Ladákh (1. část)

08.03.2019 napsal Jaromír Červenka

LADÁKH – ZRCADLOVÝ OBRAZ TIBETU       

Kterého z lidí posedlých cestovatelskou vášní by alespoň jednou za život nezlákala možnost navštívit tak exotické místo, jakým je právě Ladákh (tibetsky ལ་དྭགས). Země, skrz-naskrz protkaná buddhistickými kláštery a pro svou ideovou i geografickou spřízněnost často přezdívaná Malý Tibet, je sice oficiální součástí nejseverněji položeného (veřejnosti přístupného) svazového státu Indie – Džammú&Kašmír - co do složení obyvatelstva a náboženského vyznání, jde ovšem o zcela odlišný svět.

Většina z 240.000 místních obyvatel hovoří ladáčtinou či tibetštinou a hlásí se jednoznačně k tibetskému buddhismu. Zalidnění je zde minimální – v průměru pouhé tři osoby na jeden kilometr. Území Ladákhu, čítající zhruba 67 tisíc km², leží v podhůří majestátních masivů Himáláj a Karákoram, mezi Tibetem (Čínou) a Pákistánem. Kvůli množství sněhu nahromaděného v průsmycích (i přesto, že se nalézá ve srážkovém stínu) je jeho návštěva možná maximálně po pět měsíců v roce. Jde vlastně o vysokohorskou poušť se hřbety přesahujícími výšku 6000 metrů, obohacenou v údolích kolem řek Indus, Zanskar a Šajók svěží zelení. Poklidné období 17. století následně ukončilo dobytí Ladákhu armádou z Džamú, ve­de­nou gene­rálem Zorawarem Singhem, pozdějším maháradžou Kašmíru. Členové královské dynastie byli svrženi a roku 1830 vykázáni do náhradního paláce v nedalekém Stoku. Mimochodem – i dnes zde ještě občas během léta přebývá „gjalmo“ (tedy, nynější ladácká královna). V roce 1846 se pak Ladákh již definitivně stává součástí státu Džamú&Kašmír. Tepr­ve o sto padesát let později se mu podaří získat alespoň částečnou autonomii. Během tisícileté historie samostatného království (Země vysokých sedel) byl Ladákh důležitým bodem Hedvábné stezky - po uzavření čínských hranic v r. 1949 se ale ocitl prakticky „v zapomenutí". V současné době působí v zemi na 100.000 příslušníků indické armády, přičemž některá ze strategických údolí zůstávají veřejnosti zcela nepřístupná.

NA OSE: SONAMARG – LAMAYURU – LÉH

Průjezdem horské osady Sonamarg trvale opouštíme prostor Kašmíru, abychom klikatou silničkou šplhali výš a výš, až k sedlu Zoji La. Poté – vedena korytem řeky – míří naše Toyota Qualis těsně podél pákistánské hranice (místy, kde roku 1999 proběhla krvavá kargilská bitva), až do města Drass, údajně nejchladnějšího punktu Indie. Následuje Kargil, poslední a nejseverovýchodněji položená výspa obyvatel, vyznávajících tu většinově islám. Odtud se už ale všechno prudce mění. Svět mešit střídají všudypřítomné závěsy modlitebních praporků vysílajících poselství mantry do všech koutů planety, a na troud vyschlá krajina kolem člověku, chtě-nechtě, evokuje poušť či měsíční krajinu. Průsmyky Namika La (3825 m) a Fotu La (4094 m) překypují nekompromisně čerstvým povětřím, vymetenou oblohou i okrově zbarvenými kopci - cosi jako drsná a zároveň přívětivá pozvánka do hodiny buddhismu.

Městečko Lamayuru nás vítá třídenním náboženským festivalem, což je víc, než skvělá zpráva. Zdejší klášter patří k těm nejstarším a nejrozsáhlejším v oblasti, svou historií sahá až do 11. století. Byl vystavěn na dvojici kopců, čnících nad zelenou oázou údolí Indu. Rozlehlá gompa skrývá bezpočet zákoutí, je totiž rozložena do několika úrovní. Zídky „mani“ doplněné o řady modlitebních mlýnků, otevřené ochozy, ploché střechy kde se vesele prohánějí malí mníšci rozpustile pokřikující své „džulej-džulej“, i temné a důstojné prostory sálů vybízejících k meditaci – tohle všechno je Lamayuru. Když pak vystoupáte až na skalnatý vrcholek nad klášterním komplexem a rozhlédnete se po okolní krajině, můžete na krátký moment podlehnout nepatřičnému dojmu, že právě odsud lze vládnout celému světu.

