Back to back pařížská oddysea #1
20.06.2018
Rok se s rokem sešel a já jsem po loňské zkušenosti opět vyrazila vstříc francouzské metropoli na tenisové Roland Garros. Tentokrát se ke mně ještě připojil můj bratranec a kamarád z gymnázia se svou drahou polovičkou. A opět to byl zcela jiný zážitek....Loni jsem svou cestu popisovala velmi detailně, letos bych se chtěla zaměřit na to nejzajímavější, co jsme zažili a napsat nové poznatky ohledně francouzské kultury.
Člověk by si myslel, že když už to všechno jednou prožil, že nic nepřekoná vzpomínky na první účast, nebo první návštěvu Paříže, ale to je omyl. Nebo u mě alespoň poloviční. Je pravda, že co se týká samotného města, už jsem nebyla tak nadšená jako poprvé, kdy to pro mě bylo neznámé a kdy mě uchvátila Paříž svou jedinečnou atmosféru. Tu si sice stále uchovává, ale už to postrádá takový ten pocit úžasu pro mě. Za to prožitek z tenisového Roland Garros je každý rok odlišný.
Rozhodnutá, že pojedu opět na French Open, jsem byla de facto loni hned po příjezdu. Už jsem věděla, jak funguje systém kupování lístků, a tak jsem si jen říkala, že by bylo fajn, kdybychom si mohli atmosféru turnaje užít ve více lidech. Vyprávění zážitků z loňské dovolené nadchlo natolik mého bratrance Vojtu, který se rozhodl, že by se ke mně přidal. Cestu dostal jako dárek ke zkoušce z dospělosti, nicméně to ještě chtělo úspěšně odmaturovat. Pro tetu to byla sázka do loterie, protože se to muselo zaplatit už v březnu, ale tak nějak doufala, že jí její synek nezklame:) Ozval se mně také kamarád z gymnázia (mimochodem taky Vojta), tenisový fanoušek a vášnivý sázkař, že by s přítelkyní si udělali výlet, a tak jsem v březnu koupila lístky pro naší čtyřčlennou výpravu. Zarezervovali jsme si bydlení přes Airbnb a pořeili jsme letenky. A protože do poslední chvíle nebylo jasné, kdy budeme cestovat zpět, tak jsme koupili letenky jen na cestu tam a zpátky jsme dokoupili jízdenky opět se Studentem. I letos měli akční ceny, jízdenky se dali koupit za 750 Kč, což je celkem fér cena.
Na letišti
Náš let byl naplánován na úterý odpoledne, ale raději jsme neriskovali a trávili čas v Praze již od pondělního večera. Přijeli jsme se spíš jen vyspat a díky bohu mně zavolal Vojta, jestli nechceme nabrat někde, že pojedou druhý den na letiště autem. Pro ně to zas taková dálka nebyla, protože v Praze žijí, ale kvitovala jsem, že se s nimi můžeme svést, takže jsme se sešli na Pankráci a vyrazili na Ruzyň. Pro bratránka to byl jeho úplně první let, takže byl lehce nervózní, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Nějak se mně podařilo koupit levnou letenku, součástí níž bylo i odbavené zavazadlo, takže všechny šampony a těžký věci jsme přehodili ráno ke mně do kufru. Kufr jsme odbavili, prošli jsme všemi kontrolami a už jsme mířili na gate. Tam jsme si hodinku poseděli, měli jsme avizované zpoždění 10 minut, ale to mě nijak nevzrušovalo. Najednou však asi 100 párů očí upřelo svůj zrak k pultu, kde se začala eskalovat poměrně ohnivá konverzace mezi jedním ze zaměstnanců a japonským turistou. Tato debata se rozvířila natolik, že Japonec si začal zaměstnance fotit a žádal jeho jméno. Ten kartičkou s identifikací před ním začal schovávat a žádal ho, aby okamžitě fotku smazal. Domnívám se, že předmětem sporu bylo nadměrné zavazadlo, které nesplňovalo rozměry, a cestující byl požádán, aby šel zavazadlo odbavit. Když už šlo opravdu do tuhého, situaci uklidnila dcera (či mladá manželka) japonského turisty, která se zaměstnanci omluvila a svého spolucestujícího odtáhla pryč. No po hodině čekání alespoň nějaké vzrušení a zpestření….
