Čím mě překvapilo Alžírsko
27.07.2013
Alžírsko je krajina neznámá, neprobádaná a možná také vyvolávající otazníky a obavy. Ještě dnes ji dáváme do souvislosti s francouzskou kolonizací, která skončila v padesátých letech a také s terorismem, který zemí ještě před několika lety sužoval. Bližší pohled do mapy vám ukáže, že je to největší země Afriky, země Sahary, ale také slaných jezer a zelených lesů, zejména v severoalžírském regionu Kabýlie. Co se za touto geografií ukrývá jsem měla možnost poznat během svého zájezdu do Alžírska.
Alžírsko mě nesmírně překvapilo - človek očekává v zemi tak tajemné našemu cestovateli mnohem větší chudobu a špínu. Nicméně Alžírsko je jiné. Zaprvé, je to země, díky svému ropnímu bohatství, na vysoké úrovni a zadruhé, je nesmírně čistá. Příkladem toho je hlavní město Alžír, který je domovem několika milionů obyvatel. Když se vyvezete za brzkého rána lanovkou k památníku Mučedníkům ve východní části města, zaskočí vás pohled na jeho pobřeží, lemované bělostnými budovami centra metropole. To, že Alžírsko bylo kolonií Francie, vidíte a cítíte všude - od vůně baget přes cukrárny s typickým francouzským pečivem, až po vyumělkované balkóny a prostranné bulváry. Také se tady všude domluvíte francouzsky a nápisy jsou po celém městě dvojjazyčné.
Největším pokladem a zajímavostí města je jeho kasba s nádherně zachovalými paláci. Kasba byla kdysi opevněným městem na kopci, nyní je to chudinská čtvrt, kde se nedoporučuje pohybovat se po západu slunce. Stojí však za to ji projít za bílého dne a obdivovat její veřejní kašny, malé obchůdky a dílny kovářů a samozřejmě již zmíněné, bohatě zdobené paláce, které odkazují na slávu a bohatství svých pánů v osmnáctém století.
Alžír je také městem mešit a za zmínku stojí jednak mešity uvnitř citadely, jednak dvě hlavní mešity města na náměstí Mučedníků. Nejspíš se vám nepodaří dostat se dovnitř a tak se budete muset spokojit s prohlídkou zvenčí. To platí jak o mešitě Velké, tak o Nové, nebo o mešitě Ketchawa, která byla původně postavená jako křesťanský kostel. Podobný osud postihl i další mešity a kostely v Alžíru, přičemž dnes již na území Alžírska žije pouze několik tisíc křesťanů a bývalé kostely dnes slouží pro potřeby muslimů. Nicméně je jeden, který se zachoval - je to kostel, nebo raději katedrála Notre Dame DAfrique v západní části města. Dosud slouží místním věřícím, ale nepohrdne také návštěvou turistů, kterým se odsud skýtá neopakovatelný pohled na město.
Z Alžíru vede naše cesta na východ, do dalšího významného města, Constantine. Město je pojmenováno po slavném byzantském císaři, nicméně nejsou to antické památky, kvůli kterým podnikáme z Alžíru cestu dlouhou přes 400 kilometrů. Constantine leží na dvou březích hluboké rokle, která jsou propojena mosty. Ten nejzajimavejší z nich, Sidi MCid má dělku 164 metrů a pokud na něj vstoupíte, jste 175 metrů nad dnem rokle, kterou teče říčka Rhumel. Jeho zajímavostí je to, že je mostem visutým a zavěšeným současně. Pokud máte na to žaludek, projděte se také po mostě pro pěší, který se během chůze mírně houpá a místní ho běžně využívají pro přístup k železničnímu nádraží.
Podobně jako ostatní země Severní Afriky, i Alžírsko bylo v době antické pod nadvládou Féničanú a později Římanů. Dosud tady naleznete římská města, která překvapí svou mírou zachovalosti. Jedním takovým je Djemila, přesně taková, jako význam jejího jména v arabštině - krásná. Djemila se ukrývá v horách Malé Kabýlie v nadmořské výšce 900 metrů a má všechno, co od římského města očekáváte: zachovaly se tady celé ulice, římské divadlo, agora, několik chrámů, a navíc i veřejné toalety a lázně. Město se rozprostírá v údolí, obklopeno panoramatem kopců a hor s příjemnou teplotou během všech čtyř ročních období.
