Barma - krása s pachutí bolesti, díl 3. TISÍC JEDNA PAGODA (…A FŮRA DALŠÍCH K TOMU)

08.05.2014 napsal Jaromír Červenka

---

Necháváme za zády Yangon a na korbě pronajaté dodávky směřujeme hodný kus na sever k hoře Popa, jíž se díky výšce 1.518 metrů právem přezdívá „Olymp Myanmy“. Už pohled z dálky je velkolepý - silueta Mt. Popa totiž vyrůstá z planiny jako podivný hřib, ozdobený na samém vrcholu pohádkově vypadajícími stavbami.

Konečně dorážíme ke stánky oblepenému úpatí hory. Cesta bosky a příkře vzhůru, po snad až do nebe vedoucích schodech, je zároveň také jakýmsi improvizovaným tancem mezi všudypřítomnými opičími exkrementy. Teprve, když se vyškrábeme úplně nahoru, na ochoz plný svatyní a věžiček zakončených zdobnými paraplaty zvanými „hti“, oceníme tohle velkolepé horské sídlo natů. Tak se v Barmě říká pestře oděným soškám místních duchů. Pohled z výšky přes nekonečná rýžoviště zamlžená poledním oparem vám pak zcela jistě vynahradí celé to předchozí trmácení. S magií místa se ovšem pojí i poněkud drsnější historie – v minulosti, za vlády krále Anawrahty, tu totiž byly natům obětovány tisíce zvířat. I když je to dnes jen pouhá vzpomínka, alkoholové seance pomáhající vyvolat oslavné spojení s duchy a nezřídka končící nezřízenou extází (tzv. pwe), probíhají v okolí hory Popa až do dnešních časů. Ještě poslední ohlédnutí, a potom už kouzelný kopec s neméně kouzelnými naty mizí kdesi v oblacích zcela reálného prachu, to jak se nepravidelnými poskoky zvolna vzdalujeme po zdejší prachbídné silnici.

Jen pár kilometrů odsud, v nedalekém Baganu, nás ovšem ještě dnes čeká skutečný bonbónek, místo které se může pochlubit jedním z nejhustších „zasíťování“ stúpami, pahto, pagodami, zedi, paya, nebo chcete-li – jinými formami buddhistických svatyní – a to prosím v rámci celého tohoto pozemského světa.

Je až neuvěřitelné, že prostor, na němž se oněch tři tisíce staveb nachází, nezabírá o moc víc, jak pouhé čtyři desítky čtverečních kilometrů. Také proto tu již před časem vznikla archeologická lokalita UNESCO.

…Kdo by, nemusí-li, vstával ještě za totální tmy. Jsou ovšem situace, kdy opravdu stojí za to přemluvit tělo i ducha ospalosti a vyklopýtat z hotelu do ranního chladu. Vidět chrámy při východu slunce je pro fotografa slast, i když ruce křehnou zimou a v břiše vám kručí. Siluety stúp nepravidelně roztroušené po otevřené krajině, křoviska a vysoká tráva bránící vám v pohybu, polorozbořené ochozy a strmá schodiště, …a konečně i sluneční terč, který se vykutálí zpoza obzoru, natře vše kolem na růžovo, a pak už horempádem stoupá rychlou křivkou vzhůru po obloze.

V tu chvíli dostane všechno zcela odlišnou tvář, jako byste se ocitli úplně někde jinde. Okolní svět se během pár vteřin probudí a zalidní - vesničané spěchají na kolech za svými povinnostmi, děti míří s náležitým halasem do školy, na silnici se z ničeho nic objeví volská spřežení se dřevem i desítky řvoucích náklaďáků, jejichž korby jsou doslova přecpané radostně mávajícími lidmi…

Městečko Nyaung U tvoří jakési přirozené centrum celé oblasti. Bez výhrad lze doporučit návštěvu zdejšího trhu se zemědělskými produkty. Po všech těch sochách Buddhů, kvantu nástěnných maleb a mnoha víceméně přízračných zážitcích v temných zákoutích baganských svatyň, najdete právě zde reálný život i skutečné tváře, byť povětšinou umně pokryté „thanakhou“ (což značí tradiční myanmský make-up a protisluneční ochranu v jednom), vyráběnou z rozetřeného santalového dřeva a hojně používanou, především místními ženami.

Když se pak den zvolna nachýlí a bryčka tažená vychrtlým koníkem doveze zpět do chrámového areálu všechny zvědavce lačnící po kapce romantiky, můžete vybírat, kam se vrtnete, abyste si naplno vychutnali zážitek z nejefektnějších – řeč je samozřejmě o zapadajícím slunci. I když se tenhle úkaz opakuje den za dnem již od vzniku světa, pro vás to dozajista bude extra personální zážitek. Stačí jen vyšplhat na některou z mnoha okolních staveb, po schodech příkrých, jako vztyčený hasičský žebřík. Nezbude ovšem, než se pokorně smířit s houfem podobně naladěných spolu-turistů, kteří se za podobným cílem slétli sem, do Baganu, snad ze všech koutů naší matičky planety. Ve výšce mnoha desítek metrů, na vrchní terase svatyně Mangalazedi, vám bude znít jejich umanuté klevetění, jako zmatení jazyků na Babylonské věži.

Pokud ale vytrváte až do úplného soumraku, zůstanete nakonec na vrcholu pagody zcela sami. Kolem se rozhostí nevídaný poklid a náhle se kdesi objeví nečekaný pocit satisfakce - že se totiž celé tohle monumentální divadlo odehrálo jen a jen kvůli vaší maličkosti… 

Pokračování zítra...

---