...konečně se mohlo nastupovat do letadla. Seděli jsme sice všichni trochu jinde, ale naštěstí jen o dvě řady. Jak jsem již říkala, taky nejsem fanoušek létání, tak jsem už vytahovala sluchátka a tablet, kam jsem si před tím opět nastahovala staré díly amerického Survivora. Čekáme na svých místech 10 minut, 25 minut, 40 minut, hodinu, hodinu a čtvrt a stále jsme se nepohnuli ani o centimetr. Mezitím jednou pilot něco promluvil k cestujícím, nicméně opravdu nevládnu francouzštinou natolik, abych rozuměla nějakému sofistikovanějšímu prohlášení. Když jsem se otáčela na kolemsedící spolucestující, nevypadali ani oni o nic moc moudřejší. A to byli Francouzi. Po 75 minutách to již Kanaďanka přes uličku nevydržela a zeptala se člena posádky, proč jsme ještě nevzlétli. Věděla jsem, že pochází z anglicky mluvící části Kanady, ale nějakou lámanou francouzštinou se pokusila zjistit nějaké informace. Nejen, že samozřejmě stevardi neuměli anglicky (oni rozumí, ale nejsou ochotni s vámi komunikovat, tak jako drtivá většina Francouzů), ale nepřišli mně o nic moc víc informovaní, než jsme byli my. Po hodině a půl konečně cítím, že se letadlo začíná hýbat a my konečně startujeme. No vzlet opravdu nebude nikdy nic, co bych si vychutnávala, ale musím říct, že jinak zbytek letu proběhl na můj vkus až překvapivě klidně. Sice jsme prolétali jednou turbulencí, ale najednou po hodině a půl kolečka přistála na runwayi, ani jsem nepostřehla, že již klesáme.
Vyšli jsme ven, díky bohu francouzská obloha byla ještě poměrně jasná. Šli jsme vyzvednout kufry a rozhodli jsme si vzít taxíka. Letos jsem ubytování zarezervovala maximálně do půl hodiny pěšky od stadionu právě ve čtvrti okolo Bouloňského lesíka, protože představa, že každý den metrem jezdíme 45 minut, byla opravdu ubíjející. Vojta s Kristínou si zařídili ubytování na poslední chvíli, ale jak to tak u Vojty bývá, opět se štěstím, asi 10 minut od stadionu. Taxíkem jsme byli asi za hodinku na místě, což jsme uvítali, protože jsme měli už tak hodinu a půl zpoždění a táhnout se ještě 45 minut do centra z centra metrem dalších 45 minut a pak někde hledat dům, kde máme ubytování, se nám vážně nechtělo. Ubytovali jsme se, přivítali se s naší paní domácí a jen jsme dosedli, propukl ohromný déšť a bouřka. Tak to bylo opravdu za pět minut dvanáct!
Na stadionu
Jak jsem již zmínila, bydleli jsme asi necelou půl hodinku od stadionu ve čtvrti Boulogne-Billancourt. Mohli jsme jezdit metrem, což by trvalo asi 5-7 minut, ale vzhledem k tomu, že jsme celé dny seděli na zadku a úplně jsme se nepředřeli, rozhodli jsme si udělat každý den procházku tam i zpět. Po předchozí zkušenosti už jsem věděla, že si s sebou na kurty může každá osoba vzít litr a půl vody, ale netušila jsem, že projde i nějaké jídlo. Já jsem se rozhodla, že v rámci svého úsporného stravovacího režimu, se nasnídám před odchodem a pak se najím až doma večer. Ono upřímně si přes den kolikrát na to jídlo ani nevzpomenete. Bratránek je přeci jen chlap a ještě stále ve vývinu, a tak si cestou koupil nějaké jídlo s sebou. Nicméně i na stadionu je několik příležitostí, jak se najíst. Na každém rohu máte nějaké stánky, restaurace a obchůdky s něčím do ruky. Kromě toho máte všude i obchůdky se suvenýry, kde občas je dost přeplněno lidmi, ale pokud třeba zrovna prší a vy nemáte, jak se schovat, takový deštník vám přijde vhod. Nebo pokud jako my sedíte již několikátý den hodiny na tenise, rádi si koupíte sedák pod zadek.
