdáleně připomíná sarong. Díky tomu také konečně odhalujeme způsob, jakým se longyi (či pahso), správně váže kolem těla. Míjíme písčité břehy, sporadicky osídlené rákosovými chatrčemi rybářů, a zhruba po hoďce přirážíme k místu určení. Už z dálky nás vítá olbřímí, nikdy nedostavěná megastúpa (pouhá třetina původně plánované stavby), jinak také mohutná masa rozpadajících se cihel, zvoucí velikosti snad tisícovky mamutů. Nejspíš jako žádané místní odlehčení, pendluje podél břehu volský potah, pyšnící se nápisem Taxi.

Mingunská pagoda je, i přes četné praskliny způsobené zemětřesením, přístupná veřejnosti, daří se nám (samozřejmě bez bot!) dokonce vyšplhat až na vrchní plošinu odkud je špičkový výhled do ostrůvky protkaného údolí řeky Iravádí. Nakonec nezbývá, než uznat, že tyhle vegetací zarůstající hliněné rozvaliny mají jakési těžko popsatelné kouzlo. Své o tom jistě ví i místní zmrzlinář, jenž si právě na úpatí tohoto kolosu rozložil miniaturní ledový cyklostánek…

Kdo chce vidět, s jakou řemeslnou zručností vznikají sochy Buddhů, všech pozic a velikostí, ten se cestou do Amarapury staví na předměstí Sagaingu. Vzduch v uličce kameníků je skrz naskrz prosycený duchovnem, jako prozaičtější složka tu ovšem poletuje všudypřítomný mramorový prach. Ještě za hluboké tmy tedy i my vyrážíme najatým pick-upem právě tímto směrem. Prioritu přede vším ostatním má vidina východu slunce nad slavným amarapurským mostem. Ten je dlouhý 1,2 km a vede přes mělké jezero Taugnthaman.

Nejdelší teakový most světa je určen pěším a postavili ho před víc, jak 150 lety. Jeho zdánlivě primitivní oblouková konstrukce odolává po léta počasí skoro bez újmy. Poblíž obou mostních ústí stojí několik klášterů, takže tudy, krom vesničanů tlačících svá kola, prakticky nepřetržitě a oběma směry, pendluje procesí mnichů. Odraz sloupoví i živých figur na klidné hladině ještě znásobuje efekt, kterým tak stavba působí.

…Když se růžovo-oranžový sluneční kotouč prodral nad hladinu jezera a vyhoupl se přes pilíře mostu, byli jsme už samozřejmě dávno na pozicích. Hromadné cvakání našich foto-spouští ale naštěstí nijak nenarušilo posvátnost místa, ani okamžiku.

Krátkou prohlídkou starobylého města Inwa končí náš celodenní program. Mezi echt zajímavosti si zařazujeme: dosud (díkybohu) nerekonstruovaný teakový klášter Bagaya Kyaung, strážní věž Nanmyin, směle konkurující nebezpečností náklonu své vzdálené sestřenici v italské Pizze, a já osobně, pak také malou cukrárnu, ukrytou v podloubí poblíž centrálního inwaského tržiště.

Pokračování zítra...

---