Barma - krása s pachutí bolesti, díl 5. TREK MADE IN MYANMA

10.05.2014 napsal Jaromír Červenka

---

Kdo si chce v Barmě užít pohodový trek, tak aby poznal něco z místní kultury, viděl krásný kus přírody a nesedřel si přitom tělo, ten nechť neprodleně nabere směr Kalaw. Vyhlášená area baťůžkářů má skutečně, co nabídnout. Počínaje slušným ubytováním, přes množství různorodých jídelen (včetně nepálských a indických). Ceny mírné a obsluha nadmíru skvělá…V penzionech se občas vyskytne i internet, je však tak pomalý (ostatně, jako na většině míst v Barmě), že čekáte-li na spojení, snad byste dřív vyseděli vejce.

Do Kalawu jsme dorazili vlakem, což byl sám o sobě zážitek nad jiné poučný. Dráha tu totiž používá staré vagóny usazené na volných nápravách.V horském terénu plném stoupání a zatáček to lze připodobnit snad jen k jízdě na tobogánu. Brzy si ale zvyknete, jen těžké bágly, neustále padající shůry, vyžadují permanentní pozornost. Vlak je plný vesničanů a vojáků, kteří se nejspíš vracejí ke svým posádkám. Kupodivu si nás nikdo nijak zvlášť zvědavě neprohlíží a pomineme-li rutinní kontroly dokladů ještě na stanici a zápis do železniční knihy probíhá cesta naprosto pokojně. Kromě mnoha malých zastávek přerušíme jízdu i na nějakém vícekolejném překladišti a ještě než stačí souprava dobrzdit, nahrnou se na perón desítky prodejců jídla a pitiva. Neuvěřitelný mumraj má ale překvapivě svůj neviditelný řád, lidé se hemží sem a tam, nicméně peníze za zboží nakonec vždy skončí ve správných rukou. Opakované houkání oznamuje odjezd a pasažéři, jeden za druhým, na poslední chvíli naskakují do již jedoucího vagonu. Jakoby tenhle sport byl jejich denním chlebem. Krajina za otevřenými okny co chvíli mění podobu a za zhruba pět hodin už zvolna vjíždíte do kalawského nádraží.

Trek, který volíme, patří spíš k těm pohodovým. Jako průvodce se nám vnutil zarostlý syn majitelky hotelu, v němž jsme na pár dnů složili kosti. Bezesporu to bylo rozumnější, než se vydat do kopců bez doprovodu. Trasy tu totiž nejsou nijak značené, a i když se po vesnicích doptáte na cestu, tahle verze je jistě pohodlnější. Poblíž jedné z větších vesnic objevujeme jednoduchou školní budovu. Zvědavě nahlížím do třídy plné bosých dětí. V ten moment mi scvakne, že mám v batohu už od začátku cesty pytel plný reklamních propisek. Jen tak, pro strýčka Příhodu… Trochu s rozpaky se obracím na kantora a ptám se, zda by to byl vhodný dárek pro jeho žáky. Je evidentně rád a s úsměvem slibuje, že tužky hned po vyučování rozdá. Plošinu poblíž Kalawu obývá hned několik etnik - příslušníci kmene Palaung, Pa-o, Danu, Kayah, dále Shanové, Danawové a také Barmarci.

Máme za sebou prvních deset kilometrů, a přestože jsme v horách, teplota vzduchu s ubíhajícím časem rychle stoupá. Přes poledne najdeme útočiště v malém buddhistickém klášteře, kde nám mniši připraví trochu rýže a čaj.

Je tu neuvěřitelné ticho, ideální místo k meditacím. Neradi se zvedáme a míříme zpět do sluneční výhně. Vždy po nějaké době nám zkříží cestu další vesnice, nikdo nás ale příliš neokukuje. Stoupáme a znovu klesáme, párkrát dokonce přetneme železniční trať. Teprve k večeru je vidět, jak velký kus jsme ušli, dostáváme se totiž k vysoko položené vyhlídce, odkud se naše dosavadní trasa jeví, jako na dlani.

Po další hodině plahočení se konečně průvodce smiluje a zamíří k patrové stavbě, obklopené svažitými políčky. Následuje skromná večeře a zasloužený noční odpočinek ve spacáku na holé prkenné podlaze, hned vedle „apartmánu“ našich hostitelů. Ráno bohužel přichází rychleji, než čekáme. Nedospalí a mírně zkřehlí, pochodujeme od snídaně až do pozdního odpoledne, dál a dál, jen s občasnými přestávkami na krátký odpočinek. Hodnou chvíli před setměním se pak konečně začínáme vracet do míst, která se nám zdají povědomá – opravdu je to úsek vedoucí zpět do Kalawu.

…Když potom, o něco později a s dvoudenní dietní pauzou, sedíme znovu v naší nepálské jídelně poblíž hotýlku a soukáme do sebe výborné curry, začnou se všem postupně vybavovat ony kouzelné momenty z právě skončeného treku. A už teď s určitostí víme, že to, co jsme cestou-necestou pobrali, nám z paměti hned tak nevymizí…

Pokračování zítra...

---