A samozřejmě před vstupem do areálu projdete několikanásobnou kontrolou. Nejdříve vám security prohledá tašky při průchodu k vybrané bráně a tam vám ještě jednou důkladně tašku prohlédá další security spolu s osobní prohlídkou. Pokud projdete těmito bezpečnostními prohlídkami, můžete přejit k turniketům, kde vám po načtení QR kódu z vytisknuté vstupenky vyleze malá vstupenka, kterou se pak prokazujete na hlavních kurtech. Když už máte tuto vstupenku, přejdete k poslední kontrole, kde si pořadatelé ověří jméno na vstupence podle vašeho dokladu totožnosti. Nutno podotknout, že na každém rohu jsou velmi příjemní a ochotní pořadatelé i ostraha. Roland Garros má opravdu vysokou úroveň, což se odráží především na přístupu zaměstnanců a personálu. Ačkoliv Francouzi mají velký problém komunikovat anglicky, Roland Garros je výjimka. Zde automaticky s vámi všichni pořadatelé mluví anglicky. Ačkoliv na běžnou komunikaci má francouzština vystačí, při dotazech na heslo na Wi-Fi jsem se už musela spolehnout výhradně na svou angličtinu.
Náš program byl po celé tři dny předem daný. Ve středu a ve čtvrtek jsme měli lístky na centrální kurt Philippa Chatriera (čímž automaticky jsme měli přístup na vedlejší kurty 2 - 18) a v pátek už jsme měli pouze lístek na všechny vedlejší kurty. Myslím, že už jsem systém vstupů vysvětlovala loni, ale jen pro pořádek. Pokud si nekupujete nějaké vícedenní balíčky, speciální balíčky, vstupy do lóže, ale zajímají vás jednotlivé vstupenky, můžete si vybrat ze 4 možností. Centrakurty Philippa Chatriera a Suzanne Lenglen, kurt č. 1, nebo pouze vedlejší kurty. Na hlavní kurt si kupujete celodenní vstup s místenkou, čili máte své sedadlo a zároveň máte možnost chodit se dívat na zápasy na vedlejší kurty, kde již místenky nejsou, takže kdo dřív přijde, ten dřív mele. Bohužel pokud máte ale koupenou vstupenku pouze na jeden z hlavních kurtů, nemůžete se dostat na ty zbylé dva. Pokud bude k vám los nevlídný tak jako letos ke mně, může se stát, že o svého favorita prostě přijdete. Loni jsem kupovala pro jistotu lístky na oba stadiony a po zveřejnění hracího programu jsem den předem prodala lístek na stadion, kde nehrál můj favorit, nebo tam nebyly zajímavé zápasy. V tomhle je určitě výhodou tzv. resale systém. Ono je to logické, když v březnu kupujete vstupenky zcela naslepo a program znáte den dopředu před každým hracím dnem. Avšak na jedno jméno můžete za celý turnaj koupit pouze 4 vstupenky na hlavní kurt. Tím, že jsem kupovala lístky pro 4 lidi, jsem založila účet ještě bratranci a provedla dvě platby a tím pádem 4 vstupenky jsem koupila na něj a 4 na mě. Jméno plátce nemusí být to stejné, které je napsané pak na konečně vstupence. Zdá se to trochu komplikované, ale má to svůj význam. Letos jsem se spoléhala trochu moc na logiku pořadatelů, což se mně nevyplatilo. Ale nepředbíhejme…
Středeční harmonogram byl poměrně zajímavý. Na programu dne byly zápasy druhého kola turnaje a dohrávky z předešlého dne, kdy zápasy přerušil večerní déšť. Rozhodli jsme se nejdříve zavítat na zápas Báry Strýcové, která poměrně rychle "vyklepla" Rusku Makarovovou. Dále jsme zavítali podpořit další českou zástupkyni, hradeckou rodačku, Katku Sinaikovou, která svůj zápas trochu dramatizovala, ale nakonec ve třech setech porazila Ukrajinku Kozlovovou. Na centra kurtu následovala dohrávka 1. kola mezi Tomášem Berdychem a Francouzem Chardym. Asi jeden z nejemotivnějších zápasů, což bylo docela překvapující, když jsme na něj původně šli jen jako na formalitu. Tomáš totiž po prvním dni prohrával již 0:2 na sety. Druhý den ale jakoby ožil a za našeho skandování se mu povedlo se zmátořit. Bylo to docela komické, když celý stadion, asi 10 tisíc lidí fandilo a skandovalo „Allez Jeremy!" (Pojď Jeremy) a my jediní jsme tleskali Tomášovi a povzbuzovali ho „Pojď Tomáši!". Třeba ho to namotivovalo, protože upřímně se asi nehraje dobře, když je proti vám 10 tisíc lidí, kteří skandují protihráčovo jméno. Nicméně papírově by Berdych měl Chardyho přejet. Bohužel se obávám, že Tomášovi už odzvonilo a spíše začne uvažovat o předčasném konci kariéry, než by se trápil někde na challengerech. V tomhle zápasu na konec srovnal 2:2 na sety, aby v pátém setu opět lehce podlehl a vypadnul tedy hned v prvním kole. I když nás to zklamalo, užili jsme si ten zápas a alespoň jsme si pořádně zafandili. Poté již nastoupil další místní bourák Benoit Paire proti Japonci Nishikorimu, opět pětisetová bitva, která byla dost napjatá. Japonec však zvládnul koncovku lépe a zápas dovedl do vítězného tažení. Rychle jsme se přesunuli na další částečně český souboj - čtyřhru Lucky Šafářové s Ruskou Kuznětsovou, které nastoupily proti Markétě Vondroušové se Švýcarkou Bencic (mimochodem původem ze Slovenska). Zápas byl poměrně rychlý, zkušenější duo s Šafářovou vyhrálo. A právě po něm jsme získala svůj úlovek turnaje. Díky naším strategickým místům přímo u kurtu se nám podařilo odchytnout Lucku, která se nám ochotně podepsala a především se s námi vyfotila.