Nádvoří poblíž hlavní svatyně se postupně zaplňuje mnichy oděnými do zlověstných masek a pestrých kostýmů. Rej figur, jež mají zastrašit zlé duchy a démony, se pak za halasného doprovodu trumpet a bubnů postupně dostává do transu. Tlamy s tesáky i kožešiny rámované lebkami dotvářejí hrozivost projevu. Tanečníci se otáčejí kolem osy a divoce přitom máchají rukama. Každé gesto má ale předem přesně daný význam. Svým křepčením totiž obřadníci snímají z přihlížejících negativní emoce a zároveň tím, sobě i ostatním, nastolují lepší karmu. Objevují se i komické postavy (acaragové), cíleně zesměšňující špatné lidské vlastnosti. V celém rituálu jde v podstatě o odstranění ega. Buddhovo učení totiž hlásá, že právě ono je hlavní překážkou na cestě k osvícení. V hledišti sedí starci v ušmudlaných kabátcích, ženy s vysokými klobouky a tyrkysovými „péraky“, i mniši v blůzách tögö či ngolän, karmínových přehozech zän a tradičních suknicích zvaných šamthab. Nechybí tu ovšem ani turisté obtěžkaní fotoaparáty. Pro evropského lovce zážitků je nicméně tohle vícedenní vystoupení přece jen příliš dlouhé. A hlavně, i trochu monotónní. Přesto odsud odjíždíme naplněni jistotou, že alespoň tady, v lamayurské gompě, bylo protentokrát zlo stoprocentně zažehnáno…

Během cesty kopírující tok řeky Indus stačíme krátce zhlédnout pár zajímavých duchovních staveb. První z nich, klášter Čos-khor ve městě Alči, leží uprostřed překvapivě svěží zelené zahrady. Pyšní se mnoha čhorteny, především ale výjimečnými nástěnnými malbami i sadou dřevěných plastik, které zde - po celých devět století - zůstaly jakoby zázrakem zachovány v původní podobě. Nelidsky namačkáni v trpasličím Suzuki Omni, jediném vozítku, které se nám ještě v Lamayuru podařilo pracně obstarat, navštívíme i další architektonický skvost.

Je jím gompa v Likkiru, obývaná stovkou mnichů. Opravdu malebné sídlo se spoustou umně vyzdobených modlitebních sálů. Součástí klášterního fundusu je i několik ryze náboženských předmětů (obřadní mísa „kapala“ či sada rituálních fléten), vyrobených z lidských ostatků. Na venkovní podestě nás v odpoledním slunci vítá sedmimetrová zlatá socha sedícího Buddhy, pokojně shlížejícího na okolní krajinu. Z terasy i ze střech jsou úžasné výhledy do celého údolí. Zvědavě nakukuji do jedné z mnišských komůrek – prostě zařízená, sotva desetimetrová místnost, jednoduché lože a polička s pár knížkami. Na obílené zdi visí obrázek Jeho Svatosti. Víc nejspíš není zapotřebí…

Zhruba po další hodině trmácení míjíme místo zvané Basgo, bývalé hlavní město dolního Ladákhu, jemuž - vztyčena vysoko nad oázou – vévodí prastará pevnost, spolu s význačnou lámaistickou gompou Čamba. Ani v tomto klášteře nechybí mohutné plastiky znázorňující oblíbeného Maitréju, tuto mytickou figuru zde lze spatřit dokonce hned ve dvou exemplářích.

Poblíž vsi Nimmu si vybíráme jakousi symbolickou odměnu za utrpení celodenní nepohodlné cesty – stavíme totiž vysoko nad soutokem dvou říčních velikánů -  Indu se Zanskarem. Ledovcem tyrkysově zbarvený Indus ve svém ohbí líně pohlcuje kalnou vodu Zanskaru. Barvy obou toků se však vzájemně nemísí, takže tu jde o zcela unikátní podívanou. S blížícím se večerem pak konečně dosahujeme i vytoužených bran Léhu…

                                                                                            Jaromír Červenka

Jaromír Červenka

Nezávislý novinář, fotograf a cestovatel, milovník krásných knih a bývalý pražský antikvář, který během života prošel mnoha manuálními profesemi a cestou potkal (jak jinak) řadu více než zajímavých osobností. Nejspíš i díky tomu získal inspiraci a touhu k poznávání nových míst. Po dlouhé vynucené předrevoluční pauze se mohl konečně znovu vydat na cesty - tentokrát jasným směrem - do Asie. Právě tady pak našel i spoustu odpovědí na stále se vracející otázky a mohl se zblízka dotknout podstaty mnoha exotických obyčejů i prastarých místních tradic. Autor se dlouhodobě zabývá barevnou ale i č/b fotografií, publikuje v řadě časopisů, vydává cestopisnou literaturu i beletrii - nicméně nejraději tráví čas psaním knížek a naukových textů pro děti. V současnosti už má na kontě víc, jak dvě desítky titulů…