Naše cesta pokračuje do středního Alžírska, do regionu Mozabitů. Podobně jako Berbeři, Mozabité kdysi obývali pobřeží země, s masivní kolonizací Arabů se ale sestěhovali do oázy Ghardaia, ve které žijí dodnes. Mozabitů dnes již moc nežije, v oáze Ghardaia, které leží v údolí MZab (od toho jejich název), jich bydlí pouze několik tisíc. Je ale obdivuhodné, jak dobře se zachovala jejich původní kultura a tradice, do kterých patří charakteristické oblečení mužů s modrými kalhotami a pokrývkou hlavy, a také způsob, jakým se zahalují na veřejnosti ženy. Je vidět pouze jedno oko. Mozabité jsou nesmírně hrdým etnikem, které si chrání svou identitu i tím, že vstup do jednotlivých měst oázy je možný pouze s místním průvodcem a bez možnosti fotografovat jejich obyvatele. Ti se věnují zejména pěstování zemědělských plodin a datlí v palmériích, a v dnešní době si také pomalu zvykají na skupiny návštěvníků, převážně ze zemí západní Evropy. Jsou věrní svému náboženskému vyznání, které spadá pod tzv. charižíjskou odnož islámu a mimo modlitbu a shromáždění v mešitě, které jsou v arabštině, se dorozumívají svým vlastním jazykem.
Od Mozabitů vede naše cesta dalších 1000 kilometrů na jih, do země Tuaregů. Tuaregove, nebo-li arabsky Tawarikove, jsou lid Bohem zapomenutý. Nejenom kvůli svému spíš liknavému postoji k islámu ale zejména kvůli svému životu v tak odlehlých oblastech. Centrem alžírských Tuaregů je město Tamanrasset, které je také bránou k pohoří Hoggar. Je to pohoří, které nevyniká svou výškou, nýbrž svými zajímavými útvary. Na některých místech působí jako zkamenělá města a vesnice. Oblíbeným místem návštěvy je hora Assekrem, která byla v minulém století domovem Charlesi Foucauldovi, francouzskému misionáři, který mimo jiné ovládal jazyk Tuaregů a do tohoto jazyka přeložil Bibli.
Tuaregové, podobně jako Mozabité, mají také svůj tradiční oděv, jehož součásti je tzv. šeš - je to pokrývka hlavy a obličeje, zejména nosu a úst. Toto zahalení ale nenosí ženy, nýbrž muži, a velmi dobře se může osvědčit proti slunci a písku také turistům. Že šeš výborně chrání, jsme se přesvědčili během pobytu v Tassili Najjer, oblastí, která se navštěvuje zejména díky svým prehistorickým malbám. Písek a prach během cesty džípem jde do očí i do nosu, i když časem si na to zvyknete. Stojí za to vydat se do Tassili na alespoň několik dnů - člověk si takhle, bez kontaktu s civilizací, sám mezi dunami a skalními převisy výborně odpočine.
Sahara je krásná. Duny se prolínají s různě zabarvenými a vytvarovanými skálami, na kterých jsou právě ony zmiňované doklady o někdejším osídlení oblasti - rytiny a obrázky zachycující původní obyvatelstvo a jejich zvířata. Snad pouze podle typu zvířete lze odhadovat jejich stáří a původ. Asi nejzajímavější jsou takzvané plačící krávy, které jsou zobrazeny se slzami stékajícími z jejich očí. Člověk při pohledu na tyto kresby a rytiny medituje nad tím, jaký asi musel být život na Sahaře před několika tisíciletími. Dodnes ale Sahara není opuštěná, obývají ji různé kmeny, a navštěvují turisté. Zde, bez televize a internetu, když se díváte na západ slunce za několika set metrů vysokou dunu, máte možnost na chvilku vypnout, zpomalit své myšlenky a přemýšlet. Vynikající místo, kam by se daly podnikat cesty jen za účelem relaxace a oddychu od civilizace.
Ing. Katka Maruškinová
Průvodcování se věnuje již od roku 2004. Zaměřuje se na země Blízkého východu - Libanon, Sýrii, Jordánsko, Egypt, Izrael a Alžírsko. Hovoří arabsky, francouzsky, španělsky a ovládá základy hebrejštiny a perštiny.
Ahoj moc se mi líbilo co jsi napsala , moc hezky já taky mluvím francousky, španělsky , arabský bohužel nevím to je velká škoda Můj táta je z Alžírsko už sem to tam pár krát děláš s tátou je to moc hezky .