Chvilku jsme se těšili z toho, co se nám podařilo, ale už jsme zase spěchali na další zápas. Tentokrát jsme se rozdělili. Vojta šel na hlavní kurt fandit Dánce Woznické a já jsem spěchala zhlédnout zápas talentovaného Dominica Thiema s vycházející řeckou hvězdou Tsitsipasem. No když jsem viděla ten totálně zaplněný kurt, fronty asi kilometr, jen aby se lidi dostali na tento zápas, chtělo se mně brečet. Koncovka předešlého zápasu byla vyhrocená, a tak se čekalo na obměnu diváků na kurtu. Ono to množství lidí je logické, protože za 1. Dominic Thiem patří k jedněm z favoritů turnaje, navíc ho místní milují, protože jeho přítelkyně je francouzská tenistka, za 2. je to vlastně zápas dne, který se nehraje na jednom z hlavních kurtů a za 3. na stadion dorazili tzv. "evening visitors", což jsou fanoušci, kteří si koupili zlevněnou vstupenku na odpolední zápasy na vedlejší kurty. Většinou jsou to pracující a studenti žijící ve městě.
Najednou byl zápas ukončen, někteří diváci odešli na jiný kurt a security začala pouštět diváky nahoru. Většinou u vchodu stáli pouze pořadatelé, kteří kontrolovali lístky a provoz, ale v tomto případě musela přijít security, aby všechno ukočírovala. Na tenhle zápas musel lidi ke kurtům pouštět postupně, jinak by se navzájem udupali. V jednu chvíli jsem stejně měla pocit, že mě snad umačkají, ale nakonec jsem se nahoru celkem rychle dostala. Samozřejmě jsem se snažila postavit hned někam co nejblíže kurtu, abych přes ty mraky lidí aspoň něco viděla ze hry. O možnosti zabrat nějaké sedadlo jsem ani neuvažovala, protože světe div se, opravdu nebylo kam. Maximálně bych si sedla někomu na klín. Pořadatelé ale měli celkem dobře vymyšlený systém, korigovali usazování diváků. Vždy když se určitý počet diváků zvedl, pustili stejný počet lidí si sednout. Takhle to nefungovalo samozřejmě na každém kurtu, ale na takhle exponovaném zápase nebylo asi vyhnutí. Na všech kurtech včetně těch hlavních vás pořadatelé pustí během probíhajících zápasů sednout pouze o pauze během gemů, když se hráči chodí osvěžit na lavičku. Neexistuje, že by někdo procházel sem a tam během výměn. To není jako u hokeje nebo fotbalu, kdy během zápasu si můžete jít pro klobásu a pivo. Pokud potřebujete na toaletu, musíte počkat, než hráči odejdou na lavičku, pak vás pustí ven z kurtu a pustí vás dovnitř opět za dalších pár gemů. Je to naprosto pochopitelné, protože jakýkoliv pohyb tenisté periferně vidí a ruší je to. Proto kolikrát slyšíte empirové rozhodčí, jak do mikrofonu před podáním hráče upozorní, aby si diváci sedli na první volné sedadlo (i když tam není jejich místo). Tenhle zápas relativně nabídnul, co sliboval, dravou hru dvou mladých talentovaných hráčů. Překvapivě v určitých momentech byl Tsitsipas lepším hráčem, dokonce vyrovnal 1:1 na sety. Třetí sadu nakonec vyhrál Thiem a protože už bylo půl 10. večer a cítila jsem, že do půl hodiny začne pršet, řekla jsem, že holt oželíme další set a půjdeme raději na byt. Už jsme se zvedli a najednou slyšíme, že empirový rozhodčí hlásí přerušení zápasu do druhého dne. No tak to je jak na zavolanou. Vyšli jsme dřív, takže nepůjdeme v největším davu a ještě o nic nepřijdeme a další den se můžeme jít podívat na dohrávku. Jen, co jsme došli domů a dali si nějakou večeři (já vím, v 10 večer by se jíst nemělo, ale po celodenním hladovění aspoň něco malého do žaludku přijde vhod), začal slejvák. Na tohle jsme měli celou Paříž neskutečné štěstí. Vždycky jsme dorazili domů 5 minut před bouřkou či deštěm.
Když jsme dorazili "domů", podívali jsme se na rozpis dalšího hracího dne, ze které jsem byla silně rozladěná. Jedním z hlavních důvodů, proč na RG jezdím je i příležitost vidět hrát mého největšího favorita Rafaela Nadala, kterému, jak jistě víte, fandím již 12 let. Jakožto nasazená jednička, světová jednička a 10násobný vítěz toho turnaje by mě hrát na kurtu Philippa Chatriera. Omyl. Na druhé kolo se pořadatelé rozhodli ho nasadit na kurt Suzanne Lenglen a jak jsem psala výše, na ten přístup nemáme. Zkoušela jsem se tedy podívat, zda jsou volné lístky na tento kurt, že bychom hodili ty naše do prodeje a koupili místo nich celodenní přístup na Lenglen. Bohužel přesně to si řekli asi i další fanoušci, takže sice volné lístky poslední byly, ale zmizely, než jsem stihla říct švec. Za to na Chatrierovi bylo volné místo do všech kategorií. Takže i kdybychom na krásno koupili lístky na „Lenglenovou“, neprodali bychom ty na Chatriera a opravdu 110€ se mně jen tak do koše házet nechtělo. Celý program na Chatrierovi byl ten den naprosto tristní a víc zklamaná jsem už ani být nemohla. Já chápu, že diváci chtějí vidět nějaké domácí favority, ale upřímně nedat největší hvězdu na centrální dvorec je prostě fakt neakceptovatelné. Samozřejmě to bylo jediné kolo, kdy Rafa hrál jinde než na Chatrierovi. Zcela jediné! Den před tím zas takhle bratránek přišel o svého favorita - Djokoviče. Trochu ho podezírám, že mně to tak trošinku přál, aby to bylo fér. :) Zpytovala jsem svědomí, protože jsem si říkala, že to musí být má karma, ale nepřišla jsem upřímně na nic zásadního, za co by mě chtěl vesmír takto trestat. Leda zato, že jsem loni na poslední chvíli prodala lístek na finále, který se mně pracně podařilo koupit. Ale k tomu bych se raději nevracela…
Další den jsme tedy vyrazili opět na stadion s tím, že se půjdeme podívat na Australanku Stosur, která hrála s Ruskou Pavluychenkovou. Kuriozitou, na kterou jsme přišli až další den, bylo, že tyto dvě spolu na Roland Garros hrály čtyřhru. Tady ale byly soupeřkami. Diváci byli jednoznačně na straně Australanky, včetně nás. A protože jsme opět seděli strategicky přímo u kurtu, podařilo se mně udělat si Samanthou fotku a bratránek získal její podpis. Po tomto zápase jsme se přesunuli na kurt č. 18, kam měly ke svému zápasu nastoupit Karolína Plíšková a Lucka Šafářová. Tohle je vážně prokletý turnaj. Rok co rok se Češky navzájem vymetají z grandslamů. Na tenhle zápas jsme se těšili a vůbec jsme netušili, komu budeme fandit. Ale vzhledem k tomu, že jsme si den před tím udělali fotku s naší novou "kámoškou", tak jsme asi o trochu víc to přáli Lucce. Ta do zápasu také vlétla a byla jasně lepší hráčkou. První set vyhrála a v druhém hned Karolínu opět breaknula. Bohužel, jak to tak někdy u našich hráčů bývá, psychika je mocná čarodějka. Karolína totiž po dramatickém gemu vzala Lucce podání a to jakoby Lucku položilo. Druhý set nakonec se podařilo vyhrát Plíškové a ve třetím setu už se bohužel žádné drama nekonalo. Trošku jsme z toho byli zklamaní, protože od druhého setu už se hrál spíše průměrný tenis, a i když nechci Karolíninu hru snižovat, tak vyhrála především díky Lucčiným chybám. O žádných krásných výměnách nemohla být řeč. Díky tomu, že jsme byli docela hluční fanoušci a seděli jsme opět přímo u kurtu, tak jsme dostali i několik zpráv, že jsme se objevili často v televizi. No bezva! Tak já jsem upřímně radostí neskákala, ale co se dá dělat :) O to tu vůbec nešlo, zážitek si stejně odvezeme, i když jsme už asi viděli i hezčí zápasy.
Trochu rozladění jsme se přesunuli konečně ten den na centra kurt. Cestou jsem se zastavila u kurtu Suzanne Lenglen a přemýšlela jsem, že bych zkusila odchytnout někoho, kdo třeba bude odcházet a nebude chtít vidět Nadalův zápas, abych mu nabídla místo toho vstupenku na Chatriera. Bohužel nikdo se odtamtud téměř nevzdaloval, a když jsem tam nahlédla, bylo vidět, že celý stadion je zcela plný. Nakonec mě odchytnul nějaký týpek, jestli mám vstupenku na kurt a nedala bych mu ji, zasmála jsem se, že přesně to bych sama potřebovala. Nakonec jsem to po dvou minutách vzdala a rozesmutněná odešla na Chatriera za zbytkem naší tenisové "crew". Tam dohrávala pozdější vítězka Simona Halep svůj zápas a jako další měl nastoupit Argentinec Del Potro proti domácímu Benneteauovi. Překvapivě se jednalo o zápas s hezkými výměnami i přesto, že výsledek byl celkem jasný pro Del Potra. Na závěr ale celý stadion stál a mně došlo, že to nebyl asi jen běžný zápas. Je zvykem, že na konci každého zápasu se tleská poraženému, který při odchodu ze stadionu zamává a vítěz se zastaví u reportéra, který s ním na stadionu udělá rozhovor. Nicméně po skončení tohoto zápasu šel k rozhovoru právě Benneteau. I když nevládnu již tak dobře francouzštinou, pochopila jsem, že asi půjde o konec kariéry tohoto 36letého Francouze. Respektive v tomto případě šlo o poslední zápas Benneteaua na Roland Garros. Del Potro jako správný gentleman pronesl 2-3 věty a pogratuloval Francouzi k jeho kariéře a i když byl vítězem zápasu, odešel z kurtu a nechal Francouze, aby se s diváky rozloučil. Bylo to docela dojemné.
A čekal nás závěr dne. Jak se říká to nejlepší na konec. Alespoň ještě před několika měsíci by to asi platilo. Na Roland Garros se totiž půl roku od porodu vrátila tenisová megahvězda Serena Williams, jejíž soupeřkou byla Australanka Barty. To, co Serena předváděla v prvním setu, bylo na úrovni krajského přeboru. Všichni jsme na sebe koukali, když už asi poosmé za sebou nedokázala při podání poslat míček za síť. Vůbec jsem ji nepoznávala. Opravdu se jí vůbec nedařilo míček dostávat do kurtu a údery postrádaly tu její pověstnou razanci. Upřímně si myslím, že bylo příliš uspěchané vrátit se půl roku po porodu na kurty a nastoupit na grandslam po dvou odehraných zápasech. I přesto se v druhém setu dokázala vyhecovat a zlepšit svou hru. Ne nadarmo je to jedna z nejlepších tenistek historie. Ukázala, že je šampionka a dokázala zápas otočit do vítězného tažení. No a to bylo z tenisového programu vše. Je půl desáté večer a my se odebíráme opět tou známou cestou k našemu domu. A protože sem od snídaně opět nic nejedla, tak jsme se ve večerce ještě stavili pro jídlo. Koupila jsem si kuskusový salát a nemohla se dočkat, až si ho doma sním.
V pátek už jsme se s Vojtou a Kristínou rozdělili. Oni již neměli lístky na tenis a rozhodli se, že pojedou na trhy do Versailles a my jsme měli vstupenky na vedlejší kurty. Klasický ranní průběh: sprcha, obléknout se, nasnídat se a můžeme vyrazit. Obloha dnes byla zatažena, přesně jak hlásili. Déšť měl přijít až mezi 4.-5. hodinou odpolední. Ani jsme se dnes doma nemazali, jen jsme pro jistotu hodili do tašky opalovací krém, ale bylo to stejně zbytečné vzhledem k předpovědi. Dopředu nás zaujalo dění na kurtu č. 7, kde měli nastoupit proti sobě Bára Strýcová s Katkou Siniakovou a poté si tam čtyřhru měly střihnout sestry Williamsovi. Naposled když jsme se chtěli jít s bratránkem podívat na čtyřhru „Williamsek“, fronta byla skutečně kilometr dlouhá. Dohodli jsme se, že oželíme první nezajímavý zápas a půjdeme už od rána si tam sednout, protože stejně tam hrají pak naše holky a mohlo by se lehce stát, že si nesedneme, protože se tam budou chtít nacpat diváci, kteří budou právě čekat na „Williamsky“. Stoupli jsme si do fronty, protože zápas už začal (nějak jsme se dnes loudali a dorazili do areálu později), já navíc potřebovala na toaletu, tak jsem řekla Vojtovi, ať zabere u kurtu místa, že dorazím. Cestou jsem se ještě stavila v obchůdku se suvenýry, kde jsem koupila dárek pro oba rodiče a pro sebe na památku. Koupila jsem plátěnou tašku Roland Garros, se kterou tam chodil skoro každý. Ona tedy je velmi praktická a v ČR s ní můžeme chodit se koupat nebo jít na nákup. (Od příletu ji nedám skoro z rukou, je báječná). A ještě jsem tam koupila sedák, který jsem tedy již odpoledne po třech dnech sezení vážně přivítala.
Zdroj: https://store.rolandgarros.com/us/reusable-roland-garros-signature-shopping-bag-beige-p.html
Postavila jsem se zpět do fronty, která už se zvětšila, a čekala jsem, až nás pustí na kurt. Když už konečně se šly dámy osvěžit, pořadatelé nás pustili a já hledala bratrance, abych se k němu šla posadit. Seděl úplně vepředu u hráček, tak jak jsme se domluvili. Šikovnej! První zápas hrála Číňanka Wang a Kazaška Putintseva. Když jsem přišla, Číňanka vedla už asi 4:0 na gemy a šla podávat. Říkala jsem si, že to bude díky bohu rychlé. První sadu Wang vyhrála v druhé sadě už vedle asi 2:0, jenže najednou začala nevídaně kazit. Je pravda, že na to, že to byl zápas dvou hráček okolo 60. místa v žebříčku WTA, vyměňovaly si tam neskutečné míčky. Kazaška tam během té vlny, kdy prohrávala, měla výlev směrem k tribuně, kde na někoho řvala něco ve smyslu, že má sedět a mlčet a nemluvit do toho. Ani ruštinou nevládnou upřímně (Putintseva je původem Ruska, ale teď již reprezentuje Kazachstán). Nejdříve jsme si mysleli, že asi okřikla nějakého fanouška, ale pak jsme viděli, že tam seděl její trenér. Upřímně Kazaška byla velmi temperamentní, zatímco Číňanka, jak je jejich dobrým zvykem, nehnula brvou a neukázala ani náznak emocí. Alespoň do té doby, než Kazaška začala otáčet vývoj utkání. Opravdu jsem si myslela na začátku, že tam budeme sedět maximálně 35 minut a nastoupí Češky. Kazaška ale vyhrála druhý set a Číňanku to naprosto zlomilo. Putintseva otočila nakonec celý zápas, a na to, že prohrávala už 1:6 a 0:2 a mohla být dávno venku, se nakonec probojovala do čtvrtfinále. Asi po desetiminutové pauze se na kurt už dostavilo další české duo Strýcová - Siniaková. Bohužel ne, aby si spolu zahrály čtyřhru, ale los je opět svedl hrát proti sobě. Seděli jsme za Bárou a rozhodli jsme se fandit jí. Upřímně, i když tam přišlo několik Čechů podpořit holky, slyšeli jsme především skandovat Báry jméno. Trochu se změnilo i počasí. Vysvitlo sluníčko a já celkem začala na sobě cítit sluneční paprsky, jak přímo na mě svítí. Ještě, že jsme ten opalovací krém s sebou vzali.
Katka vstoupila do zápasu nekompromisně, hrála útočně a Báře hned vzala servis. Přesto bylo vidět, že je naprosto v klidu. U ní opravdu nevídané. Kdo viděl někdy hrát Strýcovou, ví, že ta opravdu nemá nervy ze železa a její excesy jsou světoznámé. Avšak v tomhle zápasu dokázala udržet emoce na uzdě. Podání si okamžitě vzala zpět a od té doby byl zápas zcela v její režii. Ve dvou setech jasně Katku přehrála a pak už si jen vzpomínám, jak na ni volám, jestli si s ní můžeme udělat fotečku. Bára byla v dobrém rozmaru po vítězství, takže byla docela ochotná, nicméně tentokrát se to úplně nepovedlo. Když už jsem nastavovala telefon, vletěl do toho nějaký blb se svým telefonem a zkazil úplně celou fotku. Bára poděkovala fanouškům a uvolnila místo pro další zápas. Když jsem se otočila, za mnou se lidi už tlačili vedle sebe a přicházeli noví a noví diváci. Bylo jasné, že se chystá zápas nějaké hvězdy. Co jedné, hned dvou.
Sestry Williamsovy měly nastoupit proti italsko-belgické dvojici Errani - Flipkens. Druhé zmiňované přišly za vlažného potlesku na kurt, ale všichni už stáli na nohou s připravenými telefony, aby si mohli vyfotit nebo natočit legendární Američanky. Ty si své entrée asi dlouho připravovaly, protože dorazily na kurt asi po dalších 10 minutách až. Holt manýry celebrit :) Nezáleželo ani na tom, že se nejednalo o bůhvíjaký tenis, hlavní bylo, že jsme seděli přímo u kurtu a na vlastní oči viděli hráčky, které si pamatuji od svého dětství. Když jsem se ještě nezajímala o tenis, mohlo mně být třeba 10 let, pamatuji si, že sestry Williamsovy byly jediné hráčky, které jsem znala (opomenu-li Navrátilovou a Grafovou). V té době byla úspěšnější starší Venus a Serena teprve vystupovala do popředí. Pamatuji si ji ještě s blonďatými copánky. Vždycky jsem ve sportovních novinách slyšela o jedné z nich, že vyhrála grandslam nebo nějaký turnaj. Když si to člověk vezme z tohoto hlediska, že má dva metry před sebou ty stejné hráčky z těch televizních novin, je to neuvěřitelné.
Opět se změnilo počasí, bylo něco málo po 4. hodině a poprvé za tři dny nám začalo na zápase pršet. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o nějaký nepříjemný déšť, nebyl zápas přerušen. Svůj sedák pod zadek jsem si dala nad hlavu a použila jsem ho místo deštníku. Když člověk chce, je vynalézavý. To lehce silnější mrholení trvalo asi 20 minut, během něhož se nepřestalo hrát. Ony to hráčky neprotahovaly, sestry Williamsovy vyhrály ve dvou setech. Ačkoliv jsme se snažily stejně jako desítky dalších fanoušků o získání fotky nebo podpisu, „Williamsky“ zamávaly a rychle odešly z kurtu. Serena pár podpisů rozdala, ale to by se opravdu spočítalo na prstech jedné ruky. Vzhledem k tomu, že už jsme toho po třech dnech opravdu měli plné zuby, tak jsme to již dnes ukončili v 5 hodin a šli jsme domů. Rozhodli jsme se, že půjdeme někam nakoupit jídlo a uděláme si pohodový večer. Koupili jsme místní cider, výborné sýry a sušenky, vykašlali se na nějaké diety a zrelaxovali jsme před dalším dnem, kdy jsme měli v plánu celodenní návštěvu památek. Ale o tom až příště....
Bc. Klára Vorlová
Klára vystudovala bakaláře na Fakultě informatiky a managementu v oboru Management cestovního ruchu. V Alvarezu během studia absolvovala praxi a den po státnicích začala v Alvarezu dělat PR a marketing. K tomu nastoupila na magisterský obor Mediálních studií na Univerzitě Karlově, ale kvůli pracovní vytíženosti musela studium přerušit. Ačkoliv miluje geografii a má o ni přehled, sama není zcestovalá, ale věří, že má stále ještě toho hodně před sebou a že jednou ten svět dobude. Kláře učaroval v 16 poker a dlouho se mu věnovala, dnes už na něj bohužel nemá čas. Miluje tenis, a to jak aktivně, tak pasivně a jako fanoušek se ráda dívá na jakýkoliv sportovní přenos od fotbalu, přes hokej, biatlon až po golf a mnoho dalších. Díky rodině byla velmi ovlivněna i v hudbě, která je pro ni velmi důležitá. Poslouchá interprety napříč různými žánry, nejradši však soul, funk a mottown 60. - 70.let.
